Z celého Cannes mám možná nejraději rána na bulváru Carnot. Je napnutý směrem k moři, sunou se po něm auta a autobusy od dálnice z Nice a my po něm spěcháme do starého centra. Na bulváru Carnot je plno arabských obchůdků a barů, taky autosalon, pneuservis, prodejny mobilů, krámky s vínem, pekárny, několik hotelů a supermarketů. Carnot, to je už jiné, lacinější, nepříliš opulentní Cannes. Na konci bulváru, těsně nad starým městem, září nápis: Vítáme vás na festivalu v Cannes. Rohový dům zdobí obrovské reprodukce plakátů několika festivalových ročníků a právě z toho místa se otevírá pohled na Festivalový palác a moře.
Na bulváru Carnot si pronajímají pokoje chudší filmoví obchodníci, studenti a také náboženské organizace. Ráno před osmou spěchají po bulváru všichni, kdo tu bydlí – obchodníci, novináři, studenti spolu s těmi, co jsou ve službě Bohu. Spěchají kolem ještě zavřených obchodů a už nebo ještě otevřených barů, které jsou v tuhle dobu skoro prázdné. Před bary postávají barmani a číšníci a úklonou zdraví spěchající proud lidí, protože tuší, že večer, až spěchat nebudou, se u nich zastaví a dají si belgické pivo za šest eur nebo francouzský salát za dvanáct.
Proud lidí na bulváru Carnot připomíná symfonickou báseň Vltava. Jedinci vybíhající z pronajatých bytů v horní části bulváru běží dolů směrem do Cannes ještě jako osamělí běžci, ale postupně se k nim připojují další a další, kteří spěchají z postranních uliček. A dole, když čekají na zelenou u šestiproudé silnice od Antibes, která dělí svět bulváru Carnot od světa starého Cannes, už nejsou osamělými běžci.
Večer se obraz města mění. Celá civilizace se sejde na pobřeží, kde se tvoří fronty dokonce i v lékárnách, na každém rohu jsou hned dvě. V supermarketu se čeká fronta na sendviče a před Festivalovým palácem stepuje zástup lidí, kteří by rádi viděli soutěžní film, ale nemají „pozvání“, dlouhý zlatý lístek, který se nedá koupit.
Média letos psala, že na filmový průmysl dolehla krize. Že v kinech jsou prázdná místa a diváků čekajících na hvězdy i hvězd samotných je méně. Nepozoroval jsem to. Od Michaela Douglase na začátku přes Alaina Delona uprostřed a Javiera Bardema na konci bylo všechno jako dřív. Hvězdy střední a vysoké svítivosti se daly počítat na desítky. Myslím, že finanční krize na Azurové pobřeží nedorazí vůbec nikdy. Ostatně v pokračování filmu Wall Street (Wall Street: Peníze nikdy nespí) vysvětluje finančník Gordon Gekko (Douglas), jak vzniká finanční krize: „Lidi nemají žádné příjmy, nemají pracovní místa ani majetky. Říkám tomu generace Ninza.“ To na Azurovém pobřeží neplatí. Byt o dvou pokojích je tu pořád ke koupi za 350 000 eur, nezaměstnanost je nízká a majetky osvětlené chladným modrým přísvitem a obklíčené palmami, olivovníky a bazény jsou na svém místě.
O smutku planety
Vůně a luxus festivalu letos kontrastovaly s uvedenými filmy snad nejvíc za celou historii. Slova „rakovina“ nebo „bída“ se skloňovaly v tolika filmech včetně Wall Streetu od Olivera Stonea, že z toho až mrazilo. Finanční rakovina, rakovina prostaty. Filmy jako by shrnovaly smutek a tíhu celé planety. Jedním z mužů, kteří do Cannes přivezli svou krušnou vizi světa bez budoucnosti, byl i slavný Mexičan Alejandro Gonzáles Iñarritu. Nový film Biutiful natočil v Barceloně. „Dříve jsem točil po celém světě, každý film v jiném jazyce, v jiné zemi a se složitou strukturou. Teď jsem se rozhodl natočit film s lineárním příběhem a ve své rodné řeči.“
Režiséra jako první napadl při snídani s dětmi charakter muže, který miluje své potomky, pouští jim z cédéčka Ravela, ale děti Ravela nechtějí poslouchat. Je to muž, který patří k deseti procentům španělské populace: v době diktátora Franka se stal imigrantem ve vlastní zemi, protože patřil k deseti procentům, kteří mluvili zakázanou katalánštinou. Proto soucítí se všemi černými a žlutými přistěhovalci, kteří se chtějí za každou cenu udržet ve městě – většinou díky černé práci. To byly základní stavební prvky při koncipování nové filmové postavy jménem Uxbal. Ale to ještě nebylo jasné, kde se film bude točit. Někdy v půli roku 2006 Iñarritu procházel arabskou čtvrtí El Raval v Barceloně, čtvrtí s úzkými ulicemi, překupníky a malými krámky. „Uvědomil jsem si, že Barcelona je královna měst,“ řekl Iñarritu v Cannes. „Je krásná, ale jako každá královna má také svou mnohem zajímavější tvář než je obvyklá nudná buržoazní krása stavěná na odiv turistům a fotografům pohlednic. Od sedmnácti, kdy jsem cestoval po světě jako myč podlah na lodích, přitahovalo mě v každém městě to, co není na první pohled vidět a co zůstává skryto… V Barceloně v posledních letech vznikl různorodý, složitý a mnohonárodnostní, eklektický svět se všemi Senegalci, Číňany, Pákistánci, Romy, Rumuny a Indonézany, kteří sem začali proudit v době ekonomického oživení v 80. a 90. letech a dnes nemají kam jít.“
Uxbal (Javier Bardem) je člověk, kterému není dáno zemřít v míru. Ve filmu nese na bedrech tíhu světa. Chtěl být milujícím otcem, ale nestačí na to. Živí se rozdílením práce pro ilegální dělníky. Čínské šičky, čínští zedníci, černí překupníci, to je jeho svět. Kšeftování s ilegály se mu nakonec stane osudným. Uxbal chce šičkám, které i s dětmi spí ve sklepě, pomoci od zimy. Koupí jim radiátory na plyn. Ráno všichni zemřou na otravu plynem. A Černoška Ige, která je jediná schopná postarat se o jeho děti, utíká i se svým dítětem na zádech a s Uxbalovými penězi.
Poezie umírá
Hlas filmařů varující, že svět je na tom špatně, zesílil. Jsou to vůbec ještě filmy? Není to spíš „mučení“, jak nazval přehlídku vesmírného smutku v letošním Cannes jeden novinář? V jednom z nejlepších soutěžních filmů, korejské Poezii (režie Lee Chang-dong) je civilizační smutek zrovna tak silný, i když ne tak trýznivý jako u Iñarritua. Šestašedesátiletá žena Mija žije sama se šestnáctiletým vnukem Wokem. Rodina nefunguje, matka chlapce žije daleko v Pusanu. Babička vnuka těžko vychovává. Nerada vidí, jak Wok řádí na počítači, nelíbí se jí, jak mu nahlas hraje muzika, nelíbí se jí jeho kamarádi a to, že chodí večer pryč. Nemá moc peněz a přivydělává si službou u ochrnutého muže. Myje ho a převléká. Ve škole, kam Wok chodí, si vezme život spolužačka. Je to dívka z venkova. Málo zkušená. Ukáže se, že se zabila kvůli tomu, že ji šest kluků znásilňovalo a ona nevěděla, jak z toho ven. Mija by chtěla žít a vidět něco jiného. Sad, louku, les. Přihlásí se na kurz poezie. Asi deset lidí se tam učí, jak psát básně. „To hlavní je umět věci vidět,“ říká lektor. „Objevovat krásu všedního života. Cítit všechny záhyby jablka je perfektní moment pro básníka.“ Poezie je pro stárnoucí paní, která začíná zapomínat (diagnóza: Alzheimer), oblastí krásného citu v necitlivém světě. Je to útěk před hlukem civilizace a střelbou v počítačových hrách do nitra věcí a ke vzpomínkám. Je to útěk ze světa řízeného penězi. Vždyť i rodiče kluků-násilníků se z vyšetřování chtějí vyvléct pomocí peněz – zaplacením milionové kauce. Mijin útěk se nepovede, protože „v naší době poezie umírá“. Báseň zůstává jen nahodilým burcováním oslabené paměti, protože žijeme jen přítomným okamžikem. Varování korejského režiséra je obtížné přeslechnout. Jeho pohled je sice mnohem lyričtější než hlas Iñarritua, ale hovoří o tomtéž?
Tváří v tvář
Třetí varování poslala na festival Francie. Film O bozích a lidech v režii Xaviera Beauvoise představuje téma střetu civilizací přímo v bodě jejich dotyků. V africké vesnici Djelfa žije v klášteře devět křesťanských mnichů. Jsou soběstační, pěstují si své plodiny, stáčejí vlastní med. Pomáhají místním vesničanům. Je mezi nimi i lékař, který venkovany léčí. Přichází ale Hizballáh. Bojovníci, ne nepodobní Tálibancům. Nejprve podřežou chorvatské dělníky na stavbě silnice. Pak přicházejí do kláštera, ozbrojeni, s namířenými samopaly. Chtějí léky. Představený kláštera, mnich Christian, dovede vzdorovat. Zná i Korán, umí argumentovat. „Nepřišli jsme sem ve vlastním zájmu,“ zaznívá. Poprvé ještě muslimští bojovníci odejdou v míru. To hlavní, co mniši po jejich odchodu řeší, je, zda zůstat nebo odejít. „Neměli bychom riskovat své životy,“ říká jeden. „Musíme stůj co stůj dokončit misi, ke které jsme se rozhodli,“ míní druhý. „Musíme se starat o bezmocné a chudé.“
Druhá návštěva Hizballáhu přináší smrt. Mniši jsou odvlečeni a kromě jednoho starce, který se schoval pod postelí, zastřeleni.
Něco podobného ukazuje film Křičící muž, koprodukce natočená v Čadu za francouzské peníze. Obyvatelstvo prchá přes hranice do Kamerunu, v ulicích je buď vojsko nebo muslimští rebelové. Střet civilizací je symbolizovaný křičícím člověkem (Adamem, bývalým přeborníkem v plavání, který v mírových dobách učil u bazénu děti turistů). Nevíme ale, jak ho řešit. „Film je od toho, aby hledal odpovědi, ale já odpověď neznám,“ řekl Beauvois.
Jeden soutěžní film byl kupodivu o rodinně. Trochu hřejivá, trochu ironická rodinná sága Další rok v režii nestora britské kinematografie Mika Leigha. Začíná v ordinaci u černé lékařky. Starší neurotická paní si stěžuje, že nemůže spát. Chce prášky. Její manžel prý pije. Pak se mezi řečí dozvíme, že ta paní je učitelka a pije ona. Žena, která nemůže spát, je smutný houslový klíč filmu. Sledujeme také černošskou lékařku, až se dostaneme k zajímavé ženě jménem Mary – ta pracuje na poliklinice v kanceláři. Mary táhne na padesát, je hezká, ale nervózní po rozvodu a nesvá z toho, že jí ujíždí vlak. Vynikající herecký výkon Lesley Manvilleové v této roli je asi nejlepší herecká kreace celého filmu. A přes Mary se dostaneme k psycholožce Gerri z téže polikliniky – a o ní a o jejím manželovi Tomovi, městském geologovi, je tento podivuhodný film. Jsou to lidé, kteří dnešní době chybí. Slunní, optimističtí, kteří vystačí s málem a mají rádi druhé. Film zahrnuje dobu od jara do zimy, kdy umírá žena Tomova bratra a nešikovný syn Joe se žení. K nelibosti Mary, která zůstává sama. Jediný film festivalové soutěže, který se vrátil k rodinným hodnotám a nevěnoval se všeobjímajícímu rozvratu humanity.
Malé filmy ve velkém digitálním světě
Kinematografie se mění. V éře přecházející definitivně od celuloidu k digitálnímu záznamu, budou moct filmy točit prakticky všichni, jak konstatoval otec moderní trikové tvorby George Lucas. Mezi bigscreenovými soapy, detektivkami a střílečkami a v explozi 3D filmů bude obtížné najít místo pro smutné příběhy, které dominovaly letošním Cannes. 3D totiž mění celý vizuální jazyk kinematografie. Všechno nasvědčuje tomu, že do formátu 3D budou velká americká studia transformovat i filmy, které byly natočeny dvojdimenzionálně. Předpověď pro další léta však naštěstí není tak chmurná, jak to vypadalo minulý rok. Nezávislý film žije, spojuje se v koprodukcích, hledá dosud neznámá teritoria. I americká kinematografie se inspiruje tématy festivalových filmů – třeba srážkou kultur. Renny Harlin, režisér filmu Georgia, pojednávajícím o válce mezi Ruskem a Gruzii, řekl: „Cítím se jako básník, chycený do kůže válečníka“. I Hollywood chápe, že bez tvořivosti malých nezávislých kinematografií se neobejde. Je pravda, že letošní Cannes dospělo až na samý práh možností vnímání filmu. K filmům naprosto alternativním a těžko vnímatelným. Ty hlavní filmy však byly srozumitelné příběhy vyjadřující obavy ze směřování světa.
