Švýcarští bankéři jsou kvůli větší transparentnosti nuceni sami si kopat pomyslný hrob – ale někdy berou své klienty nevybíravě s sebou
Ještě na začátku loňského roku spravoval Adrien majetek jedné ze dvou největších švýcarských bank: UBS a Credit Suisse. Která z nich to byla, odmítl francouzskému listu Le Temps sdělit, stejně jako ponechal v tajnosti své příjmení, zatímco křestní jméno uvedl falešné. Není divu: schopnost držet informace v tajnosti je pro švýcarského bankéře druhou přirozeností. Nebo lépe řečeno bývala.
Adrien považuje sám sebe za trosečníka, jenž se jen zázrakem zachránil a přežil současnou bouři, kterou švýcarské bankovnictví prochází. Byl jedním ze stovek špičkových finančních manažerů, než se z něho v citaci Le Temps stal „čistič svých vlastních účtů“.
Začalo to před pěti lety. Banky postupně pociťovaly tlak ze všech koutů světa – především z Evropské unie, Spojených států a Ruska – na změnu praxe, podle níž nemusely o svých klientech a jejich účtech sdělovat dohromady nikomu nic, s výjimkou nejtěžších zločinů.
Daňový únik mezi ně výslovně nepatřil přinejmenším od roku 1934 (viz box Vzestup a pád finančního soukromí). Pokud by banka změnu neakceptovala a s úřady nespolupracovala, dostala by se rychle do problémů: například nové americké zákony umožňují rovnou zmrazit neposlušnému ústavu veškerý majetek. A být takhle na kordy s Američany se nevyplatí ani těm největším švýcarským finančním domům (UBS a Credit Suisse se pohybují kolem konce druhé desítky největších bank světa).
„Většina bank začala spolupracovat sama ještě dříve, než dotyčný zákon vešel v červenci v platnost,“ popisuje atmosféru Adrien, „nejhorší bylo, že jsme museli ty samé údaje kontrolovat třeba třikrát po sobě – takovou měli naši nadřízení obavu z toho, že novým pravidlům nevyhovíme.“ Malé ryby jdou první Zjednodušeně řečeno, bankéři dostali za úkol pohřbít svoji profesi, nebo alespoň v té podobě, v jaké ji po staletí pěstovali. Praxe budování důvěry mezi klientem a bankéřem, podložené právě silnou ochranou bankovního tajemství, vzala zasvé jediným telefonátem. Manažeři portfolií museli volat zahraničním klientům a nutit je, aby buď svá konta přiznali svým domácím daňovým úřadům, nebo aby banku jednoduše opustili.
Banky zavedly pragmatický postup podle velikosti klientského portfolia. Nejprve se pustily, jak už to chodí, do malých ryb. Adrien a desítky dalších manažerů volali každému takto ohroženému klientovi – za okolností, o nichž si lze snadno představit, že nebyly idylické.
„Prostě jsme jim podrazili nohy, jednoduše řečeno, protože jsme neměli, co jiného bychom jim mohli nabídnout,“ citoval v prosinci Adrienova kolegu z branže (jenž pro změnu nechtěl zveřejnit ani falešné jméno) švýcarský deník Tages-Anzeiger. Popisoval, jak byl naštvaný a vyděšený z toho, že má své klienty z ničeho nic zradit. „Stydím se za to, co dělám,“ řekl reportérům, „stali jsme se v podstatě prodlouženou rukou daňových úřadů. Už nejsme manažery aktiv, ale daňovými úředníky.“
Sám to na své práci neblaze pocítil: od začátku loňského roku přišel zhruba o polovinu svěřeného majetku. (Jeho kolega Adrien podobnému osudu unikl jenom tím, že našel podobné místo v podstatně menší, lokální bance, jejímiž klienty jsou drtivou většinou Švýcaři – a na ty se nová regulační omezení nevztahují.) Americký pas je jako mor Tento proces očišťování bank zvaný eufemisticky regularizace, však má dvě strany.
Z té druhé může vypadat docela jinak, než jak vyprávějí bankéři. Na vlastní kůži a nezávisle na sobě se o tom přesvědčili novinář Christophe Ungar a finanční poradkyně Anne Hornung-Soukupová. Oba žijí léta v Ženevě – a oba mají americký pas, což se jejich vztahu se švýcarskými institucemi stalo osudným. „Bez jakéhokoli předchozího varování mi banka zavřela účet u podílového fondu, což mě stálo spoustu peněz kvůli předčasnému výběru,“ citoval novináře americký týdeník Time. „A nebylo to náhodou. Když v bance zjistili, že jsem Američan, začali se ke mně chovat, jako bych byl nakažený morem.“
Stejný scénář popisuje týdeník i u HornungSoukupové. Měla účty u dvou bank, přičemž jedna z nich spravovala i její investice do penzijního fondu. Obě banky jí v rozmezí několika týdnů zaslaly dopisy téměř totožného znění, jimiž ji informovaly o tom, že své služby již americkým klientům neposkytují. I Hornung-Soukupová na předčasném výběru tratila; shodou okolností také kvůli pikantní okolnosti, že musela zaplatit výrazně vyšší daně dříve, než čekala.
Ačkoli v obou uvedených případech se banky svévolně rozhodly zrušit své smlouvy s klienty (aniž by je k tomu zákon explicitně nutil), ztráty způsobené těmito rozhodnutími nesou klienti. Jak je to možné? I přes sankce a zostřenou regulaci patří tento svět nadále bankéřům – byť to tentokrát těžce zasáhlo i některé z nich. l
Vzestup a pád finančního soukromí Rozhodující data švýcarského bankovnictví a jeho tajnosnubnosti Zdroje: Reuters, wikipedia.org, Tages-Anzeiger
Pozdní středověk švýcarští žoldáci se vracejí z válek, jejich peníze pomáhají vzniknout embryonálnímu soukromému finančnictví
1741 vzniká první oficiální banka Wegelin & Co.
1852 vzniká centrální banka, Švýcarská národní banka
1934 v platnost vstupuje Federální zákon o bankách a spořitelnách, jenž (částečně z obav před nacistickou honbou za židovským majetkem) deiure upravuje tradici přísného zachovávání bankovního tajemství; vznikají dnes legendární číslované účty
2009 tlak Spojených států, Evropské unie a Ruska nutí Švýcarsko k větší ochotě sdělovat cizím úřadům informace o klientech a jejich účtech; Švýcarsko se zavazuje, že jeho banky přestanou u zahraničních klientů rozlišovat obcházení daní a daňový podvod
2013 Wegelin & Co. platí v USA téměř osm miliard dolarů pokuty za napomáhání Američanům k daňovým únikům; prakticky veškerou její činnost ovládla Raiffeisenbank
2014 americký zákon o sdílení bankpvních informací (FATCA), schválený v roce 2009, vchází v platnost; švýcarští bankéři musí de facto likvidovat své klienty
O autorovi| Daniel Deyl, deyl@mf.cz
