Tuzemské peněžní ústavy si už na ostrou kritiku zvykly. Spotřebitelské organizace či finanční arbitr se do nich opřely třeba kvůli nepřiměřeně vysokým poplatkům, ale zaměřují se na ně i kritické komentáře některých novinářů. Nyní ale mají nového oponenta. Vůbec poprvé totiž proti nim vytáhla humanitární organizace Člověk v tísni. Pomůže tato instituce zkrotit české banky?
Dosud se Člověk v tísni – pokud jde o finanční trh – zaměřoval výhradně na nebankovní organizace. Prověrka bankovního hřiště ovšem nepřinesla nijak pozitivní zprávy. Minulý týden totiž Člověk v tísni představil studii, jak poctivě banky počítají roční procentní sazbu nákladů (RPSN). Jde o zásadní ukazatel, který klientům řekne, kolik ročně je půjčka stojí včetně veškerých nákladů a poplatků. Z osmi největších bank pouze jedna uvádí sazby, které se shodují s reálnými náklady. Ostatní ale zákon neporušují. Do RPSN totiž zahrnují jen to, co vyžaduje zákon. Ostatní položky, byť se do konečných nákladů promítají, ve výpočtu chybí.
Chování bank nepřekvapuje. Nelze ale čekat, že vyšší tlak ze strany kritiků něco změní. Možná by se výtky měly zaměřit spíše na klienty. Svým konzervativním chováním totiž bankám umožňují držet vysoké ceny anebo si informační povinnost vůči klientům upravit, jak se jim to hodí. Při nákupu v supermarketech jsou Češi mistři, pokud jde o spotřebu nejlevnějších a nekvalitních potravin. Vybírat nejlevnější bankovní služby ale Češi stále neumějí. A dokud se to nenaučí, nelze banky kritizovat za to, že mají vysoké poplatky anebo že klienty lákají na jinou RPSN, než jim ve skutečnosti účtují.
