editorial
První říjnovou sobotu večeřeli v Haifě v restauraci na pobřeží Středozemního moře společně Židé i Arabové, když dovnitř vstoupila sedmadvacetiletá Hanadi Jaradat, opásána výbušninou. Tato sebevražedná teroristka zabila devatenáct Izraelců. Izraelská vláda v obvyklé reakci nechala srovnat se zemí dům Hanadiných rodičů. Navíc však zcela neočekávaně vyslala svá letadla nad Sýrii, aby bombardovala údajný teroristický výcvikový tábor západně od Damašku. Proč právě nyní, když takových sebevražedných útoků ze strany Palestinců bylo jen v uplynulých třech letech více než sto?
Do vztahu Izrael versus Sýrie mě zasvětil v Jeruzalémě příbuzný mé ženy Tomáš. Ve druhé polovině osmdesátých let emigroval z Československa, dnes žije v osadě Ma´aleh Adumim na Izraelem okupovaném území. Je vtipný, vzdělaný a extrémní pravičák. „S Araby je možné jednat jedině z pozice síly, ničemu jinému nerozumějí. Sýrii je třeba jasně říci, že otázka nezní, zda jí vrátíme Golanské výšiny, ale zda ona nám podstoupí dalších padesát kilometrů území směrem k Damašku dobrovolně, nebo zda chce vojenskou konfrontaci. My od jihu a naši spojenci Turci od severu. Takové řeči by Syřané rozuměli.“
Tento týden mohl být Tomáš s vývojem na Blízkém východě spokojen. Izraelská vláda, kterou tolikrát kritizoval za měkkost vůči Arabům, dala pokyn k bombardování syrského území a turecká vláda se rozhodla vyslat své vojenské jednotky do Iráku. Washington tureckému rozhodnutí hlasitě aplaudoval a nálet na Sýrii jednoznačně podpořil sám prezident Bush.
Minulý týden americký Kongres schválil zákon, který má Bílému domu umožnit uvalit na Sýrii ekonomické a diplomatické sankce. Mají být trestem zato, že Damašek podporuje teroristy, vyvíjí zbraně hromadného ničení a nestáhl své jednotky z Libanonu.
Těžko věřit, že časová spojitost izraelského náletu na syrské území a přípravy amerických sankcí proti syrskému režimu Bashara Assada je náhodná. Mnohem pravděpodobněji jsme svědky přípravy další americké vojenské operace, další kapitoly Bushovy války proti terorismu. S blížícími se prezidentskými volbami se George Bush potřebuje prezentovat před voliči nějakým úspěchem. Vzhledem k rostoucí nezaměstnanosti, obrovskému rozpočtovému deficitu a dalším negativním ekonomickým ukazatelům na domácí scéně se bude soustřeďovat na výsledky své zahraniční politiky. Jenže Usámu ani Saddáma jeho vojáci nelapili, Irák se jim stále nedaří bezpečně ovládnout a teroristické akce proti ropovodům pokračují. Je třeba získat na poslední chvíli ještě nějaký skalp.
Spojené státy mohou do prezidentských voleb stihnout ještě jednu operaci. Vzhledem k vojenské síle protivníka se nedá očekávat vojenská konfrontace se základními kameny „osy zla“, ani se Severní Koreou, ani s Íránem. Sýrie by byla ideálně slabým protivníkem, zvlášť když ochotně pomohou Izrael a Turecko. Předzvěstí bude, pokud z úst amerických politiků a jejich věrných budeme stále častěji slýchat o tom, jakým krutým diktátorem je Bashar Assad, jak podporuje teroristické organizace a že se snaží opatřit si zbraně hromadného ničení. Po této slovní kampani by pak následovala kampaň letecká.
Úředník americké administrativy řekl zpravodajské agentuře Knight-Ridder News Services, že jestřábové v Bushově vládě stále doufají ve změnu režimu v Sýrii a že nafukují zpravodajské informace CIA o syrském nebezpečí stejně, jako to dělali v případě Iráku.
Izrael při náletu na cizí stát jednal v příkrém rozporu s mezinárodním právem stejně jako USA v Iráku, ale na to se v nové době humanitárních a protiteroristických vojenských intervencí nebere zřetel. Základy k této mezinárodní politice 21. století byly položeny již na jaře 1999 útokem leteckých sil NATO proti Srbsku. Jestliže za studené války ve druhé polovině minulého století mohly obě velmoci na domácí scéně i ve svém táboře na mezinárodním fóru cokoli ospravedlnit bojem proti komunismu, respektive proti kapitalismu, nyní budou silní všechny své akce vysvětlovat bojem proti terorismu. Amerika si pod tímto heslem vybombarduje přístup k blízkovýchodní ropě a později se možná pokusí o zajištění sobě nakloněných vlád v zemích Latinské Americe, floridská kubánská enkláva se může těšit na nové vylodění v Zátoce sviní. Rusko pod stejným štítem bude dál utlačovat Čečence a můžeme si vsadit, že dříve či později bude Putinem z podpory terorismu obviněn některý z nepohodlných magnátů. Humanitární či protiteroristický háv by mohlo mít i putování za kazašskou ropou. Novou situaci může brzy pochopit Čína a vojensky si podrobit Tchaj-wan.
Devadesátá léta plná svobody a naděje, léta opojení po konci studené války a pádu železné opony, jsou již minulostí. Možná byla paralelou radostnému času po konci druhé světové války. I ten však trval krátce a brzy následovala temná léta padesátá se stalinistickými procesy a mccarthyovským běsněním.
