V londýnské National Gallery zapůsobil obraz z Kroměříže
V posledním výstavním sále visí obraz, o kterém se v uplynulých dvaceti letech začalo hovořit jako možná o nejlepším Tizianově díle vůbec, napsal o obrazu Apollón a Marsyas z arcibiskupské obrazárny v Kroměříži britský list The Guardian. Uvedl to v recenzi výstavy, která právě probíhá v londýnské National Gallery. Řeč je o výstavním megahitu sezony s jednoduchým názvem Tizian.
Sestavovat žebříčky nejvýznamnějších umělců v dějinách je samozřejmě nesmysl. Pokud však na tuto hru přistoupíme, jedna z čelních příček by nepochybně právě Tiziana minout neměla. O jeho věhlasu vypovídá už to, že ho zcela samozřejmě nazýváme jen zkrácenou formou křestního jména nebo že podle barvy vlasů krásek z jeho obrazů se zlatožluté dodnes říká tizianová.
První impresionista?
Tizianova pozice v dějinách umění je výjimečná i tím, že jeho dílo nikdy nevyšlo z módy. Mnozí umělci se za svého života těšili značnému věhlasu a upadli v zapomnění. Jiné naopak docenili až dlouho po smrti. Tizianovo dílo však bylo obdivováno a studováno vždy. Jeho obrazy byly vzorem El Grecovi, Velázquezovi, Rembrandtovi, Rubensovi, Delacroixovi či Manetovi. V Tizianově díle jako by byly v zárodku obsaženy celé dějiny evropského malířství.
„Zatímco jeho první práce jsou provedeny s neuvěřitelnou jemností a péčí, takže se na ně můžeme dívat jak zblízka, tak zdálky, práce z poslední doby jsou malovány hrubými tahy a pomocí skvrn, takže zblízka se na ně dívat nelze, ale zdálky jsou dokonalé,“ píše o Tizianově malířském rukopisu jeho současník Vasari a dodává: „Je to důmyslný, krásný a úžasný způsob, jehož zásluhou se malby vyznačují životností a velkou umností, aniž je vidět jakoukoli námahu.“
Tiziano Vecellio se vyučil v ateliéru Giovanniho Belliniho, nejvýznamnějšího benátského mistra počátku 16. století. Belliniho vliv je v Tizianových raných dílech jasně patrný. Velice rychle si však našel vlastní výraz. Když ho později ferrarský vévoda Alfonso d‘Este pověřil dokončením série mytologických obrazů, z nichž první namaloval právě Giovanni Bellini, neváhal Tizian přemalovat krajinné pozadí na obraze svého mistra, aby se lépe hodilo k jeho vlastním pracím. Šlo o cyklus pěti mytologických výjevů oslavujících víno, krásu a slastné nicnedělání.
Výstava poprvé po 382 letech spojila dohromady čtyři z dodnes dochovaných pláten. Jsou nainstalována podobným způsobem, jakým byla rozvěšena v pracovně Alfonsa d‘Este. Těžko si představit, jak se mohl při pohledu na veselící se bohy, svůdné krásky a prozpěvující si opilce soustředit na cokoliv vážného.
Pozdní Tizianova díla, mezi něž patří právě Apollón a Marsyas nebo Ukládání do hrobu ze španělského Prada, se vyznačují velmi uvolněným malířským podáním a ztlumenou barevností. U řady z těchto obrazů však není jasné, zda skutečně opustily malířovu dílnu ještě během jeho života. Charles Hope v katalogu výstavy zpochybňuje, že se Tizian ve stáří dopracoval k radikálně novému uměleckému stylu, a tvrdí, že jde spíše o nedokončená díla. To ale nemění nic na tom, že právě tyto obrazy vyzařují mimořádnou emocionální sílu.
Marsyas navždy
„Řvoucímu sedřena byla již kůže s celého těla, že byl samá jen rána: krev odevšad řine se proudem, svaly jsou odkryty všecky a žíly vidět je holé, jak míhavě chvějí, i útroby chvějí se nahé, že bys spočítat mohl mu ve hrudi průsvitné cévy.“ Ovidiův popis potrestání satyra Marsyase byl bezpochyby jednou z inspirací pro Tizianův obraz. I když se malíř vyhnul naturalistické popisnosti, o drastické detaily není nouze. Nebohý satyr visí hlavou dolů, bůh světla a krásy Apollón a jeho fryžský pomocník mu na boku nařezávají kůži a krev, která prýští z jeho ran, líže drobný psík v popředí. Scéně zadumaně přihlíží král Midas, který má Tizianovy portrétní rysy.
Satyr Marsyas měl tu drzost, že vyzval Apollóna k hudební soutěži. Tvrdil, že jeho pískání na rákosovou flétnu předčí Apollónovu hru na lyru, a na výsledek neváhal vsadit svou vlastní kůži. Prohrál a vznešený bůh jej z ní bez váhání stáhl. Králi Midovi, který s jeho vítězstvím nesouhlasil, Apollón za trest přičaroval oslí uši. Těžko zjistíme, jaký přesně měl obraz význam pro Tizianovy současníky a především pro samotného umělce. Mýtus však umělce vzrušuje a inspiruje dodnes.
V Tate Modern na opačném břehu Temže je nyní instalována obří skulptura Marsyas od indického výtvarníka Anishe Kapoora. 155 metrů dlouhá, krvavě rudá socha připomíná staženou satyrovu kůži. I když socha nemá k výstavě bezprostřední vztah, lze ji chápat jako originální odpověď na Tizianovu výzvu.
Obraz Apollón a Marsyas pochází ze sbírky olomouckých biskupů, která je trvale vystavena na zámku v Kroměříži. Na Moravu se dostal v 17. století, kdy jej ve větším souboru děl zakoupil biskup Karel z Liechtensteinu-Castelcornu. Tizianovo autorství jednoznačně potvrdil až senzační nález zbytku umělcovy signatury začátkem šedesátých let. Mezinárodní veřejnosti obraz dlouho zůstával prakticky neznámý.
Do Španělska
National Gallery na Trafalgarském náměstí vystavuje do 18. května 43 Tizianových obrazů. Jde sice o pouhý zlomek díla, ale i tak se jedná o jednu z největších Tizianových výstav, jaká se kdy uskutečnila, a zcela jistě o událost, která se přinejmenším dalších deset let nebude opakovat. Spoluorganizátorem je madridské Museo Nacional del Prado, kam se výstava z Londýna přesune. Císař Karel V. a jeho syn, španělský král Filip II., byli nejvýznamnějšími Tizianovými zákazníky. Prado se proto může chlubit vůbec největší sbírkou Tizianových děl na světě. V Madridu bude výstava čítající dokonce 65 obrazů přístupná od 9. června do 7. září.
I při omezeném počtu děl se londýnským autorům podařilo skvěle postihnout celý Tizianův umělecký vývoj a představit všechny polohy jeho tvorby - od oltářních a náboženských obrazů přes mytologické výjevy až po portréty. Vědecký přínos výstavy asi nebude nikterak výrazný, divácky však jde o jedinečný zážitek. Již teď je zřejmé, že výstava bude jednou z vůbec nejnavštěvovanějších akcí letošního roku.
Tiziano Vecellio
Narodil se kolem roku 1490 ve městečku Cadore v Dolomitech a zemřel v roce 1576 v Benátkách. Přátelil se s nejvýznamnějšími muži své doby a samotný císař prý považoval za čest, když mohl zvednout štětec, který vypadl z mistrovy ruky. „Byl to člověk neobyčejně zdravý a šťastný jako málokdo v jeho oboru a nebesa ho zahrnovala jen přízní a blahem,“ napsal o něm, možná i s jistou dávkou závisti, jeho současník, malíř a humanista Giorgio Vasari.
Výstava Tizian v londýnské National Gallery
Otevřena je do 18. května, v neděli, pondělí a úterý od 10 do 18 hodin, ostatní dny od 10 do 21 hodin. Vstupné činí 9 liber, studentské 5 liber.
Poté se expozice přesune do Madridu, kde bude otevřena od 9. června do 7. září.
Podrobné informace na www.nationalgallery.org.uk.
