Srdce Evropy tluče nalevo. Takový pocit musí mít nezaujatý pozorovatel současného politického dění v Česku, kde se dvě hlavní politické strany předhánějí v tom, kdo rozdá voličům více miliard. ČSSD tradičně sází na zvyšování chudinských dávek, dětských přídavků a kdečeho, co se dá vyplácet ze státního rozpočtu. Inovativně přebrala své konkurenci téma nižších daní a v jejím pojetí třídní společnosti rozdělené na ty, co berou méně než třicet tisíc, a ty, co berou více, přesně vymezila svůj volební elektorát. Hraje na rovnostářské pudy a českou závist. Zvyšuje se progresivita zdanění a lze čekat, že sociální demokraté v Česku přeberou od své partnerské strany v Německu i populární koncept milionářské daně, aby přetáhli alespoň pár komunistických hlasů.
Celkově tyto nezodpovědné sociální výstřelky stojí dost peněz a lze s poměrně velkou jistotou říci, že kdyby vláda klepla nenechavého Škromacha přes prsty a nechala fungovat současný systém, státní rozpočet na příští rok by mohl s velkou rezervou stlačit deficit pod magickou tříprocentní hranici a přiblížit se rovnováze mezi příjmy a výdaji opravdu na dohled. Jenže když volby jsou už tak blízko, a hrubosti Paroubků a Rathů zase až tak moc nezabírají.
ODS se však nenechala zahnat do kouta a odpověděla „tlustou peněženkou“ spojenou pupeční šňůrou s konceptem patnáctiprocentní nízké daně. Konstrukce negativní daně, dle níž ten, kdo nevydělá určitou částku, nejenže neplatí žádné daně, ale ještě dostane od finančního úřadu dorovnání, je jistě zajímavá a má mnoho výhod. Je to velmi jednoduché, každému srozumitelné, a navíc to umožní omezit obrovský aparát sociální správy na státní i komunální úrovni.
Zvýšené náklady, jejichž existence je nesporná, mají být kompenzovány výrazným zvýšením ekonomické aktivity obyvatelstva. Propočty jsou dle dřívějších vyjádření stínového ministra financí Vlastimila Tlustého konstruovány poměrně konzervativně a jsou oponovány nezávislými ekonomy. Doufejme, že je to opravdu tak.
Potom je ale na diskusi, zda konstrukce negativní daně je opravdu dostatečně motivační. Je opravdu ta základní částka nastavena dobře? Vidíme v této konstrukci sice silnou motivaci k vlastnímu výdělku, díky tomu, že státní dávka klesá velmi pomalu. Jenže na druhé straně není zdaleka tak silný tlak vůči těm, kteří jsou se svým postavením smířeni. Neměla být ta základní šestitisícová dávka raději o něco nižší, aby ten, kdo nepracuje opravdu začal práci hledat?
A neměl by celý systém rovné daně být konstruován opatrněji, aby nezvyšoval deficit, a uvolňování by mohlo následovat, až se vše trochu usadí a lidé i firmy se v novém prostředí zorientují? Zrovna tak by navržené snížení odvodů sociálního pojištění mělo platit jen pro ty, kdo vstoupí do nového důchodového systému, a ne pro veškerou populaci.
Vždyť základním problémem v této zemi není chudoba, ale stabilita veřejných financí a celé ekonomiky. Žijeme na hraně a každý výraznější vnější šok může vážně poškodit život lidí a nejvíce právě těch sociálně nejpotřebnějších. ODS získala podporu voličů především proto, že dávala dostatečně najevo, že si existující rizika uvědomuje a je připravena s nimi bojovat. Měla by proto tuto připravenost a pocit odpovědnosti za tuto zemi dávat najevo i nadále. Zatím se zdá, že tak nečiní.
Předvolební šílenství je přitom každé čtyři roky větší a větší. Zřejmě v politicích všech stran přežívá dávný bonmot Miloše Zemana, že pětašedesát procent obyvatel České republiky jsou debilové, patnáct procent šílenci, dvanáct procent alkoholici a teprve zbylých osm procent jsou lidé, s nimiž se lze normálně bavit. A tak jednoduchým propočtem můžeme zjistit, že nejvíce voličů lze získat v první a největší skupině, a proto se na ni ve svých volebních kampaních sociální demokracie orientuje. Sám Miloš Zeman bývá svými přáteli i nepřáteli zařazován do všech zmíněných skupin, avšak právě s výjimkou té pětašedesátiprocentní. Proto by asi nebylo rozumné ve volebních kampaních abstrahovat od šílenců, alkoholiků a inteligence. Kdyby všichni přišli k volbách, tak by to na vítězství bohatě stačilo.
