Konsolidace evropského bankovnictví zasáhne i tuzemské banky
Velké změny na evropském bankovním trhu, které se budou týkat i Česka, jsou námětem různých studií a úvah již několik let. Prakticky od zavedení společné měny ve většině zemí tehdejší Evropské unie v roce 1999. Očekává se, že se v Evropě vytvoří menší počet velkých hráčů. Jde jen o to, kdo pohltí koho. Nastává tvrdý boj a v bankovní žranici si nikdo nemůže být jist ničím. O přicházejícím zemětřesení se mluvilo kupříkladu již v souvislosti s převzetím HVB Group italským UniCreditem, díky němuž vznikla největší banka ve střední Evropě, která posílila své pozice také v Česku. Zahraniční majitelé českých bank budou bezesporu vstupovat i do dalších velkých her. Ty mohou být velmi nečekané. Stačí zavzpomínat na loňské převzetí Winterthuru skupinou AXA. Zatímco celý management Winterthuru připravoval vstup své firmy na burzu formou IPO, její generální ředitel se dohodl s francouzskou pojišťovací skupinou AXA na převzetí. Ještě v době, kdy AXA a Winterthur oznamovaly zasnoubení, se tomu zaměstnanci včetně členů managementu Winterthuru zdráhali uvěřit. Velké obchody se dělají často rychle, rozhodně ale velmi, velmi diskrétně.
Předpoklad z loňské studie společnosti Deloitte, podle níž bude evropské bankovnictví konsolidované do roku 2010, nyní potvrzuje i divoký boj o nizozemskou banku ABN Amro (více na straně 34). Navíc se ukazuje, jak ostré mohou být lokty v takovém souboji. Rozdíly mezi zájmy manažerů a akcionářů mohou vést k bouřlivým sporům včetně těch soudních.
Na druhé straně je možné zaslechnout i skeptické hlasy vůči přehnaným očekáváním. Konsolidace v minulých letech zase nebyla tak rychlá, jak někteří pozorovatelé čekali. Přesto vše nasvědčuje tomu, že otázka už není zda, ale kdy. Vedle globalizace může být hlavním podnětem bankovních fúzí a akvizic postupné odbourávání ochranářských bariér. Jednotlivé státy se budou muset smiřovat s tím, že jejich banky, považované za národní bohatství, převezmou zahraniční konkurenti. Stejně jako se s tím nakonec vypořádali Češi. Je ale pravděpodobně, že leckde budou ještě nějakou dobu klást nemalý odpor. V každém případě je však na místě se ptát, co by evropská konsolidace přinesla českým bankám.
Za prvé se mohou stát součástí ještě větších finančních kolosů než dosud. Lze předpokládat pozitiva z hlediska dlouhodobého rozvoje, a to i díky větší kapitálové síle majitele. Skeptici mohou namítnout, že aktivity v nepříliš velkém Česku nikdy nebudou pro evropského obra prioritou. To by se mohlo projevit negativně, kdyby se při fúzi majitele českého subjektu s jinou bankou objevily nečekané potíže. Šetří se tam, kde to nejméně bolí. Rozhodně neplatí, že fúze dvou velkých hráčů vede automaticky k vytvoření zdravější banky s lepšími službami. Z nedávné historie je známa řada případů z jiných oborů, kdy se potíže při spojování dvou firem nepodařilo překonat. Takové riziko je nutné vždy detailně prozkoumat. Na druhé straně příznivé synergické efekty mohou být velkým plusem. To by zřejmě platilo v případě, kdy by se své síly rozhodly spojit UniCredit a Société Générale. Právě o takové možnosti se dnes v bankovních kuloárech spekuluje. UniCredit je silný v retailovém bankovnictví, Société Générale zase umí lépe bankovnictví investiční. Obě finanční skupiny se vhodně doplňují i regionálním záběrem. Jen na zlomku trhů jsou obě zastoupeny tak silně jako v ČR, kde Société Générale vlastní Komerční banku a UniCredit Živnostenskou bank a HVB Bank.
Kdyby se součástí fúze či akvizice staly dvě velké české banky, musely by takové spojení posuzovat antimonopolní úřady. Do hry by tedy zřejmě vstoupil český úřad, ale rovněž Evropská komise. Při fúzi UniCreditu a HVB Bank v Polsku se ukázalo, že Brusel může mít jiný postoj než národní autority, spíše však může tlačit na to, aby spojení bylo povoleno.
Nynější kauza ABN Amra ukazuje, že výsledkem bankovního třesku nemusí být vždy vytvoření většího finančního domu, který vznikne prostým sloučením účastníků fúze či akvizice. Tříčlenné konsorcium v čele s Royal Bank of Scotland by si nizozemskou banku rozdělilo. Některé aktivistické a finančně silné hedgeové fondy, které se stávají akcionáři bank, mohou být ve svých snahách o rozkouskování svých „obětí“ velmi dravé. Někteří evropští politici označili v minulosti právě tyto fondy za kobylky, které po sobě údajně zanechávají jen spoušť. Mluví se o potřebě nové evropské regulace hedgeových fondů.
Viceguvernér ČNB Miroslav Singer připomíná, že aktivní akcionáři nejsou žádnou novinkou. Prosazovali své zájmy i v minulosti, v době, kdy se o hedgeových fondech ještě příliš nemluvilo. Singer uvádí, že z hlediska regulátora (v Česku je jím právě ČNB) nezáleží na velikosti banky. Zdravé i nemocné mohou být velké i malé finanční domy. Rozdělení banky (s tím, že ale její dosavadní součásti mohou být zase hned či později zahrnuty do jiného kolosu) nemusí být vždy škodlivé, byť pro mnohé asi tato úvaha zůstane stěží pochopitelnou.
