Bagdád, s. r. o.

České firmy se v tichosti vracejí do Perského zálivu

Firma Jawa z Týnce nad Sázavou za pár dní otevře v Bagdádu servis na opravy svých motocyklů. Pražská Tesla by zase ráda ve válkou zničené zemi obnovovala celoplošné televizní a rozhlasové vysílání. Společnost Inekon usiluje o zakázku na opravu stovky českých lokomotiv. Řada dalších tuzemských podniků nyní zpracovává studie, jak se v poválečném Iráku uchytit. Dvanáct projektů již získalo finanční podporu státu, v letech 2004 a 2005 půjde o 179 milionů korun. Na většině z nich pracují experti, kteří mají zkušenosti z arabských zemí ještě z doby před rokem 1989. Firmy je povolávají zpět do svých služeb, protože jim došlo, že osobní vazby a znalost prostředí jsou v zejména v Iráku k nezaplacení. Pochybnosti – třeba o tom, že někteří mohli pracovat pro někdejší komunistickou rozvědku – šly stranou.

S Irákem na věčné časy.

V posledních dekádách studené války byl Irák pro tehdejší Československo jedním z největších obchodních partnerů. Firmy tam dodávaly hlavně celé investiční celky, z nichž některé jsou dosud v provozu. Československé podniky vybudovaly plných šedesát procent iráckých kapacit na zpracování ropy. Když však Saddám Husajn počátkem 90. let napadl sousední Kuvajt a vypukla válka, došlo k obratu. Diktátor se sice udržel u moci, mezinárodní společenství na něj ale uvalilo rozsáhlé sankce. Prosadit se na místním trhu bylo prakticky nemožné. Uspěl jen málokdo, přes jordánského prostředníka se například k zakázce na dodávku televizního vysílače dostala pražská Tesla. Brněnský Unis zase získal kontrakt na obnovu baserské rafinerie, který se mu nyní podařilo obnovit. Podle šéfa projektu Bronislava Staňka firma musela více než rok čekat, místní banka nechtěla přistoupit na jím navrženou metodu financování.
Po svržení Saddáma přišli do země další čeští experti, tentokrát dokonce vybaveni diplomatickými pasy. Ministerstvo zahraniční věcí se ale pečlivě vybraných specialistů po pár měsících zbavilo. Podezřívalo je totiž, že dohazují kšefty spřízněným firmám.
Nyní se objevují i další „nadšenci – soukromníci“. Publicista Jan Urban například zakládá společnost s ručením omezeným Baghdad Open City of Peace, zkráceně B.O.C.P, a chce se s týmem odborníků podílet na vytváření územních plánů Bagdádu a Basry. Jak týdeníku EURO sdělil, spolupracuje kromě jiných s bývalým pražským primátorem, architektem Janem Kaslem. Urban také plánuje, že požádá ministerstvo průmyslu a obchodu, aby projekt finančně podpořilo.

Hledač vody.

Hydrogeolog Jaroslav Reif z Brna působí na jihu Iráku už bezmála dva roky, přijel tam hned po skončení poslední války. Do Zálivu ho nejprve vyslalo - spolu se skupinou dalších expertů – české ministerstvo zahraničí. Po předčasném stažení celého týmu letos v červnu zůstal pár měsíců v Česku, už na podzim byl ale zpět, tentokrát ve službách několika českých soukromých společností. Má však doklad od českého ministerstva průmyslu a obchodu, které má pro zájmy českého průmyslu v Iráku větší pochopení, že je manažerem státem podporovaných projektů.
Reifova mateřská firma Geotest hledá v oblasti mezi Basrou a irácko-kuvajtskou hranicí zdroje závlahové vody. Hodnota projektu je sedmdesát milionů korun, účast státu dvacet milionů.
„Na projektu už se vystřídalo pět Čechů – expertů, vlastní práce ale provádí místní subdodavatelské firmy State Company of Water Drilling, což je státní společnost řízená ministerstvem vodních zdrojů. Češi dělají analytiku závlahových vod, zpracování návrhů optimálního využití vodních zdrojů,“ řekl Reif týdeníku EURO.
Další práci má Reif – který strávil v 90. letech čtyři roky vyhledáváním ložisek mědi v Íránu - přímo v Basře. Zkoumá znečištění areálu místní rafinerie ropnými látkami a pracuje na projektu jeho dekontaminace. Společnost Azas Group z Opavy dostala ze státní pokladny na akci dvacet milionů korun, dalších sto milionů poskytne ze svých vlastních zdrojů. „Rafinerii v Basře dodal před třiceti lety brněnský Chepos. Teď děláme průzkum, asi tisíc vrtů do hloubky dvou metrů, odebíráme vzorky a analyzujeme je,“ popisuje svůj další projekt Reif.
Opavský Azas se podílí i na společném česko-britském projektu likvidace stavební suti v Basře a okolí. Zakázka je to za třiašedesát milionů, stát hradí 18,76 milionu korun. „My dodáme drtičky, Britové budou platit mzdu místním lidem, kteří budou nosit suť. Ta se pak využije stavebnictví,“ říká Reif. Stroje dostane místní správa v Basře, provozovat je bude místní společnost Mut der Moslem. První drtička už je na lodi a míří do jihoiráckého přístavu Umm Kasr.
Reif lituje toho, že už nemá tak jasnou podporu státu jako v době těsně po válce, kdy měl český diplomatický pas. „Všichni cizinci, co v Iráku působí, mají podporu z domova. Na nás se pohlíží jako na zástupce privátních firem. Kdybych tam nepůsobil těsně po válce jako zástupce státu a ti lidé mě neznali, tak bych neměl šanci…“

Zpátky k lokomotivám.

Celé čtyři roky strávil v 80. letech minulého století v Iráku dnešní obchodní ředitel společnosti Inekon Group Jiří Obručník. Tenkrát ale ještě pracoval v Pragoinvestu – na referátu lokomotiv - a obchodoval se zbožím ČKD. „Dodal jsem iráckým státním drahám sto lokomotiv. Osobně, strávil jsem tam s nimi dlouhou dobu,“ vzpomíná Obručník.
Inekon se teď rozhodl dodané lokomotivy ČKD-DES 3100 opravit a modernizovat. Celkovou hodnotu projektu odhaduje na 289,8 milionu korun, účast státu bude 8,7 milionu. Projekt je ve fázi zpracování studie. „Iráčané mají o opravy zájem, mají vztah k českým mašinám, vědí, že jsou spolehlivé a jednoduché… Zhoršená bezpečnostní situace nám to ale dost komplikuje,“ říká Obručník. Doufá, že se jeho firmě podaří v Iráku opět uchytit. Společnost nepoškodila jen poslední válka, ale zejména předchozí mezinárodní embargo vůči Husajnovu režimu. Tehdy totiž kdysi československé místo na trhu obsadily firmy z někdejšího Sovětského svazu. Obchodní ředitel Inekonu dobře ví, že do oblasti Perského zálivu může posílat jen zkušené odborníky. Proto si na další projekt – vybudování plavírny kaolinu v keramičce v Ramadi - najal odborníka, který právě tento závod kdysi budoval. „Najali jsme experta, který ji kdysi realizoval. Už je sice na volné noze, ale dohodli jsme se s ním,“ uvedl Obručník.
Projekt na obnovu keramičky má mít podle odhadů Inekonu celkovou hodnota 337 milionů. Stát přispěje dvaceti miliony. Firma se chce s podporou státu pustit ještě do jednoho projektu: výstavby cementárny pod pracovním názvem „Irák-sever“. Ten by měl mít s přehledem největší hodnotu ze všech českých akcí v Iráku: 3,51 miliardy korun. Zatím je ale ve stádiu předběžné studie.

Prý tam je klid…

Pražský Technoexport by se rád podílel na obnově iráckých rafinerií. Usiluje o zakázku v hodnotě bezmála tří miliard korun. Také jeho projekt – na který má dostat z české státní pokladny dvacet milionů - je ale zatím jen ve fázi studie. „Zajímáme se o rafinerie Bajdží a Basra, které jsme kdysi stavěli, a také o rafinerii Daura,“ uvedl generální ředitel firmy Josef Cílek, který – jak sám říká – se „trochu domluví arabsky“. „Původně jsme si mysleli, že máme před ostatními velký náskok, máme od těch rafinerií studie, výkresy… Jenže dnes vidíme, že už to umí každý…“ dodává.
Technoexport je relativně daleko: má přímo v Bagdádu pronajatý dům jako sídlo firemní pobočky. „Jsme tam registrováni, platíme řádně daně,“ říká Cílek. Jenomže i on – přes své zkušenosti z regionu – má obavy ze zhoršující se bezpečnostní situace. „Není to dobré. Teď bych opravdu jen velmi nerad někomu podepisoval cestovní příkaz… Už jsem zažil dvě evakuace našich lidí z Iráku, to bylo ještě před poslední válkou. Vím, co to tenkrát bylo, osobně jsem tam pro těch šedesát lidí jel,“ vzpomíná Cílek.

TV signál od Tesly Praha.

Po relativně krátké, jen několikaměsíční, odmlce se do Iráku vrací pražská Tesla. „V roce 2002, ještě za vlády Saddáma Husajna, jsme v rámci programu Oil For Food dodávali do Iráku televizní vysílače pro čtvrté pásmo plus další zařízení,“ říká manažer Tesly Jan Štoll, který měl transakci na starosti.
„Naši techniku jsme nemontovali přímo na místě, dodávali jsme ji přes jednu jordánskou firmu, se kterou spolupracujeme už delší dobu. Tehdy jsme totiž s Irákem nebyli zadobře kvůli vysílání Rádia Svobodná Evropa z Prahy. Iráčanům se nelíbilo, že jde o techniku z Česka, ale Jordánci to naštěstí nakonec nějak uhasili. Náš podíl na té zakázce byl asi tři miliony dolarů. Teď po válce vůbec netušíme, co z dodané techniky zbylo,“ tvrdí Štoll.
Před rokem 1989 se Tesla v Iráku příliš neangažovala, místní trh objevila až později. „Spíš jsme byli v Sýrii, Kuvajtu, Jemenu a Súdánu,“ vzpomíná Jan Štoll, který v té době v oblasti pracoval. Arabsky se domluví. A ví, jak jsou důležité osobní vazby. Ostatně jeho firmě vynesly desítky milionů. „Zrovna s tím Jordáncem jsem se seznámil kdysi v Jemenu. Obrátil se na nás, když získal v Iráku jednorázový kontrakt na tříkilowattový vysílač a kanadská firma, se kterou měl smlouvu, kvůli nátlaku Američanů odstoupila. Nahradili jsme je,“ upřesňuje. Štollův nadřízený, obchodní ředitel Tesly Václav Renč, je toho mínění, že všechno bude záviset na vývoji politické situace v Iráku. „Podle vývoje se v budoucnu hodláme zapojit právě do obnovy infrastruktury v oblasti komunikací, především opravami, dodávkami a modernizací válkou zničených rozhlasových a televizních vysilačů a podílet se na obnově celoplošného rozhlasového a televizního vysílání v Iráku,“ uvedl Renč. „Problém ale je, že nejprve musí padnout rozhodnutí irácké vlády, která musí přidělit frekvence. A vláda bude, se štěstím, v lednu. Irácké ministerstvo spojů zatím jen záplatuje, snaží se, aby se dalo telefonovat a tak,“ říká.
Tesla se ale nyní v Iráku prosazuje spíše svými mobilními úpravnami vody a plničkami PET lahví. V první polovině letošního roku dodá dvě až tři své mobilní úpravny vody Viwa 5 a plničky PET lahví Viwa Pack 750. „Počítáme i s dodávkami nových úpraven vody Viwa 5 RO s technologií reversní osmózy umožňující odsolovaní vody z vrtů,“ tvrdí Renč.

Jawa rovná se motorka.

Tři servisy motocyklů Jawa chce v Iráku vybudovat stejnojmenná firma z Týnce nad Sázavou. První bude za několik týdnů otevřen v Bagdádu, pak přijde na řadu jih a sever Iráku. Všechny tři servisy dohromady zaměstnají zhruba šedesát místních lidí a budou schopny opravit jak civilní, tak policejní verze českých motocyklů.
„Jawa je v Iráku synonymem pro motorku,“ říká manažer Petr Pumr z exportního oddělení firmy. „Arabské země byly pro Jawu tradičními trhy. Írán, Irák… V Egyptě se dokonce naše motocykly montovaly, dodávali jsme tam motory,“ tvrdí.
Kolik motocyklů Jawa nyní v Iráku jezdí? Přesné čísla nikdo nezná, prý jich ale budou „stovky, možná spíše tisíce“. „Dokonce jsem jednu naši motorku viděl na internetu na fotce před přijíždějícím americkým tankem hned na konci války. Nápis Jawa byla jasně vidět,“ říká Petr Pumr.
I manažer Jawy, který má nyní v podniku Irák na starosti, je jedním z „veteránů“. Nevěnoval se sice přímo Iráku, zaměřoval se spíše na francouzsky mluvící sever Afriky – „škodovky do Tunisu, avie do Alžírska“ – arabsky se ale domluví. Začínal v podniku zahraničního obchodu Motokov, do Jawy přešel před čtyřmi lety. Kromě Iráku dostal na starosti ještě Afghánistán. Dobře ví, jak v těchto oblastech záleží na osobních, přátelských vazbách a dokonalé znalosti prostředí. Přesto, nebo snad právě proto nehodlá Pumr příliš riskovat. „Abych řekl pravdu, sám bych se teď do Iráku neodvážil,“ přiznává. Jak v Zálivu vlastně obchoduje? „Všechno jde přes můj irácký kontakt, nezlobte se, ale jméno vám raději neprozradím, který sedí v Emirátech a má pobočku přímo v Bagdádu. Je to původem Iráčan. I když se specializuje spíš na francouzské a japonské náklaďáky, před pár měsíci nás sám kontaktoval a nabídl spolupráci. Souhlasili jsme, je nám jasné, že až se situace uklidní, bude to pro nás ohromná výhoda,“ popisuje Pumr svoji strategii.
Bagdádská Jawa otevře servis už za pár týdnů. Zařízení je na místě, veškeré vybavení, náhradní díly, etalony motorů a servisní vozidla dopluly do země po moři přes přístav na jihu Umm Kasr. To je v podstatě jediná relativně bezpečná cesta. „A pak rozjedeme servisy v Basře a někde na severu, v oblasti, kde žijí Kurdové,“ dodává Pumr. Jawa odhaduje náklady na vybudování prvního servisu na pětadvacet milionů korun, stát firmě přispěl sedmi miliony.

Tiskárna místo časopisu.

Miroslav Morávek, vydavatel z Plzně, působí mezi obchodními „veterány ze Zálivu“ dost neobvykle. V Iráku nikdy nebyl, arabsky nemluví, k oblasti neměl donedávna prakticky žádný vztah. „Maximálně na koleji jsem měl pár arabských známých… Když před rokem skončila válka, já jel autem a poslouchal rádio, a v něm říkali, že teď v Iráku úplně všechno řídí Američané a že stát bude podporovat pronikání našich firem do Iráku. Věděl jsem, že je tam nafta a hodně peněz… Tak mě napadlo začít tam vydávat časopis pro české lidi v Iráku, pro vojáky, doktory a tak…“ líčí zaníceně vydavatel Morávek. „Irák je taková kulturní kolébka naší civilizace. Byla to výzva,“ dodává. Jaké články měly v jeho magazínu vycházet? „Reportér by třeba vyrazil do cukrovaru, který Češi kdysi postavili a který byl za války zničen. Pak by našel lidi, kteří tam pracovali. A napsal by reportáž. Vyjde v nákladu tisíce až tří tisíc kusů a přečtou si ji lidé, kteří rozhodují o penězích, o přidělování zakázek. Což zvyšuje šanci, že zakázku na obnovu toho cukrovaru dostane česká firma… A inzerovaly by v něm české firmy,“ tvrdí Morávek.
Morávkův časopis měl vycházet v česko-arabské verzi s anglickým resumé. „Uvažoval jsem i o kurdské mutaci,“ říká autor projektu. Časopis se měl se původně jmenovat Český hlas. „Ale aby to nikoho neprovokovalo, přejmenoval jsem Český hlas na Společný hlas,“ dodává Morávek. Z projektu ale sešlo, byť ne definitivně. Morávek ovšem získal od státu bezmála pět milionů korun na svou další iráckou akci: chce dodat univerzitě v Bagdádu novou tiskárnu na výrobu skript. Teprve před pár dny se dozvěděl, že irácká strana projekt odsouhlasila.