Ze skutečnosti, že se řecká vláda chová nevypočitatelně, nemůžeme úplně vinit řecké voliče. Spíše bych vinu za extrémní situaci, v níž se Řecko nachází, dával čemusi, k čemu přispěla Trojka a také předchozí řecké vlády, říká americký ekonom z univerzity v Berkeley Barry Eichengreen.
Řecko se dostává na samý okraj eurozóny. Jak se díváte na nekončící boj mezi Řeckem a jeho věřiteli?
V roce 2010 jsem tvrdil, že Řecko potřebuje významně restrukturalizovat dluhy. Vládní dluh byl neudržitelný a bylo nutné ho podstatně snížit. Bylo nutné ho restrukturalizovat tak, aby se poměr dluhu k HDP snížil, řekněme, na šedesát procent tím, že držitelé řeckých vládních dluhopisů podstoupí tzv. haircut.
Tvrdil jsem, že Řecko by mělo restrukturalizovat, ale zůstat v eurozóně. Nyní - o pět let později - si stále myslím, že nejlepší alternativou pro Řecko je restrukturalizovat a zůstat v eurozóně. Aby to bylo možné, musejí vlády spolupracovat, přičemž prostor pro spolupráci mezi Berlínem a Aténami je mnohem menší, než byl před pěti lety. Dluh je dokonce mohutnější než v roce 2010, a to kvůli rozhodnutí dál pokračovat v půjčování veřejných prostředků řecké vládě, spíše než restrukturalizovat vládní obligace. Kvůli rozhodnutí, které bylo učiněno proto, aby ulehčilo život francouzským a německým bankám, které všechny ty peníze Řecku půjčily.
Ty dluhy ale nezmizely?
Ano. Dalším problémem je, že řecký dluh se přesunul ze soukromých do veřejných portfolií, takže je nyní drží Evropský systém centrálních bank a Evropský stabilizační mechanismus. Teoreticky je restrukturalizace dluhů vlád a centrálních bank jednodušší než restrukturalizace soukromých dluhů. Vlády se jednoduše sejdou v místnosti a rozhodnou. Současně je však restrukturalizace dluhů, které drží vlády, obtížnější politicky, protože vyvolává obavy, že němečtí daňoví poplatníci platí likvidaci řeckého dluhu.
Myslím, že řecký dluh musí být odepsán tak či onak. Buď se odepíše společně na základě dohody mezi vládami, nebo bude odepsán jednostranně prostřednictvím kroků řecké vlády. První řešení je pochopitelně výhodnější z hlediska mezinárodní solidarity a rovněž z hlediska následného obnovení přístupu Řecka na finanční trhy.
Pořád si myslím, že odchod Řecka z eurozóny by pro řeckou ekonomiku byl tím špatným řešením, protože by ji to jen uvrhlo do většího chaosu
Mezi Řeky a ostatními členy Evropské unie, zejména Německem roste napětí. Co by se stalo, kdyby Řecko opustilo eurozónu?
To se můžeme už zanedlouho dozvědět. Pořád si myslím, že by to bylo pro řeckou ekonomiku to špatné řešení, protože by ji to jen uvrhlo do většího chaosu. Bylo by to špatné řešení i pro eurozónu, jelikož myšlenka, že měnová unie je jednou provždy - a je to nevratný závazek - by byla zpochybněna. Pokud partneři z eurozóny Řecko v roce 2015 nepodpoří, nevyhnutelně vyvstanou otázky o rozsahu takové pomoci příště, když se nějaká země dostane do problémů. To znamená, že příště, když nějaká země eurozóny zažije náhlý šok, trhy zareagují negativně a prudce.
Jak by mohla vypadat další restrukturalizace řeckého dluhu? Řecko má relativně velmi příznivé podmínky, pokud jde o výši úroků, které musejí splácet, či rozložení splatnosti dluhů v čase. Navíc část dluhů se už odepisovala.
K restrukturalizaci dluhů, které držely soukromé firmy, došlo v roce 2012. Soukromý dluh však tvoří pouhý zlomek, menšinu celkového dluhu. Poté co se v roce 2012 restrukturalizovalo, dluh řecké vlády v poměru k HDP stále dosahuje 170 procent. Řecko sice v současnosti neplatí příliš velké úroky, ale skutečnost, že bude muset platit hodně v budoucnu, vytváří nejistotu a ovlivňuje trhy.
Jestli je vládní dluh neudržitelný, pak předstírání, že tomu tak není, nezpůsobí nic dobrého. Navíc je jasné, že se bude muset restrukturalizovat řecká ekonomika. To, že Řecko vyváží tak málo, znamená, že země nebude schopná v dohledné době přesunout zdroje z výroby pro domácí trh k výrobě pro zahraniční trhy. Řecko se musí naučit exportovat, aby začalo růst.
Pěstují olivy, mají přístavy, není toho mnoho…
Vyvážejí zpracovanou ropu, to však příliš čisté exportní příjmy nezvýší, protože samotnou ropu dovážejí. Problémem je, že dovážejí dvojnásobek toho, co vyvážejí. To se nevyřeší přes noc.
Mohou přispět k řešení Němci?
V prvé řadě to musejí řešit Řekové. Více přímých zahraničních investic do Řecka z Německa by ale částečně mohlo pomoct problém vyřešit.
| Barry Eichengreen (63) |
|---|
| * Americký ekonom, který od roku 1987 působí na Kalifornské univerzitě v Berkeley. * Jeho předmětem zájmu je hlavně světový měnový a finanční systém. * Působí v řadě organizací, například Národním úřadu pro ekonomický výzkum. * V roce 1997 až 1998 byl během asijské krize poradcem Mezinárodního měnového fondu. Od té doby se k činnosti MMF vyjadřuje kriticky. * Letos v lednu mu vyšla poslední kniha Zrcadlová síň (Hall of Mirrors), v níž srovnává současnou velkou recesi s velkou hospodářskou krizí v třicátých letech. * Získal řadu mezinárodních ocenění a doktorátů. * V roce 2011 ho časopis Foreign Policy Magazine zařadil mezi stovku předních světových myslitelů. |
Proč se Němci zdráhají podpořit - nikoli pouze řeckou, ale i evropskou - ekonomiku tím, že by více investovali? Proč jsou tak neústupní, pokud jde o úsporná opatření?
V roce 2012 jsem napsal, že Řecko potřebuje Marshallův plán, že řecké problémy jsou hlubší a systémovější a nemohou se zúžit pouze na velký rozpočtový deficit a neudržitelnost dluhu. Je třeba restrukturalizovat řeckou ekonomiku, čehož se nedosáhne pouze tím, že se na dosavadní dluh naskládá ještě více dluhu. Byl by potřeba nějaký ekvivalent Marshallova plánu - zahraniční pomoc navázaná na podmínky, které by vedly k restrukturalizaci ekonomiky.
To se v německém kontextu jevilo jako obtížné, protože v Německu panuje přesvědčení, že pokud někomu něco dáváte včetně zahraniční pomoci, nepodpoříte tím jeho řádné chování. Nakonec tento názor vede k tomu, že se země musí vzpamatovat svépomocí. Podle mého názoru ignoruje tento prostoduchý názor úlohu Marshallova plánu v samotném Německu po druhé světové válce. Zahraniční pomoc ve formě Marshallova plánu hrála klíčovou roli při vyvolání německého ekonomického zázraku, takzvaného Wirtschaftswunder.
Řecko je nyní na pokraji kolapsu. Přijdou podle vás nové půjčky a pomoc od mezinárodních organizací, či se do „řecké krize“ vloží například Spojené státy? Problém totiž zůstane, i když by Řecko eurozónu opustilo.
Už v červnu jsme poznali, že Evropská unie plánuje program humanitární podpory pro Řecko, v případě že jednání zkrachují a Řecko eurozónu opustí. Jde o další připomenutí toho, že problémy - ať už Řecko v eurozóně zůstane, či nikoli - nezmizejí. Zbytek Evropy nebude moct ignorovat humanitární důsledky.
Je Řecko mimořádně špatná země?
Nikoli. Řecko třeba má v současnosti mimořádně špatnou vládu, ale to je důsledek politiky, k níž bylo Řecko dotlačeno - někdo může říct „donuceno“ - Trojkou od roku 2010. Řecko prodělalo velkou hospodářskou krizi, tamní HDP spadlo o více než 25 procent ještě volbami, které přivedly na začátku roku 2015 do vlády Syrizu. To vystavilo řeckou společnost a její politický systém neuvěřitelnému tlaku.
Díky tomuto deprimujícímu výkonu řecké ekonomiky, k němuž přispěli věřitelé nanicovatými radami a kontraproduktivní úspornou politikou, nemůže překvapit, že se řečtí voliči rozhodli nahradit stávající politický establishment nezkušenými politiky, kteří neměli žádnou zkušenost s mezinárodním vyjednáváním. Takže ze skutečnosti, že se řecká vláda chová nevypočitatelně, nemůžeme úplně vinit řecké voliče. Spíše bych vinu za extrémní situaci, v níž se Řecko nachází, dával čemusi, k čemu přispěla Trojka a také předchozí řecké vlády.
Chcete říct, že i mezinárodní věřitelé nesou svůj díl viny?
Bezpochyby. Před rokem 2000 někdo musel Řecku všechny ty peníze půjčit. Tím někým byly německé a francouzské banky, které měly lépe vědět, komu půjčují. Po roce 2009 to byla Evropská centrální banka, Evropská komise a Mezinárodní měnový fond, tzv. Trojka. Výsledkem bylo, že se k existujícímu dluhu přidával další.
To způsobilo v Řecku velkou hospodářskou krizi a humanitární krizi. Důsledkem toho je, že jsme v situaci, kdy Řecko řídí nová třída politiků, kteří nejsou obeznámeni s evropskými normami. Není náhodou, že zde máme mezi Řeckem a ostatními vládami a rovněž obecně uvnitř celé Evropské unie rostoucí nedůvěru.
Povede to ke změně současné řecké vlády?
Povede to ke změně vlády jedním z dvou způsobů. Současná vláda by mohla změnit svou politiku, nebo by mohla vypsat nové volby, které by pravděpodobně vedly k nové vládě.
Ve své nové knize Zrcadlová síň uvádíte, že s odstupem času je možné se smát některým ekonomickým a finančním událostem, které jsme nedávno zažili, či nad nimi plakat. Čemu byste se zasmál dnes?
Zasmál bych se ohromným finančním výstřednostem před rokem 2008, zvláště v mé zemi, ve Spojených státech. Zasmál bych se sebedůvěře politiků počínaje Alanem Greenspanem. Pochechtával bych se chybné domněnce, že politici dokážou zkrotit hospodářský cyklus, tomu, že řada vlivných makroekonomů, například laureát Nobelovy ceny za ekonomii Robert Lucas z Chicaga, nepochopila, jak funguje ekonomika. Tvrdili, že problém makroekonomických nerovnováh byl vyřešen. Tato chybná domněnka by mohla být zábavná, kdyby neměla tak tragické důsledky.
Co se mohlo po krizi udělat lépe?
Zaprvé jsme mohli mít mnohem robustnější oživení. Mohli jsme udělat mnohem více, pokud jde o kvantitativní uvolňování. Mohli jsme ekonomiku více stimulovat fiskálně. Ve své knize Zrcadlová síň podávám argumenty, že Obamovy stimuly byly příliš malé. Důkazy pro to jsou zřejmé. Pokud se podíváte, co říkali ekonomičtí poradci, jako je Christina Romerová a další, uvidíte, že mezi ekonomy panovala v této otázce shoda.
Nicméně Obamovi političtí poradci - na rozdíl od ekonomických -tvrdili, že by to bylo příliš problematické z politických důvodů. A Obama nebyl připraven tuto myšlenku veřejnosti prodat. Chtěl dobře hospodařit se svým politickým kapitálem na zdravotní reformu a další priority. Myslím, že příliš málo jsme také udělali, pokud jde o finanční reformy. Měli jsme mnohem agresivněji zvýšit kapitálovou přiměřenost bank.
Nebyl Dodd-Frankův zákon o reformě Wall Streetu a ochraně spotřebitelů dostatečně účinný?
Ne, a nyní jsou velmi reálné vyhlídky, že současný Kongres ho ještě dále oslabí.
V posledních měsících jsme viděli na asijských trzích, zejména v Číně, velkou kolísavost. Jsou ceny aktiv pokřivené?
Ceny aktiv jsou vždy pokřivené. Z tohoto hlediska není současná situace ničím zvlášť výjimečná. Uznávám nicméně, že obavy z důsledků těchto pokřivení jsou nyní větší než obvykle. Jsme v prostředí nulových úrokových sazeb, a když jsou úrokové sazby aktiv nulové, nebo v některých zemích dokonce negativní, jako ve Švýcarsku či Dánsku, lidé se poohlížejí po jiných věcech, do nichž by investovali jako do alternativ k běžným cenným papírům s pevným výnosem.
Jak se natahují po výnosu, dále křiví relativní ceny riskantnějších aktiv. To je samozřejmě jedním z explicitních cílů nulových úrokových sazeb: dotlačit lidí, aby rizikověji investovali a podpořili investice. Ceny aktiv, které stoupají, však mohou také spadnout dolů. V Číně jsme letos viděli, jak akciový trh nesmírně stoupl, a je dobře možné, že bude také nesmírně padat, jak to naznačily poslední týdny.
Jak to může ovlivnit zbytek světa?
Čínský akciový a dluhopisový trh stále není tak úzce spojený se zbytkem světa. Pro jistotu existuje pro západní investory k investicím do čínských akcií jen určitý prostor. Mnohem důležitější je dopad výkyvů cen čínských aktiv na čínskou průmyslovou produkci a samotný ekonomický růst. Pokud dojde k propadu čínského růstu a investic, částečně kvůli finanční stabilitě v samotné Číně, následky pocítíme. Rozvíjející se trhy vyvážejí energie a komodity a ve větší míře vyvážejí zboží do Číny. Pokud čínský růst významně zpomalí - jestliže domácnosti přestanou utrácet a firmy přestanou investovat -, je nepochybné, že pocítíme důsledky. l
