Ministerstvo financí získalo odškodnění od společnosti Raffels, která se aktivně angažovala při vymáhání jugoslávské pohledávky
Dvaadvacet miliard korun, tuto závratnou částku dluží České republice několik států. Dlouhodobě se však tyto finanční závazky nedaří vymáhat. Zatímco v roce 2009 úředníci ministerstva financí (MF) získali půl miliardy, loni bylo splaceno jen 176 milionů, jak uvádí resort financí v letošní zprávě o stavu a vývoji zahraničních pohledávek za rok 2012. Celkový stav pohledávek České republiky se posledních pět let nijak výrazně nemění. Co umáznou splátky, navýší zase úroky, které běží u ostatních dluhů. Některé státy nároky Česka neuznávají. V několika případech ale figurují firmy s nejasnou vlastnickou strukturou, jež se do vymáhání aktivně zapojily. A jejich angažmá nyní ministerstvo financí zaměstnává mnohem více než samotné vymáhání. Pikantní příběhy okolo ruské, jugoslávské anebo i íránské pohledávky připomínají spíš filmové scénáře než českou realitu.
Honba za závazky Asi nejkomplikovanější spor vede ministerstvo financí okolo částky, kterou dluží země bývalé Jugoslávie. Její výše nyní představuje 2,7 miliardy korun a spolu s kubánským, libyjským a súdánským dluhem patří v bilanci zahraničních pohledávek ČR k nejvyšším. Daleko víc než fakt, že jednotlivé státy neuznávají výši svých závazků, vytěžuje úředníky v této kauze právní bitva se společnostmi Rondex Finance a Raffels. Jde o personálně propojené společnosti registrované na Britských Panenských ostrovech a ve Švýcarsku, které slíbily v roce 1999 pomoc při vymáhání této pohledávky a které následně ministerstvo financí zažalovaly, neboť jim prý při spolupráci s MF vznikla škoda.
Našim úředníkům se ale letos výrazně ulevilo, neboť se podařilo od jedné z těchto firem získat odškodnění, které dle vyjádření MF pokryje náklady na právní služby. „Na základě rozsudku soudu prvního stupně ve Švýcarsku uhradila společnosti Raffels náklady řízení ve výši 296,7 tisíce švýcarských franků (v přepočtu zhruba 6,2 milionu korun - pozn. red.). Tato částka bude příjmem letošního státního rozpočtu,“ upřesnil náměstek ministra financí Tomáš Zídek, pod kterého agenda zahraničních pohledávek spadá. MF ale stále nemá definitivně vyhráno, neboť tento spor není u konce. „Záleží na rozhodnutí soudu, stát se může cokoli,“ řekl Zídek na dotaz, zda ještě hrozí, že by Česko muselo platit.
Jugoslávská čtvrtina O co jde? V roce 1999 se společnost Raffels dohodla s resortem financí, že pomůže zprostředkovat likvidaci celé jugoslávské pohledávky. O rok později za podivných okolností a velmi výhodně kupuje čtvrtinu dluhu Rondex Finance. Za čtvrtinu dluhu v hodnotě 600 milionů korun zaplatila 12,7 milionu korun. Za obě firmy přitom na MF vyjednával stejný člověk. Krátce po prodeji si pak Raffels s MF domluvila opci na prodej zbytku dluhu, o který prý v roce 2003 projevila ve faxové zprávě zájem. Jenže k dalšímu jednání nedošlo, až v roce 2008 podala Raffels u soudu v Herisau ve Švýcarsku žalobu. Tvrdila, že zbylá část dluhu je její. A kupní smlouva prý byla uzavřena zmiňovanou faxovou zprávou. Žalovala Česko o zaplacení 13 milionů amerických dolarů coby náhrady za 75 procent dluhu, který si firma nárokovala na základě údajné opce z roku 2000. Druhou žalobu pak na MF podala v roce 2010 Rondex Finance u soudu v Curychu. Chce v přepočtu více než půl miliardy korun v případě, že by transakce z roku 2000, kdy koupila čtvrtinu pohledávky, byla neplatná. Napadnout platnost tohoto prodeje totiž bylo součástí strategie právníků ministerstva financí. Tato žaloba ovšem byla zamítnuta definitivně. „Nyní máme právo vymáhat náhradu škody,“ uvedl Zídek. „Budeme tyto peníze vymáhat ve spolupráci s Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových,“ dodal. Rondex už má prý obstavené účty ve Švýcarsku. Ministerstvo financí ale připouští, že na nich nemusí být dostatečné množství prostředků a že firma byla založena účelově.
Nejspíš zanikne, aniž by České republice uhradila škodu.
Obě společnosti začaly s ministerstvem financí spolupracovat v době, kdy vládl sociálnědemokratický kabinet Miloše Zemana a na ministerstvu financí vystřídal Iva Svobodu Pavel Mertlík. Agendu zahraničních pohledávek měl na starost Jan Mládek, současný ekonomický expert ČSSD. Kdo tyto pochybné firmy na MF přivedl, lze zjistit jen těžko. Mládek tvrdí, že vše včetně vyjednávání o prodeji měl na starost jeho podřízený, někdejší šéf odboru mezinárodněfinančních vztahů MF Aleš Šatánek, kterého ale odvolal krátce po prodeji zmiňované čtvrtiny dluhu. Zídek tvrdí, že zatím státu nevznikla škoda, o té musí rozhodnout soud. Navíc by k této škodě muselo prokazatelně dojít například chybným prodejem této pohledávky. Teprve pak by bylo možné podat trestní oznámení, které by ani tak zřejmě nic nevyřešilo. „Je pravda, že pohledávka byla prodána nevýhodně. Ale na Balkáně byla válka a bylo by těžké prokázat pochybení,“ říká.
Svázané ruce Další pohledávka, kolem níž se pohybuje společnost s neznámými majiteli, míří do Íránu. Írán dluží Česku necelou jednu miliardu korun. Ministerstvo financí si v roce 2004 najalo společnost Nutrix, která měla z celkové výše pohledávky 45 milionů amerických dolarů inkasovat 8,6 milionu dolarů.
Nutrix je kyperská společnost, za kterou jedná občan íránského původu s německým občanstvím. Ministerstvu financí slíbil, že pohledávku vymůže. Írán totiž původně pohledávku uznal, v devadesátých letech ovšem íránské úřady začaly tvrdit, že pohledávku uznaly omylem a že nezaplatí. Po letech sporů si proto MF najalo společnost Nutrix. Ta v Česku zažalovala íránské banky, které měly pohledávku uhradit. Žádné definitivní rozhodnutí dosud nepadlo. „Hledáme různé cesty. Írán naznačuje, že by raději jednal napřímo. Dnes je to ale kvůli sankcím s Íránem složitější,“ říká Zídek. Navíc ministerstvo má smlouvu s Nutrixem. Za firmu jedná André Rahimian, své křestní jméno si ale dle vyjádření ministerstva financí v minulosti měnil. V Česku ho prý zastupuje advokátní kancelář Gabriela Brenky. „Jsou to staré historky, ze kterých se těžko hledají východiska. Mnohdy jsou špatně udělané smlouvy,“ poznamenal Zídek. Například u zmiňovaného íránského dluhu je ve smlouvě s firmou Nutrix uvedeno, že MF nesmí jednat napřímo. „U starých smluv jsou naše ruce poměrně dost svázané. Na omluvu předchozích úředníků bych ale řekl, že vymáhání pohledávek pro ně bylo nové. Vyjednávači přicházeli s nějakými návrhy smluv. Tehdy to asi ministerstvo financí neumělo vyhodnotit dostatečně obezřetně,“ dodává.
Peruánská kauza Až do roku 2006 stačil k rozhodnutí o deblokaci zahraniční pohledávky jen podpis dvou náměstků ministerstva financí. Pokud šlo o sumu nad sto milionů korun, musel se podepsat i ministr financí. Teprve v roce 2006, když v křesle ministra financí vystřídal Bohuslava Sobotku Vlastimil Tlustý, došlo k významné změně. O deblokaci pohledávky mohla nově rozhodnout jen vláda, a to na základě posouzení meziresortní skupiny složené ze zástupců klíčových resortů, České národní banky a ČSOB coby administrátora.
První jednání této meziresortní komise se však uskutečnilo až pod vedením ministra Kalouska v roce 2007.
Tento posun zapříčinila zejména aféra okolo vymáhání peruánského dluhu, kde hlavní roli ztvárnil Karel Ponocný. Ten přišel na MF z ČSOB v roce 2000 a okamžitě se pustil do řešení tohoto dluhu, neboť to spadalo do jeho agendy. Jenže Ponocný předstíral vymáhání této pohledávky, i když už peníze byly na účtu v ČSOB. Státu vrátil jen malou část a zbytek si nechal, za což ho soud poslal na sedm let do vězení.
Konec jedné kapitoly Na rozdíl od jugoslávského nebo íránského dluhu se pomalu uzavírá příběh okolo ruské pohledávky. I zde ovšem na sebe upozornila společnost s nejasnými vlastníky. „V nejbližších týdnech uzavřeme v tomto směru vztahy s Ruskou federací,“ řekl Zídek. Zbytek dluhu ve výši osmi milionů dolarů Rusové přislíbili zaplatit. „Budeme to dávat vládě k odsouhlasení,“ poznamenal Zídek. „Z ruské pohledávky nám zbývají pouze ty části pohledávek, které máme za deblokátory, kterým to vláda prodala v letech 2000 až 2006,“ dodal.
Největší rozruch přitom vyvolala zejména transakce, kdy ruský dluh ve výši 2,5 miliardy dolarů na začátku tisíciletí kabinet Miloše Zemana prodal bez výběrového řízení společnosti Falkon Capital za zhruba 580 milionů dolarů. V době, kdy někdejší ministři o prodeji rozhodli, prý ruský kabinet vyčlenil na úhradu této pohledávky více než dvojnásobek. Společnost Falkon, kterou ovládá lichtenštejnská společnost Yucom-Libero, už ale svůj dluh splatil. Poslední splátku včetně úroku z prodlení poslal loni. Celková výše ruské pohledávky činila přibližně sto miliard korun a Česko za ni inkasovalo zhruba pětinu. Kdo má vlastně pravdu Některé kauzy zatím stojí na tom, že země není ochotná zaplatit anebo není jasné, kdo vlastně dluží. Například Kazachstán spolu s Ukrajinou má Česku uhradit 4,5 miliardy korun, říká MF. Jenže jde o pohledávku za firmou ČPP Transgas, která má závazky za kazašskými podniky. Takže Kazachstán tvrdí, že České republice nic nedluží. A Česko zase tvrdí, že jde o mezivládní dohodu, tudíž Kazachstán by platit měl. Ukrajina přitom svou část dluh uznává. Ministerstvu financí se však nedaří získat od kazašských úřadů ani oficiální písemné vyjádření, že nic nedluží.
„Pak bychom to totiž mohli postoupit nějakému mezinárodnímu soudnímu tribunálu, který by mohl rozhodnout,“ říká Zídek.
Kromě neochoty splácet nebo sporu o to, kdo dluží, ještě hrají roli další komplikace.
Například neochota jednat na centrální úrovni a odkaz na regiony, což je případ Číny. Anebo není jasná výše dluhu, což je zase příklad Kuby, která dluží Česku vůbec nejvíc. Kolik však přesně, není jasné. Ministerstvo sice vykazuje přesnou částku, jde ale jen o odhad, neboť dluh je v převoditelných rublech. Kuba není ochotna přistoupit ani na jednání o tom, dle jakého kurzu se budou převoditelné rubly přepočítávat, tvrdí MF. Pohledávky za Kubou a Libyí označil Zídek za vůbec nejkomplikovanější z hlediska pravděpodobnosti jejich splacení. Trvá ale na tom, že už žádné neprůhledné firmy si na vymáhání ministerstvo najímat nehodlá.
„Vlády v minulosti vypisovaly tendry na deblokace a výtěžnost byla mizerná. Třeba třicet procent,“ říká. „My se snažíme až na výjimky jednat napřímo s vládou. Prostředníci stát oberou o peníze. Je pravda, že v některých regionech je to napřímo složitější. Ale prostředník může být najat jako poradce, a ne že na tom vydělá 70 procent pohledávky,“ dodává.
Pravdou je, že vymáhání zahraničních pohledávek pro ministerstvo financí není a ani nemůže být vzhledem k jeho agendě příliš velkou prioritou. Jenže odpis pohledávek má přímý dopad do státního rozpočtu. A další zhoršení deficitu si vláda nemůže dovolit. l
22,1 mld. Kč Celkový stav pohledávek České republiky v zahraničí
O autorovi| Petra Pelantová * pelantova@mf.cz
