Baronka Fuggerová: Byli jsme proti Hitlerovi

Za šest let můj prapředek vydělal asi dva miliony guldenů. Gulden byl týdenní plat řemeslníka. Takže tak úžasné to není, říká baronka Marie Thunová-Fuggerová.

Nejbohatším člověkem, který kdy na světě žil, byl Jakob Fugger. V době své smrti v 16. století německý bankéř, obchodník a průmyslník z Augsburgu oplýval majetkem, který se rovnal dvěma procentům světového HDP.

Ve své knize, která vyšla letos v létě, to tvrdí bývalý redaktor deníku Wall Street Journal, dnes bankovní analytik Greg Steinmetz. Vydali jsme se hledat potomky Jakoba Fuggera, abychom zjistili, co z jeho majetku zbylo dnes.

Podařilo se nám sejít se s baronkou Marií Thunovou-Fuggerovou, která je jedním z dědiců kdysi mocného renesančního magnáta. Domluvit s ní rozhovor trvalo několik měsíců. Baronka nás přijala v bavorském Augsburgu, kde Jakob Fugger žil.

V době své smrti měl majetek ve výši dvou milionů guldenů, tedy více než sedmi tun zlata, a proto ho nazývali Bohatý. Během osmnácti následujících generací se ale rodinný majetek postupně rozmělnil. Zůstalo však „Fuggerei“, nejstarší dosud fungující sociální sídliště pro chudé na světě, které v Augsburgu Jakob vybudoval. V jedné z jeho budov nás přijala paní baronka.

Váš praprastrýc byl nejbohatším mužem své doby, podle některých dokonce nejbohatším mužem všech dob. Je to pravda?

Myslím, že „jedním z nejbohatších lidí své doby“ by bylo přesnější. Je velice těžké srovnávat bohatství tehdy a dnes. Tehdy neexistovalo euro, platilo se guldeny.

Přepočítávali jsme to podle toho, kolik vydělal tehdy a dnes řemeslník nebo co si šlo za peníze koupit. V rodinném archivu jsem našla inventuru z roku 1527. Za šestileté období se tam píše o zisku dvou milionů guldenů. Gulden byl týdenní plat jednoho řemeslníka. Takže zase tak úžasné to není. Navíc součástí majetku byla řada půjček, zejména ve Španělsku, které byly nepřenosné.

Kde je ten majetek dnes?

Španělsko vyhlásilo státní bankrot a peníze nám nikdy nevrátilo. A to bylo, myslím, šest milionů guldenů. Je otázka, co je to bohatství. Bilance byla vysoká, ale bylo to nepřenositelné.

Zbylo tedy vůbec něco?

V 17. století potomci Jakoba Fuggera peníze investovali do nemovitostí a pozemků. Koupili a stavěli zámky, které pořád stojí. A důležité je, že zůstala nadace.

Takže většinu majetku dnes tvoří nemovitosti?

V první řadě pozemky a lesní hospodářství, v menší míře zemědělské pozemky. Některé rodinné větve vymřely a jejich majetek byl rozprodán.

Můžete uvést nějaké příklady, co tedy dnes patří do majetku rodin Fuggerových?

Fuggerovský zámek v Kirchheimu, zámek Wellenburg tady na předměstí Augsburgu a já pocházím ze zámku Kirchberg nedaleko od Ulmu. A pak ještě zámek Babenhausen.

Zbylo ještě něco v Čechách, na Moravě či na Slovensku, kde Jakob Fugger těžil měď a stříbro?

Ne. Proběhla tam vyvlastnění po druhé světové válce.

Dnes existují tři linie potomků Jakoba Fuggera. Jak jsou propojené?

Spojuje je nadace Fuggerei. V jejím předsednictvu sedí vždy zástupce každé linie. Potkáváme se nejméně čtyřikrát za rok.

Po válce na sociálním sídlišti Fuggerei v Augsburgu žily třeba vdovy nebo manželské páry, které ve válce ztratily bydlení. Teď tu bydlí i svobodné matky, ale rovněž také muži s psychickými problémy

Kde dnes potomci žijí?

Šéfové tří linií žijí v Německu. Já žiju v Oberkirchbergu u Ulmu. To je nejstarší sídlo v rodinném majetku, které koupil Jakob Fugger. Hrabě Fugger-Glött žije v Kirchheimu a kníže Fugger-Babenhausen žije v Babenhausenu a Wellenburgu.

Co dnes rodiny dělají?

Nemůžu mluvit o všech, ale tři šéfové linií se starají o své pozemky. V první řadě jde o lesnictví. V menší míře pak o zemědělství.

Vy se tedy zabýváte lesnictvím?

Ano. Kácením dřeva, jeho prodejem, výsadbou nových stromů, je to nepřetržitá práce. Mám pak ještě malý pozemek v USA. Trochu se také zabývám nemovitostmi.

Věděla jste to už od dětství, že jednou budete pracovat v lesnictví? Studovala jste to?

Měla jsem bratra, který umřel, když mu bylo teprve pár měsíců. Věděla jsem, že se o dědictví budu muset jednou starat. Můj otec bohužel zemřel, když mi bylo teprve 20 let. Musela jsem provoz převzít. Studovala jsem práva, ale byla jsem nucena přerušit a zůstat doma a prakticky převzít majetek.

Takže jsem začala v 21 letech s lesnictvím. Pak se také zabývám nadací a správou majetku. V nadaci je rovněž dost práce. Příjmy máme z lesnictví, ale i z turismu. Teď tady stavíme také restauraci.

Kolik lidí dnes žije ve zdejším sociálním sídlišti Fuggerei?

Asi 150. Struktura obyvatel se změnila. Po válce tu žilo hodně válečných vdov, které neměly žádný důchod. Pak ale přišly i manželské páry, které ve válce ztratily bydlení. Pak tu máme svobodné matky. Ale třeba i muže s psychickými problémy. Nejmladšímu obyvateli je asi měsíc, nejstaršímu 69 let.

Co musí člověk splňovat, aby tu mohl žít?

Musí být občanem Augsburgu. To znamená žít tady alespoň pět let. Lidé tu často bydlí až do smrti. Někdy i dvacet let. Naším cílem je, aby se mladí lidé mohli odsud odstěhovat a postavit se na vlastní nohy. Máme tu k tomu i sociální pracovníky.

Kolik platí nájem?

Jeden gulden, což je v přepočtu 88 eurocentů za rok.

To je symbolické.

A musejí si platit vodu, teplo, elektřinu, odpad a tyhle věci. Jakob Fugger chtěl lidem nechat určitou hrdost. A musejí pronést každý den tři modlitby. To se samozřejmě nekontroluje.

Jak se vám žije s příjmením Fugger? Kdy jste si uvědomila, že je neobvyklé?

Ve škole to byl trochu problém, protože jsem bydlela na zámku. Jméno Fugger není mimo jih Německa zas tak známé. Někdy se člověka ptají: Vy jste Fugger, jako ti slavní Fuggerové z Augsburgu?

Na to odpovídám ano, jako ti slavní Fuggerové z Augsburgu. Anebo řeknu, že jsem jedna z nich. To záleží na tom, jestli jsou mi ti lidé sympatičtí, nebo ne. Ale existují i lidé, kteří nesou tohle jméno a nejsou s námi příbuzní. Znám jednu autodílnu Fugger…

Pamatujete si, kdy jste zjistila, kdo byl Jakob Fugger?

Ano. Rodiče mě brali už od dětství do Augsburgu. Byl to vždycky tak trochu kvíz. Předpokládalo se, že toho budu hodně vědět. Měla jsem k tomu poněkud ambivalentní vztah. Dítě toho samozřejmě moc neví, ale hodně se od něj očekává.

Co si myslíte osobně o Jakobu Fuggerovi? Byl to filantrop, nebo kapitalista?

Myslím, že nejde být filantrop, když nejste trochu kapitalista, protože pak nemají odkud přijít ty peníze na konání dobra. Tehdy byla také jiná doba. Snažil se být úspěšný. Důležité je, že viděl, že existují i lidé, kterým se nevede tak dobře, a těm chtěl dát něco zpět. Na tehdejší dobu dával dost na chudé lidi. Ale to výjimečné na něm bylo, že nedal jenom někomu peníze, ale že něco postavil.

Vybudoval tady sídliště pro lidi, kterým se nedařilo tak dobře jako jemu. Ne že by předtím už neexistovaly domy pro chudé. Tady to bylo ale unikátní v tom, že každý byt má svůj vlastní vchod, zvonek, koupelnu. Na svou dobu to bylo moderní. Není to jako chudobinec, které známe z anglických filmů, obří dům s velkými dveřmi, kde má každý jednu místnost. Tady měl každý šanci postavit se zpátky na vlastní nohy.

Fugger byl ale také velkým machiavellistou. Ze zákulisí ovlivňoval politiku. Vy se ale držíte zpátky.

Byla jsem v obecním zastupitelstvu deset let v Oberkirchbergu.

To byla volená pozice?

Ano. Za křesťanské demokraty. Když se ale člověk začne politicky angažovat, je to skoro nemožné dělat k tomu ještě něco jiného.

Hlavní politickou otázkou dneška je, jak se chovat k migrantům. Co bychom měli jako Evropané dělat? Říci dost, nebo přijímat další?

To s naší nadací nesouvisí, takže vám na to neodpovím. Augsburg má ovšem pestřejší složení než třeba Berlín. Čtyřicet procent lidí tady má v příbuzenstvu cizince. Ale aby člověk mohl bydlet ve Fuggerei, musí být katolík. To vylučuje přijetí nekatolických migrantů, třeba muslimů. Muslim by nemohl pronést tři modlitby.

Jakob Fugger byl činný v mnoha odvětvích. Obchodoval s textilem, těžil kovy, vlastnil banky. Zbylo z toho něco?

Existuje stále menšinový rodinný podíl ve fuggerovské bance (Fürst Fugger Privatbank – pozn. red.). Patří linii Babenhausenů. Je to normální banka, ale specializuje se na investice.

Vy jste si vzala pana barona Hohensteina Thuna. To jméno je u nás známé. Náš parlament sídlí v Thunovském paláci. Jezdíte někdy do Česka?

V Praze jsem bohužel nikdy nebyla. Byla jsem za komunismu v manželově domově (Jaroslav Thun von Hohenstein se narodil v Kvasicích na Zlínsku – pozn. red.). Neumím česky nic kromě „dobrý den“. Ráda bych jela příští rok do Kladrub podívat se na koně. Jeden z členů rodiny tam pomohl financovat stáj. O koně se zajímám.

Vzala jste si jiného šlechtice ze starého rodu. Kde jste se potkali?

Poznali jsme se na svatbě tehdejších společných příbuzných. Lidé jako my na sebe navzájem narážejí.

Co dělají vaše dvě dcery?

Obě jsou vdané a mají děti. Jedna má vlastní eventovou agenturu, druhá pracuje pro FIFA. Jedna žije ve Frankfurtu, druhá v Mnichově.

Kdo je vaším oblíbeným členem rodiny z celé rozvětvené fuggerovské rodiny?

Můj oblíbený příbuzný, kterého jsem stihla poznat, je muž na obraze, který visí tady nade mnou. Je to můj strýc Joseph Ernst FuggerGlött. Líbí se mi na něm, že byl členem Kreisauského kruhu, což byla odbojová skupina šlechticů proti Adolfu Hitlerovi.

Byl zavřený a odsouzený lidovým soudem, kterému předsedal nacistický soudce Roland Freisler. V první světové válce pak strýc sloužil v Rusku. Byl pro mě interesantní postavou. Ve škole jsme měli ambivalentní vztah ke druhé světové válce, protože naši učitelé částečně působili ještě za války. Bylo pro mě skvělé zjistit, že existoval odpor proti Hitlerovi. O tom se tehdy ještě tolik nevědělo.

Strýc mi vyprávěl o koncentračním táboře. Každé ráno slyšel, jak vodí odsouzence na popravu kolem jeho cely. Můj otec za ním přijel na návštěvu pod záštitou nadace a dovezl mu tabulku čokolády. Strýc po ní rychle chňapl, protože byl vyhladovělý. Po válce se ho pak otec ptal, jestli dostal všechny čokolády, které mu posílal. Odpověděl, že ne, že mu všechny vzali. Je to jen detail, ale utkvěl mi v paměti. On je pro mě hrdinou.

Čtěte také:

Rod, který půjčoval panovníkům

Nejbohatší lidé všech dob: Na špici africký král, Gates je až devátý