Poslanecká sněmovna má před sebou jedno z nejdůležitějších letošních hlasování. Půjde v něm o teritorialitu exekutorů
Tomáš Vrána byl dlouhá léta největším exekutorem v Česku. O svém dobrovolném – v září ohlášeném – odchodu mluví bez velkých emocí. „Samozřejmě se cítím unaven. Právě i kvůli různým mediálním kampaním, počínaje tím, že mi zavoláte v pět hodin odpoledne a předpokládáte, že mám zájem se bavit o takových věcech,“ říká nevzrušeně – a zřejmě opravdu unaveně.
Třiapadesátiletý Vrána se v minulých letech stal symbolem úspěchu i bezohledného postupu exekutorů vůči dlužníkům. Rovněž vždy patřil mezi přední odpůrce plánů na zavedení exekutorské teritoriality neboli místní příslušnosti, a chtěl kvůli tomu dokonce žalovat stát. Nyní se už nevzrušuje, dál sice teritorialitu odmítá, zároveň ale říká, že mu takové věci nyní připadají „asi tak stejně důležité jako politická situace v Kuvajtu“.
Vrána už je za vodou, pro další exekutory a statisíce dlužníků i věřitelů je nicméně teritorialita zásadní záležitostí. Sněmovna v nejbližších dnech projedná senátní novelu exekučního řádu, která má zamezit, aby si věřitelé mohli jako dosud vybírat „svého“ exekutora, plánuje zlikvidovat exekutorské „velkodomy“ a zreformovat dnešní – objektivně ne zrovna dokonalou – podobu vymáhání pohledávek.
Jde o hodně, a novela má proto zarputilé odpůrce i vášnivé obhájce. Neshodnou se politikové napříč stranami, jednotlivá ministerstva, zástupci nejrůznějších úřadů a sdružení a pochopitelně ani sami exekutoři, kteří si založili dvě proti sobě stojící lobbistické skupiny.
Odměna z odměny
Kladenský exekutor a představitel Platformy za teritorialitu soudních exekutorů Petr Kučera tvrdí, že dnešní podoba exekucí, kdy exekutor z Chebu může vymáhat kdekoli – ve Znojmě, Benešově či Pardubicích – systémově selhává. Vznikají podle něj továrny na vymáhání, jakési „konglomeráty“, ve kterých lze jen těžko rozlišit exekutorských úřad od vymahačské firmy a advokátní kanceláře. „Neregulovanou obchodní činností exekutorů stát připustil ovládnutí této státní moci věřiteli. Někteří věřitelé nutí exekutory pod pohrůžkou odebrání práce činit úkony i za hranou zákona. Drancovací metody vzbuzují odpor veřejnosti a důsledky táhnou pod vodu všechny exekutory,“ říká Kučera. Přerušit toto spojení mezi vymahačem a exekutorem má podle něj právě teritorialita.
Ministr spravedlnosti Robert Pelikán v této souvislosti opakovaně mluvil o tom, že někteří exekutoři přenechávají věřitelským firmám část své odměny výměnou za to, že od nich dostanou zakázky. Na to pak doplácejí dlužníci, ze kterých se exekutoři snaží dostat i to, co nechali věřiteli. O podobných kšeftech se šeptá už dlouho, ale důkaz zatím existuje jen jeden. Týká se někdejšího karvinského exekutora Juraje Poláka, který se dělil o zisk s ostravským dopravním podnikem.
Vše se provalilo, když ze zpronevěry podezřelý Polák spadl do insolvence a dopravní podnik vůči němu přihlásil pohledávku, ze které plyne, že mu Polák po každém vymožení pokuty přenechával (spíš tedy měl přenechávat) 1800 korun ze své exekutorské odměny. Exekutorská komora nicméně namítá, že šlo o „individuální selhání“.
Podle Kučery jsou ale dlužníci dnes „biti“ i jinak. Třeba na horentním cestovném, které si účtují vykonavatelé některých exekutorských úřadů z druhého konce republiky. Nic nevadí, že cestovné je zastropováno částkou 1500 korun. Fígl spočívá v tom, že se polepí a odveze věc zanedbatelné hodnoty – třeba kazeťák –, přičemž cena transportu takového předmětu nijak limitována není.
Daniel Hůle z organizace Člověk v tísni pracuje s lidmi, kteří se nevratně propadli do tzv.
dluhové pasti. Za zásadní problém považuje neslučování pohledávek, kdy si exekutor několikanásobně započítá náklady na exekuci a dlužník má rázem platit desetitisíce. Na otázku, kteří exekutoři v podobných praktikách vynikají, říká bez váhání pět jmen: „Ivanko, Podkonický, Mareš, Mika, Wolfová.“ Čtyři z nich – až na nevyhraněnou Jitku Wolfovou z Plzně – patří mezi zhruba dvacítku větších exekutorů, kteří protestují proti zavedení teritoriality.
Darwinisté
Odpůrci teritoriality se pro změnu ohánějí Darwinovým přirozeným výběrem a míní, že ve chvíli, kdy si exekutoři přestanou navzájem konkurovat a dojde k rozbití velkých, a tudíž podle nich nejúspěšnějších exekutorských úřadů, dramaticky poklesne vymahatelnost pohledávek. „Řada malých úřadů se zabývá pouze několika desítkami exekucí a po zavedení místní příslušnosti by jim náhle bylo přidělováno mnohonásobně více věcí,“ dodává Ondřej Mareš, litoměřický exekutor, mluvčí skupiny Exekutoři proti teritorialitě a jedno ze jmen na Hůlově seznamu.
Obavy z poklesu vymahatelnosti sdílejí s Marešem představitelé některých velkých firem či například šéf Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže Petr Rafaj. Naopak zastánci teritoriality míní, že propad vymahatelnosti nebude nijak dramatický. Rozseknout tento spor měla analýza, kterou pro ministerstvo spravedlnosti sepsali Luboš Smrčka a Jan Plaček z VŠE. Závěr analýzy vyzněl jednoznačně – vymahatelnost pohledávek by se po zavedení teritoriality snížila „minimálně v řádech desítek procent“. Autoři ale kvůli nedostatku reálných dat, která by srovnávala výkonnost malých a velkých exekutorských úřadů, vyšli převážně z údajů, které jim poskytlo pouhých šest velkých, navíc nejmenovaných věřitelů. Brát výsledky vážně proto nelze. Navíc Smrčka teritorialitu již před prací na analýze veřejně kritizoval.
Cesta do neznáma
Pokusů o zavedení teritoriality tu již bylo několik, ale nikdy na to nedošlo. Programové prohlášení vlády sice slibovalo, že „exekutoři nesmějí být vzájemně si konkurujícími podnikateli usilujícími o získání co nejvíce exekucí“, ovšem věci se vlekly, postupně se proti teritorialitě vymezilo několik vlivných koaličních politiků v čele se šéfem poslaneckého klubu ANO Jaroslavem Faltýnkem a letos na jaře se ministr spravedlnosti Pelikán (rovněž ANO) odvolal na zmíněnou analýzu a od zavedení teritoriality ustoupil. Do sněmovny tak teritorialita pronikla skrytě až díky senátní novele, kterou přes Pelikánův odpor podpořila vláda.
Odhadovat výsledek poslaneckého hlasování nemá vzhledem k chaotickému rozložení sil velký smysl. „Vidím to tak padesát na padesát,“ říká o jednom z nejdůležitějších hlasování tohoto roku Kučera.
Co je doma, to se počítá Pokud novela exekučního řádu zavádějící teritorialitu exekutorů projde, nebude si již moci věřitel vybrat libovolného exekutora. Místo toho mu ho přidělí soud. Exekutor bude muset působit ve stejném kraji, ve kterém bydlí dlužník, a konkrétního exekutora vybere soud podle pořadníku. Ve většině zemí Evropy exekutorská teritorialita existuje, některé země nicméně tento koncept v poslední době přehodnocují. Na loňském sněmu Exekutorské komory hlasovalo pro teritorialitu 85 exekutorů, proti jich bylo jen 15. Dnes komora prosazuje tzv. nepravou teritorialitu neboli koncept, kdy by se teritorialita týkala jen pohledávek státu a veřejnoprávních organizací. Ministerstvo spravedlnosti od zavedení teritoriality ustoupilo a místo ní plánuje snížit exekutorské odměny.
Největší z vran Přerovský exekutor Tomáš Vrána vybudoval největší exekutorský úřad v zemi, který v některých letech „obhospodařoval“ až deset procent exekucí v Česku. Byl úspěšný a vyhledávaný velkými věřiteli, ovšem také proslulý mimořádně tvrdým postupem vůči dlužníkům. Svým odchodem (definitivně úřad opustí až v březnu 2016) se vyhnul projednávání již dvanácté kárné žaloby na svou osobu. Odchod Vrány je sice symbolický, reálně se toho zase tolik nezmění a jeho úřad poběží pod vedením osvědčeného ředitele Roberta Runtáka dál – i díky zhruba 300 tisícům aktivních exekučních spisů. Vránova nástupce vybere šestičlenná komise tvořená vedením Exekutorské komory, ostravskými soudci a ministerskými úředníky.
37 % respondentů v průzkumu NMS Market Research má nějakou zkušenost s exekučním řízením.
69 % dotázaných správně uvedlo, že působnost exekutorů je dnes teritoriálně neomezená.
2/3 dotázaných chce změnit současný systém neomezené působnosti exekutorů, a to radikálně směrem k teritorialitě či postátnění exekutorů.
O autorovi| Václav Drchal • drchal@mf.cz
