I největší kritici připouštějí, že nikdo v tuzemském bankovním retailu neodvedl takový kus práce jako IPB za dob Libora Procházky
Jméno Libora Procházky dnes už něco říká jen pamětníkům bankovních dobrodružství v Česku na přelomu století. Přesto jde o člověka, který podstatně ovlivnil český byznys. Procházkovy stopy lze nalézt i u dnes často skloňovaných kauz, jako je privatizace OKD.
ROZDĚLENÍ VLIVU Bankéř a obchodní dobrodruh Procházka se narodil v roce 1958 v Berouně. Vystudoval Vysokou školu ekonomickou v Praze a nastoupil jako úředníček do tehdejší Státní banky československé (SBČS). Až do okamžiku, kdy se po revoluci tuzemská monobanka zahrnující jak centrální banku, tak úvěrovou instituci pro státní podniky proměnila do standardní podoby, ničím zvláštním nevynikal.
Ze SBČS byly delimitací vyčleněny Komerční banka v Praze, Všeobecná úvěrová banka Bratislava a osamostatnila se i dříve v rámci SBČS fungující Investiční banka. Právě do ní přešel Libor Procházka jako člen představenstva. V čele Investiční banky stála tehdy legenda českého bankovnictví Miroslav Tuček. A ten si dobře uvědomoval, jaké příležitosti se při transformaci české ekonomiky otevírají lidem, kteří jsou ve správný čas na správném místě. Šestatřicetiletý Procházka se tak měl od koho učit.
Nicméně Tučkovy aktivity, především založení Prvního investičního fondu a První investiční akciové společnosti, neušly bdělému oku tehdejšího šéfa centrální banky Josefa Tošovského. Proto byl Tuček brzy odsunut z výkonné pozice do dozorčí rady a v čele ho vystřídal Jiří Tesař, tehdy člen ČSSD. Na pozici dvojky se posunul právě Libor Procházka, který měl velmi blízko k ODS a lidem kolem Václava Klause.
NIKDO ZA NIC NEMŮŽE Během kuponové privatizace fondy řízené managementem Investiční banky získaly významný podíl akcií mateřského ústavu a v roce 1993 došlo k události, která neměla v těch letech obdoby. Do potíží se dostala Poštovní banka, majoritně vlastněná Českou poštou, a potřebovala nutně navýšit kapitál. Vláda však poště odmítla dát peníze. Poštovní banku díky tomu ovládla Investiční banka, která kapitál navýšila.
Kvůli akvizici nicméně vzápětí potřebovala navýšit jmění sama banka, která si již říkala Investiční a poštovní (IPB). Na tom se podílely jednak její fondy a jednak firmy, které byly s bankou spojeny úvěry a kooperovaly s Tesařem a Procházkou. Fond národního majetku (FNM), jenž spravoval státní podíl v IPB, se úpisu nových akcií nezúčastnil, a tudíž ztratil nad bankou faktickou kontrolu. Pány se stali lidé z managementu, tedy především Tesař a Procházka.
Jiří Tesař měl vyhrazeny spíše strategické kompetence, Libor Procházka „dělal byznys“. Proč se FNM úpisu nezúčastnil, nebylo nikdy vyšetřeno a nikdy z toho nebyla vyvozována ničí odpovědnost. Je pravda, že od toho okamžiku se bankovní dohled České národní banky věnoval IPB velmi pozorně a přistupoval k ní s jistou nedůvěrou. Jak se ale po pár letech ukázalo, nebylo to moc platné.
S POLITICKOU PODPOROU Procházka z IPB během pár let vytvořil nejmocnější finančně průmyslové impérium v zemi. A udělal to způsobem, který byl dost riskantní i na tehdejší dobrodružnou dobu.
Banka vedla mohutnou expanzi jak v nabídce produktů pro střadatele, tak v úvěrování české privatizace.
I největší kritici jsou nuceni připustit, že nikdo jiný v tuzemském bankovním retailu neodvedl takový kus práce jako IPB za dob Tesaře a Procházky. Na bázi Poštovní banky vznikla Poštovní spořitelna operující prostřednictvím pobočkové sítě České pošty.
Skvělým marketingem dokázala získávat nové klienty, takže její bilanční suma prudce stoupala a růst se zrychloval. Na konci své existence v letech 1998 a 1999 získávala IPB kolem 40 miliard korun depozit ročně. Aktivně vstoupila na trh stavebního spoření s Českomoravskou stavební spořitelnou a na otevření hypotečního trhu reagovala vznikem Českomoravské hypotéční banky. Obě instituce byly lídry ve svém segmentu trhu.
Masivní růst depozit nejen umožňoval, ale také si vynucoval aktivní úvěrovou politiku. Ostatní polostátní banky byly většinou poměrně opatrné v půjčování na privatizaci státního majetku. IPB však chtěla dostát svému jménu Investiční, a proto se do toho pustila s vervou. Nutno dodat, že zároveň s výraznou podporou, protože řada podnikatelů získávající úvěry byla velmi těsně propojena s politickými stranami, především s ODS.
V Procházkových rukou se soustředily vodící nitě velké části největších českých průmyslových podniků. IPB půjčovala Lubomíru Soudkovi na jeho převzetí Škody Plzeň, Jiřímu Marouškovi na ČKD, angažovala se v partě kolem drnovického fotbalového bosse Jana Gottvalda, který ovládl ústeckou Setuzu, byla u vzniku sklářského holdingu Crystalex.
Financovala i severomoravského podnikatele a dnešního golfového magnáta Stanislava Prose, který v roce 1997 a 1998 skupoval akcie Ostravskokarvinských dolů od kuponových akcionářů a od obcí. Získal tak majoritu, kterou následně prodal společnosti Karbon Invest Viktora Koláčka. Ta si tuto transakci předem připravila a peníze na odkup akcií získala tím, že společnosti OKD odprodala své neperspektivní Českomoravské doly Kladno za nesmyslně vysokou cenu. Podobných případů bylo značné množství a uvádělo se, že IPB kontroluje kolem dvou třetin průmyslových podniků. PŘICHÁZÍ NOMURA IPB však neměla pod palcem jen průmysl. Na konci devadesátých let měl Procházka významný vliv i na obě privátní televize v Česku, tedy Primu a Novu. Složitým vlastnickým propletencem spolupracoval s Ivanem Zachem, napomohl Vladimíru Železnému vyvést televizi Nova z Central European Media Enterprises Ronalda Laudera.
Jenže to už byla banka ve vážných problémech. Měnová krize v roce 1997 silně zdražila úvěry a mnoho českých firem přestalo splácet. Řada podnikatelů spojených s IPB byla ve svých projektech neúspěšná a firmy se sunuly k bankrotům. A skupina manažerů i dalších osob ovládající IPB neměla zdroje na nutné doplnění kapitálu, nebo již nebyla ochotna dál s Procházkovou partou spolupracovat.
Bankovní dohled ČNB pozoroval rostoucí problémy v portfoliu a obával se, že jedna z největších bank v zemi spravující účty třem milionům občanů se řítí do propasti. Skupina ovládající IPB proto pod tlakem vymyslela úhybný manévr, jak banku zachránit. Dohodla se s pobočkou japonské banky Nomura, firmou Nomura International London, o kapitálovém vstupu do banky. Nomura koupila od Fondu národního majetku státní minoritní podíl v IPB ve výši 36 procent za tři miliardy korun a poskytla IPB podřízený úvěr za šest miliard.
VYMALOVÁNO Nomura nebyla strategický investor a nikdy nechtěla v bance zůstat dlouho. Byla si vědoma rizikovosti investice, a tak se zajistila proti riziku krachu banky. Pojistkou byla tajná smlouva s vedením IPB, která Nomuře umožnila získat skupinu českých pivovarů zvanou České pivo, a to včetně Prazdroje, za zhruba sedm miliard korun. Tyto pivovary pak prodala jihoafrické pivovarnické skupině SAB.
Navýšení základního kapitálu IPB o šest miliard vydáním podřízených dluhopisů nestačilo, takže Libor Procházka s advokátem Tomášem Brzobohatým, dnes velmi blízkým spolupracovníkem Petra Kellnera, vymysleli koncept takzvané sekuritizace aktiv. Zhruba dvacet miliard rizikových úvěrů a cenných papírů vyvedli do komplikované sítě o? shorových fondů nazývaných později Kajmanské fondy. Ale to už byla Procházkova labutí píseň.
ČNB sekuritizaci aktiv odmítla akceptovat a konstatovala, že IPB se nezbavila rizika ztrát. Bylo vymalováno. Vláda začala jednat o vstupu nového investora. Procházka s Nomurou se pokusili přivést do banky nadnárodní pojišťovnu Allianz spolupracující s bankou UniCredit. Důvěra státu v Nomuru však byla na bodě nula, a tak po velmi krátkém zákulisním jednání s ČSOB vyhlásila ČNB nad IPB nucenou správu. Správce Petr Staněk prodal Procházkův byznys ČSOB, která zároveň získala absolutní státní záruku na všechna aktiva, jež postupně předávala do České konsolidační agentury.
Dodnes lze docela úspěšně pochybovat o tom, že zvolené řešení bylo pro stát nejvýhodnější.
Už jen proto, že stálo více než 160 miliard korun, zatímco objem úspor klientů IPB ke dni uvalení nucené správy byl pouhých 140 miliard. Z malé a nepříliš aktivní ČSOB se však rázem stala největší banka v zemi.
Libor Procházka se následujících deset let potýkal s trestním stíháním v celkem šesti kauzách. Ve vazbě odseděl tři týdny, odsouzen ovšem nikdy nebyl. Dnes se živí jako poradce při různých finančních transakcích, především pro zahraniční klientelu. Žije v rodinném domě v pražské Hostivaři a nic nenasvědčuje tomu, že by mu z dob jeho největší slávy a moci zbyly nějaké miliardy.
O autorovi| PAVEL PÁRAL paralp@mf.cz
