Drahá ropa připomněla, že příčinou rozpadu civilizací je nedostatek energie
Ještě energetickou krizi necítíme, ale pohlédneme-li z okna, uvidíme ji přicházet. Možná už klepe na dveře. Přitom soudě dle prvního termodynamického zákona by se zdálo, že nic takového nemůže hrozit. Zákon o zachování energie, jeden ze základních zákonů fyziky, totiž říká, že energii není možné stvořit ani ztratit, ale pouze přeměňovat z jednoho druhu na jiný. Z toho sice vyplývá, že není možné sestrojit perpetuum mobile, ale také, že pojem energetická krize je oxymóron, stejně jako hranatý kruh či kosti sépie. Je-li energie věčná a její celková velikost neměnná, tak co bychom se strašidla energetické nouze báli.
Jenže jak praví druhý termodynamický zákon, míra entropie (neuspořádanosti) žádné termodynamické soustavy (tedy ani planety Země či vesmíru) nemůže klesat. K udržování pořádku v domácnosti či řádu ve společnosti je prostě vždy třeba dodávat energii, jinak bude narůstat nepořádek – entropie. Druhý termodynamický zákon lze přepsat i tak, že transformace energie je možná jenom jedním směrem – od využitelné k nevyužitelné, od užitečné k neužitečné, od uspořádané k neuspořádané. Uhlí spálím, ohřeji tím místnost, ale kouř a popel už dál moc energeticky využít neumím. Spálím-li uhlí v elektrárně, abych získal výborný zdroj energie elektrický proud, je to podobné. Efektivita přeměny není ani zdaleka stoprocentní.
Chci-li udržet civilizaci – a to jakoukoli – musím dodávat energii, aby se nerozpadla. Z dlouhodobého hlediska, jak nás poučuje druhý termodynamický zákon, je to samozřejmě marná práce. Entropie nakonec zvítězí, mají-li fyzici pravdu. Ale znamená-li dlouhodobost třeba miliony let, tak nás to nemusí moc trápit.
Někteří antropologové a sociologové porovnávají vyspělost civilizací na základě množství spotřebované energie na jednoho jejího člena. Čím více energie na hlavu na rok využívá, tím je vyspělejší. Tím ale je i třeba více energie k jejímu přežití. Sociolog Jeremy Rifkin tvrdí, že pád různých civilizací, včetně třeba pádu Římské říše, lze vysvětlit jako rozklad z důvodu nedostatku energie nutné k udržení současného pořádku proti rozkladným procesům, kam je třeba zahrnout také třeba starost o silnice a vodovody, funkční státní byrokracii, nasycení obyvatelstva, nebo obranu hranic proti cizím nájezdníkům a dobyvatelům.
Energie moderní civilizace pochází z fosilních zdrojů. Bez uhlí, ropy a zemního plynu bychom naši civilizaci nebyli schopni udržet. Dramaticky letící cena ropy v posledních šesti letech - a v posledních osmi měsících zvláště - signalizuje, že poptávka po této surovině převyšuje nabídku a uzavírané opční smlouvy na nákup ropy za 80 dolarů za barel pro letošní prosinec ukazují, že obchodníci očekávají ještě horší časy. Všechny odhady říkají, že využitelné zásoby ropy, ale i zemního plynu a uhlí, vystačí již jen na pár desítek let. Mnohem dříve, možná už za rok či za pět let, nastane ropný zlom, kdy se bude těžit rok od roku méně i v absolutních číslech. Relativně – vzhledem k rostoucímu počtu obyvatel na Zemi – klesá objem těžby již od osmdesátých let.
Problém, který je už za dveřmi, je pro lidstvo naprosto zásadní. Buď najdeme k fosilním palivům alternativu, nebo se naše civilizace ještě v první polovině tohoto století rozpadne.
Kde hledat vysvobození ze závislosti na fosilních palivech, ukázal již Jules Verne. V románu Tajuplný ostrov se námořník Pencroft ptá inženýra Hardinga, co se stane s průmyslem a obchodem, až Americe dojde uhlí, co se bude místo něj spalovat. Harding k překvapení všech přítomných odpověděl, že vodu. Voda bude uhlím budoucnosti, předpověděl Jules Verne ústy inženýra Hardinga již v roce 1874.
Jesse Ausubel, výzkumník z newyorské Rockefeller University popsal vývoj energetických zdrojů lidstva jako proces „dekarbonizace“. „Nejdůležitější, nejpřekvapivější a nejšťastnější fakt, který vyplývá z energetických studií, je, že posledních dvě stě let svět dává stále větší přednost atomům vodíku před atomy uhlíku,“ uvedl Ausubel. Proces dekarbonizace považuje za klíčový k pochopení vývoje našich energetických systémů. V uhlí připadá na jeden až dva atomy uhlíku jeden atom vodíku, v ropě je jeden uhlíkový atom na dva vodíkové a v zemním plynu je už poměr jeden ku čtyřem. Směr k vodě je zřejmý.
V poslední čtvrtině dvacátého století Hardingovi následníci z masa a kostí dokázali, že vodík z vody opravdu může být palivem blízké budoucnosti. Největší světová automobilka General Motors se již v sedmdesátých letech pochlubila, že uvažuje o vodíkových vozech. V roce 1988 vzlétlo první letadlo, jehož palivem byl kapalný vodík, a v roce 1999 oznámil Island, že do dvaceti let se chce stát plně vodíkovou ekonomikou.
Podaří-li se přechod od fosilních paliv k vodíku, bude mít tato civilizace dost energie, aby přežila a kvetla, a my budeme moci našim dětem vyprávět, jací jsme to byli oslové, že jsme do aut lili ropu a dusili se v ulicích u jejich výfuků.
