Bártův ABL bude hlídán

1. 7. 2010

Palubní deník

Bendův sen * Chceme slyšet jména! * Suverenita a bezpečnost * Retence na vysoké úrovni * Politici v negližé * Stávkující ministerstvo * Bojkotujme finále MS! * Válečný kvíz

Bendův sen

Krátce před volbami, kdy nejen Jiří Paroubek doufal ve velké vítězství sociální demokracie, se už rozdávala místa v dozorčích radách některých podniků kontrolovaných státem. První na řadě – jak jinak – byla společnost ČEZ. Je to největší firma v zemi a chudí politici si myslí, že se v ní přehazují peníze vidlemi. A údajně v ní měl dostat vysokou pozici významný severočeský kapitalista Petr Benda, přítel předsedy ČSSD Paroubka a kontroverzní stranický šéf v Ústeckém kraji. V den voleb byl na Paroubka přisátý natolik, že se novinářům nepodařilo vyfotit předsedu strany samostatně. Na každé fotografii byl i Benda.
Nejdříve se hovořilo o tom, že by si troufl na post mocného generálního ředitele Martina Romana. To však byla špatná informace. Ta správná zněla, že by Benda na červnové valné hromadě ČEZ vystřídal ve funkci předsedy dozorčí rady ekonomického experta ODS Martina Kocourka. Volby však skončily tak, že Kocourek svou pozici v ODS posílil a stane se ministrem průmyslu a obchodu. Bendovi zůstane jeho byznys a sociální demokracie v Ústeckém kraji.

Chceme slyšet jména!

V době, kdy se šířila informace o nutnosti odvolat Josefa Bazalu z vedení nákladní dopravy Českých drah (ČD Cargo), jenž se jeví jako Jaroslav Tvrdík kolejové dopravy, stěžoval si jeden z nejvlivnějších poradců premiéra Jana Fischera a zaměstnanec Úřadu vlády ČR na počet významných osob, jež mu v této věci volá o pomoc.
Chtěli bychom mu poradit, aby tento seznam rychle předal dál, přímo kompetentním vyšetřovacím orgánům. Ty by určitě zajímalo, kteří byznysmeni, lobbisté a politici tvořili hlubokou a rozsáhlou kořenovou strukturu, jež za poslední léta dokonale obrostla a vysávala státní akciovou společnost ČD Cargo.

Suverenita a bezpečnost

Nářky nad ztrátou státní suverenity, bude-li Brusel kontrolovat náš rozpočet, může vyvážit jiné, neméně suverénní hledisko. Lze totiž říci, že suverenita spočívá spíše v síle osobnosti než v souboru formálních znaků.
Dohodnou-li se části určitého společenství na pravidlech, jejichž nedodržování jednou z nich může negativně ovlivnit zbylé, je logické, pokud vzájemnou důvěru uvnitř společenství posílí možnost kontroly. Jde-li totiž o bezpečnostní dopad na všechny, končí legrace a ublíženecké stesky nejsou na místě.
Nabízí se dobré přirovnání. Každý, kdo chce navštívit Zeď nářků v Jeruzalémě, musí projít bezpečnostní kontrolou. Ta je srovnatelná s kontrolou, již provádí letecká společnost El Al na letištích. Žádná prohlídka není příjemná. S touto společností však lidé létají stejně rádi, jako chodí ke Zdi nářků. Cítí se totiž bezpečně. Trochu nepohody, říkají, neuškodí. Ostatně, dodávají se špetkou škodolibosti, dělají to každému.

Retence na vysoké úrovni

Současná debata o školném je možná realistickou ukázkou nízké úrovně vysokých škol. Soudě dle data narození zúčastněných, však tento pokles úrovně nenastal až v poslední době, což je samo o sobě argumentem proti školnému. Debatu však k její škodě omezuje průzor zvíci tankové střílny. O něčem svědčí i to, nedokáží-li diskutující nějakou tezi domyslet do důsledků.
Někomu vadí přílišný počet studujících vysokoškoláků. Argument o nedostatečné kvalitě vyučujících je relevantní. Nemusí se však řešit redukcí škol, ale snížením deklarované úrovně některých z nich. Zredukuje-li však školné počet vysokoškoláků, ocitnou se na trhu práce. Z mnoha se stanou nekvalifikovaní nezaměstnaní, což určitě nezvýší konkurenci na trhu práce. To není cesta ke „znalostní ekonomice“. Stát jim totiž jako nezaměstnaným bude něco platit. Navíc ubyde i učitelských míst. Opět s důsledky pro trh práce, potažmo pro státní rozpočet.
Všem novým nezaměstnaným přibyde jedině volný čas. Hodně volného času doplněného o nárůst pocitu frustrace a marnosti – se všemi kritickými důsledky. Desítky děkovných dopisů od tabákového, zábavního a lihového průmyslu – a v neposlední řadě od drogových dealerů.
Proto by se měla debata o školném zabývat i těmito, dosud úmyslně přehlíženými důsledky. Rozhodně je příjemnější výhled, budou-li potenciální nezaměstnaní navštěvovat nějaké školy, byť nikoli superiorní kvality, a nepochybně se víc vzdělávat a méně sebepoškozovat, než by činili privátně jako osoby „nadbytečné“. Vyučovat je budou další potenciální nezaměstnaní. Stát to sice přijde na nějaké peníze, ale je otázkou, zda opačná situace s vyšší nezaměstnaností a nižší průměrnou úrovní vzdělanosti na trhu práce není nakonec mnohem dražší než udržovat současný školský systém při životě. Chodit do školy je určitě lepší způsob, jak trávit volný čas, než postávat před pracákem.

Politici v negližé

Je smutně komické, nakolik amatérské výkony předvádějí „ti nejlepší z nás“, kterým se shodou nikoli dost šťastných okolností dostalo poslaneckého mandátu. Příkladně dští oheň a síru na snahu Věcí veřejných ovládnout ministerstvo vnitra, jsou-li „tak blízko“ jedné detektivní agentuře. Od prostořekých politiků, zčásti bývalých členů exekutivy, lze slyšet hrůzostrašné výroky, že ministr vnitra bude disponovat informacemi z policejních spisů a databází. Jak to mohou vědět, jestliže – dle nich – je samotné by to nikdy nenapadlo, a ani je nikdy nenapadla taková podlost a zneužití funkce. Proč mají takový strach, že policejní prezident bude ministra zásobovat citlivými informacemi, zasloužili-li se určitě o to, aby jím byl profesionál, kterého by nikdy nic takového ani nenapadlo? A případné takové žádosti by poslal i s žadateli někam.
Oproti těmto freudovsky projektovaným obavám se pravdě spíše podobá, že vztahy ministerstva vnitra a oné blízké detektivní agentury budou pod drobnohledem konkurenčních agentur, které se tím přiřadí k hlídacím psům demokracie.

Stávkující ministerstvo

Ministerstvo obrany čekají rozpočtové škrty. Brání se jim každý resort, ale způsob obrany ministra obrany svědčí o tom, že jeho další setrvání na ministerstvu je rizikové. Namísto aby omezil nesmyslné akvizice, vyděračsky přenáší důsledky rozpočtových škrtů na zaměstnance resortu. Šíří poplašné zprávy o propouštění a snižování příspěvků a výsluh a mnoho lidí z resortu začíná přemýšlet o stávce.
U některých odborů ministerstva bychom stávku určitě uvítali – a dlouhodobou. Prospěla by resortu, státnímu rozpočtu i světovému míru. Právě těmto útvarům však rozpočtové škrty nehrozí. Jejich důsledky by měly dle ministra jít na úkor „tažných“, nikoli „chovných“ útvarů. Ignorování lidského a odborného potenciálu, který se dlouho a draze buduje, ale rozfrcá v mžiku, bylo – nikoli náhodou – vždy znakem přezíravého totalitního myšlení.

Bojkotujme finále MS!

Oteplenci všech zemí se spojili, zmasírovali početné davy jinak inteligentních lidí a jali se bojkotovat vše, co má něco společného s firmou BP. Lidé zodpovědní za obrovskou ekologickou havárii v Mexickém zálivu by bezesporu zasloužili nemilosrdný lynč. Bojkot BP se však zdá nejhorší možností, jak se může člověk s touto firmou vnitřně vypořádat a současně mít odvahu podívat se ráno na sebe do zrcadla.
Bojkotované produkty mají logo BP. To je však tak asi vše, co mají s BP společného. Možná 99 procent čerpacích stanic nepatří této firmě, nýbrž soukromníkům, kteří pumpy provozují. Ti mateřské firmě zaplatí licenční poplatek, aby mohli provozovat čerpadlo s renomovaným logem. Každý dolar, o který BP takovým bojkotem přijde, bude znamenat několikanásobně vyšší ztrátu pro zcela nevinného soukromníka. Dále, BP se v prvé řadě soustředí na výzkum. Většina příjmů firmy pochází z těžby a hledání ložisek. Většina zbylého výdělku vzniká prodejem ropy dalším velkým řetězcům. Situace, za níž bojkotující oteplenec tankuje benzín BP u konkurence a vůbec o tom neví, není ani trochu nepravděpodobná. A kde vlastně tankují? U Exxona (Valdeze)? Nebo u Shellu, který má na výdejních pistolích krev symbolu odporu proti ropným společnostem Nigerijce Ken Saro-Wiwa? Pravdou je, že ropné firmy zaneřáďují planetu vesměs stejnou měrou. Odpor veřejnosti je daný pouze dynamikou dění a z toho vyplývajícího zájmu médií.
Možná se od uvědomělých fanatiků po celém světě dočkáme i bojkotu finále mistrovství světa ve fotbale. Míč, do kterého kopají chlápci s ročními příjmy v desítkách milionů dolarů, totiž vyrobily za hodinovou mzdu ve výši tří korun ruce dětských otroků někde v Asii. Nebo se omezíme jen na prodejce Adidas?