Moji rodiče jsou vcelku pokrokoví, takže sporožiro v 80. letech již měli. Číslo účtu byli schopni ze sebe „vysypat“ kdykoli, klidně uprostřed noci. Já osobně jsem to tak měl s číslem první pevné linky, kterou jsme měli zavedenou domů. I dnes se mi občas stane, když se mě někdo zeptá na telefonní číslo, že ze sebe vyhrknu 209 65, namísto aktuálního mobilního spojení.
Když začala Česká spořitelna před lety měnit čísla účtů a nakonec sporožiro zrušila úplně, do života lidí zvyklých na jedno číslo bankovního spojení se vkradla nejistota.
Odhaduji, že valná část národa se přizpůsobila, zaznamenala si nové číslo a účet nechala zaparkovaný ve „Spořce“.
Mé rodiče tento krok rozhoupal k založení druhého účtu, v konkurenční finanční instituci. O pár let později si, zase v jiné bance – původně zcela internetové – založili spořicí účet.
Na tomto příkladu jsem chtěl ilustrovat změny, kterými prochází myšlení a přístup Čechů k bankovnímu sektoru. Když dva senioři, jakkoli akční, dokážou reagovat na technologický vývoj a tržní změny, je víc než pravděpodobné, že se podobně budou chovat i mladší generace. Obzvlášť v posledních měsících, kdy byla řada činností omezena koronavirovou epidemií.
Potvrzují to i statistiky bank. Třeba Equa hlásí víc než padesátiprocentní nárůst běžných účtů zakládaných online. Ještě před koronou přes internet zřizoval účet každý druhý, na konci karantény to byli tři lidé ze čtyř.
Digitalizaci v důsledku koronaviru zrychlily také firmy, zaměstnavatelé zjistili, že výkon svých lidí mohou hodnotit i jiným parametrem, než je počet hodin strávených na pracovišti. Bohužel velmi vlažno (až temno) zůstává na straně veřejné správy. Ať už jde o samotný stát, nebo komunikaci s úřady na lokální úrovni, papír stále vládne. A tam, kde lze formulář zaslat elektronicky, stejně projde tiskárnou a skončí v papírové podobě na stole úředníka.
Bují nejen byrokracie, ale i zmatky v samotných úřadech. Dokazuje to i zjištění týdeníku Euro, který se pídil po tom, jak ministerstva zredukovala počet úředníků v duchu loňského slibu ministryně Schillerové. Ukázalo se, že slibovaná úspora přes miliardu korun je naprostá chiméra, na to jsme od současné vlády zvyklí. Daleko horší je zjištění, že některá ministerstva nedokážou ze svých podkladů zjistit, zda vůbec nějaká místa zrušila a kolik peněz na úsporách to (ne)přinese.
Výše vybrané téma sice není úplně pozitivní, zbytek nového čísla, které se vám právě dostalo do rukou, se však ve veskrze pozitivním a až dovolenkovém duchu nese. Přeji vám fajn léto a samozřejmě příjemné čtení. Příští číslo týdeníku Euro vyjde v pondělí 27. července.
O autorovi| Ondřej Hergesell, hergesell@mf.cz
