Až si generace baby boomu vybere hotovost

Legendu o výhodách nákupu a držení aktiv čekají zlé časy

Profesor obchodní školy Wharton School Jeremy J. Siegel se stal hvězdou v roce 1994, když v knize Stocks for the Long Run (Dlouhodobý akciový kapitál) ukázal, jak akciový kapitál od počátku 19. století vítězí nad každou jinou investicí. Zásluhou této analýzy, zveřejněné v 90. letech 20. století, tedy právě v době, kdy akcie začínaly být na vzestupu, se z profesora financí stal guru investiční metody spočívající v nákupu a držení aktiv. Siegel si však vzpomíná, že už tehdy, když se vydal na přednáškové turné, ho začala znepokojovat dlouhodobá vyhlídka do budoucnosti. Po přednáškách za ním chodili lidé a ptali se ho: „Co se stane, až příslušníci silných poválečných ročníků, tedy generace baby boomu, začnou prodávat svůj akciový kapitál a další aktiva, aby si financovali penzi?“
Od té doby trápí Siegela tato otázka pořád. V současnosti se jí zabývá v nové knize, jež by podle jeho očekávání měla vyjít začátkem příštího roku. Jeho závěr je tento: baby boomers a důchodci v celém industrializovaném světě budou v příštím půlstoletí zažívat horké chvilky, které se budou velmi lišit od toho, s čím se jiné generace setkávaly v posledních dvou stech letech. Hodnota jejich nashromážděných aktiv – nejen akciového kapitálu, ale i obligací, domů, a dokonce i vládních dluhopisů, jež kryjí jejich sociální a zdravotní pojištění – by se v době, kterou má generace baby boomu ještě vyměřenu k životu, mohla propadnout až o padesát procent. Proč? Protože v početně slabších následujících generacích není dost kupců. „Tím strašlivým scénářem není to, kde jsme dnes, ale kde bychom mohli být, když nedovolíme, aby naše aktiva kupovali cizinci,“ poznamenává Siegel.
Taková je vlastně jeho odpověď a takový je i titul jeho chystané knížky: The Global Solution (Globální řešení). Dovolit příslušníkům generace baby boomu v USA, Evropě a Japonsku, kteří odcházejí do důchodu, aby prodávali svá aktiva Číňanům a Indům, jejichž mladší populace a rostoucí ekonomiky z nich udělají jasné kupce na celá desetiletí. To by pochopitelně vyžadovalo změnu v přístupu Američanů, z nichž mnozí už mají ke globalizaci nedůvěru. Aby toto řešení mělo účinek, zahraniční fyzické i právnické osoby by podle Siegela musely koupit většinu celých podnikových sektorů západních zemí.
Stejně bolestivé je to, že tytéž demografické trendy by mohly způsobit, že stárnoucí industrializované země nebudou mít dostatek pracovních sil, aby produkovaly veškeré zboží a služby, které budou potřebovat. Globální řešení pro Siegela znamená obrovský offshoring manuální i nemanuální práce, a to výrazně větší, než USA zažily v posledních letech.
Je to extrémní scénář, ale Siegel si myslí, že jiné možnosti jsou ještě nepříjemnější. Tvrdí, že nebudou-li příslušníci generace baby boomu prodávat cizincům, jejich životní úroveň se sníží. Nebo by USA mohly zvýšit daňovou zátěž pracujících lidí: baby boomers by museli uvalovat vyšší daně na své děti, aby přispívaly na jejich sociální a zdravotní pojištění. Nebo by silné poválečné ročníky mohly pracovat o hodně déle. Odchod do důchodu by se mohl odložit zhruba o deset let a do penze by se odcházelo po sedmdesátce místo dnešní průměrné šedesátky.
Jsou všechny ty pochmurné vyhlídky oprávněné? Kritikové, například Robin Brooks, ekonom Mezinárodního měnového fondu (jeho názory ale neodrážejí oficiální stanovisko MMF), tvrdí, že Siegelův model přistupuje k příslušníkům generace baby boomu tak, jako by všichni měli prodat svá aktiva, aby si financovali penzi. Problémem této analýzy je podle Brookse to, že téměř devadesát procent akciového kapitálu patří deseti procentům nejbohatších Američanů. Mnozí z nich mohou žít z příjmů z úroků a podržet si aktiva pro své dědice. Takže k velkému rozprodávání třeba nebude ani docházet, naznačuje Brooks, přinejmenším ne v tom rozsahu, jakého se obává Siegel.
Přesto se i kritici, kteří Siegelovu globálnímu řešení nevěří, domnívají, že základ jeho znepokojení je oprávněný. On sám, jelikož je profesorským typem s hbitým jazykem a rychlým úsudkem, rád ilustruje dilema generace baby boomu apokryfní historkou o makléřovi, který doporučuje slabě obchodované spekulativní akcie. Klient nějaké koupí, cena se vyšplhá, skoupí jich tedy víc a tak to pokračuje dál, zatímco cena akcií letí nahoru. Nakonec si klient makléře zavolá a řekne mu, že je připraven prodat a vybrat si své zisky. Na to dostane tuto odpověď: „Prodat? Prodat komu? Vždyť jste jediný, kdo ty akcie kupuje.“

Šťastný trend

Když se vezmou v úvahu všechna aktiva, která příslušníci generace baby boomu získali na trhu 90. let 20. století, někdo kupovat musí, když je mnozí při odchodu do penze opravdu budou chtít prodávat. Siegel považuje dobu výrazného růstu v Číně a Indii za šťastný trend, který by mohl zabránit nejhoršímu. Naznačuje, že v příštích pěti desetiletích se podíl jejich ekonomik na světovém hrubém domácím produktu téměř zdvojnásobí, kdežto podíl industrializovaného Západu se o polovinu zmenší. Dojde k tomu ne proto, že se snižuje růst na Západě, ale protože Západ bude lapat po dechu kvůli malému nebo případně žádnému populačního růstu.
Zároveň se v Číně a Indii budou zvyšovat příjmy a do roku 2050 dosáhnou výše bezmála na úrovni poloviny příjmu ve Spojených státech. Siegel předpovídá, že totéž bude platit pro hodnotu korporací v těchto regionech. Investující zahraniční fyzické i právnické osoby budou zaplaveny hotovostí a budou připraveny kupovat dostupná aktiva.
Siegel o tomto scénáři diskutoval s Michaelem Milkenem na dubnové konferenci pořádané v Los Angeles Milkenovým institutem. Bývalý král obchodu s rizikovými obligacemi tvrdil, že příslušníci generace baby boomu žijí déle a budou rádi i déle pracovat, čímž zabrání rozsáhlému výprodeji. Siegel navíc podcenil potenciál americké technologie a podnikatelské filozofie. „Díky tomuto bohatství není problémem, kdo bude aktiva kupovat, ale zda nějaká aktiva budou ke koupi vzhledem k likviditě (která bude) na světě,“ prohlásil Milken.
Ačkoli ani jeden z nich nevysvětlil dopodrobna politické důsledky svých názorů, bylo zřejmé, že Milkenovi působí starosti vytvoření toho nejlepšího prostředí pro rozkvět americké ekonomiky. Siegel se zase domnívá, že USA se potřebují spojit s jinými rychle rostoucími regiony. Tvrdí, že by byl rád optimistou, ale z jeho pohledu se budoucí americká portfolia patrně nebudou moci vyrovnat svému vynikajícímu výkonu v minulosti.

Copyrighted 2006 by The McGraw-Hill Companies, Inc BusinessWeek