Finančník se sám svým přístupem k byznysu diskvalifikoval a těžko by v Česku hledal parťáka do nového podnikání
Uvěřit, že v roce 2004 nezahrnulo ministerstvo financí do ocenění OKD při prodeji svého minoritního balíku akcií podnikové byty v tržní hodnotě jen z důvodu sociálního cítění a lásky k bližnímu, je opravdu dost těžké. Podnikové byty se běžně privatizovaly dohromady se zbylým majetkem podniku a zaměstnanci přitom opravdu nebývali zvýhodňováni. Nakonec nebyl žádný morální důvod. Naopak sociální demokraté měli dost silný morální důvod nepomáhat partě Viktora Koláčka k dalšímu majetku, protože dobře věděli, jak uhlobaroni přišli ke svým pověstným „dírám v zemi“, které přece nejde ukradnout. A že nevěděli, že Koláček, Otava a Przybyla za svými havířskými zády skrývají Zdeňka Bakalu, byl jejich problém.
PRŮHLEDNÁ ZÁSTĚRKA
Dnes je celkem evidentní, že klauzule o předkupním právu nájemníků na byty sloužila jen a pouze jako zástěrka pro stanovení co nejnižší ceny. Pamětníci si vzpomenou, že původní nabídka, o níž se seriózně vyjednávalo, byla jen jeden a čtvrt miliardy korun. Když se objevily finanční skupiny a začaly křičet, že nabídnou více, vyšplhala se cena na tři miliardy. Což dokonce schválila vláda. Poté, co Penta nabídla přes čtyři miliardy, dorovnali koláčkovci i tuto cenu a transakce byla velmi rychle uzavřena, aby se předešlo dalším licitacím. Už tento příběh ukazuje, že tehdejší ministr financí možná chtěl všechno možné, ale rozhodně ne nejvyšší cenu za držené akcie. Mimochodem i Penta věděla o závazku týkajícím se předkupního práva k bytům.
O rok později ocenil E&Y firmu pro účely jejího rozdělení se započítáním závazku k bytům na 52 miliard korun. I po odečtení solidní prémie za majoritu je evidentní, že stát neprodával za více než za čtvrtinu férové ceny. A navíc Sobotka prodával do rukou finančního spekulanta, čímž padá tehdy občas používaný argument, že vláda musí u takových podniků preferovat dlouhodobé strategické investory.
Bakala – a je spravedlivé připomenout, že i jeho partner Peter Kadas – byl investor dlouhodobý, jestli lze jedenáct let považovat za dlouhou dobu. Ale jeho strategie byla naprosto jasná. Firmu načančal nereálnými sliby o zázračném dolu Debiensko, kde se budou těžit miliony tun uhlí a vydělávat miliardy, a obdobnými budovatelskými obrázky. Pak její akcie uvedl na burzu v Praze a v Londýně a vydělal na tom pětatřicet miliard. Dalších dvacet miliard si doly půjčily na vydané dluhopisy. A také stranou samozřejmě vyvedl byty, které zatížil dalšími deseti miliardami dluhopisů. Kde peníze skončily, ví asi jen ten čert. Každopádně v dolech ani v oněch bytech to fakt nebylo.
Za to už samozřejmě žádný ministr financí ani premiér nemůže. Ani za to, že holt přišly „špatné časy“ a akcie, které se jednu dobu obchodovaly za šest stovek, jsou k mání za dvacet haléřů a dluhopisoví věřitelé byli ostříháni jak ovečky lakomého bači. Minulý týden byli definitivně identickým způsobem ostříháni nájemníci hornických bytů o svá domnělá práva. A kasa je prázdná.
LŽI A NENÁVIST
Respektovaný a úspěšný podnikatel se v civilizované zemi vyznačuje tím, že vydělává peníze a přitom zhodnocuje i peníze investorů, které při svém podnikání používá. Ne tím, že se nechá fotografovat na titulní strany prestižních magazínů s dlouhým doutníkem, který si předtím zřejmě zapálil stodolarovkou od některého ze svých oškubaných věřitelů.
S kreditem, který získal, Bakalovi nakonec nezbývá než co nejrychleji a nejefektivněji zužovat své podnikatelské portfolio přinejmenším v Česku, kde se sám svým přístupem k byznysu ze skutečné podnikatelské elity vyřadil a kde těžko najde parťáka, který by s ním šel do nového byznysu či financoval nějaké jeho operace. Jediné, co po něm v české kotlině zůstane asi ještě hodně dlouho, je monstrózní sídlo uprostřed šumavských lesů na Modravě a bazén s apartmánem postavený navzdory elementárnímu respektu ke kulturním památkám na Hradčanech. Takové malé vítězství lži a nenávisti nad pravdou a láskou, řeknou si asi jeho kamarádi z okruhu Václava Havla.
O autorovi| PAVEL PÁRAL, paralp@mf.cz
