Vstupem do „neperspektivního“ výrobního odvětví se stal exotem
„Je to krásná podívaná, když z mrtvé kůže lidská ruka vytváří ladný, esteticky dokonalý výrobek. Ze všeho nejraději mám dětskou obuv,“ rozplývá se švec-samouk Jozef Bakšay (50) nad kouzlem své profese. Prstem ukazuje na modré botičky, ležící na monitoru počítače v jeho pražské ředitelské pracovně. Jsou už několik let staré. Byl to první výrobek, který vyrobila jím vlastněná obuvnická firma. Jméno Jozef Bakšay není pamětníkům porevoluční politiky neznámé. Patřilo poslanci Sněmovny lidu Federálního shromáždění ČSFR, předsedovi klubu poslanců slovenského politického hnutí VPN a později i ministru zahraničního obchodu ČSFR (poslední funkce v době od ledna 1991 do července 1992). Bakšay z roku 2002 má ale již úplně jiné starosti.
Exotické útočiště.
Vysloužilí politici míří obvykle do zavedených firem, případně si zakládají poradenské firmy či (pokud jsou právníci) advokátní kanceláře. Aby taková osoba začala s výrobou, navíc v sektoru, který byl ve střední Evropě pod tlakem levné asijské konkurence z velké části zlikvidován, toť věc unikátní. Sám Bakšay připouští, že může být svým okolím považován za exota.
„V době mého působení ve federální vládě jsem se často dostával do kontaktu s panem Baťou a ten mi nádherně a poutavě vyprávěl o tom, jak jej táta - zakladatel slavné firmy - učil všem těm obuvnickým a obchodním grifům, jak potom on sám ve velice těžkém období začal firmu řídit, prostě celou tu složitou historii. Byl jsem i u něj doma. S takovou láskou a entuziasmem vyprávěl o botách, že mě tím vším asi nakazil,“ osvětluje okolnosti životního rozhodnutí.
Po odchodu z ministerstva měl Bakšay řadu atraktivních nabídek, všechny odmítl. „Asi ve mně zvítězila taková ta obyčejná mužská ješitnost a potřeba dokázat si, že i bez zvýhodnění v privatizaci, restitucí a konexí jsem schopen něčeho dosáhnout.“
Psal se rok 1993. K založení „eseróčka“ Simone Style si půjčil sto tisíc korun od kamaráda. V počáteční fázi firma fungovala pouze jako velkoobchodní. První kamion s obuví uskladnil Bakšay u svého zetě v třípokojovém bytě. Později začal rozvíjet i maloobchod. Dnes provozuje síť osmi velkoprodejen, které jsou umístěny v nákupních centrech a hypermarketech pod značkou Exico.
V roce 1997 koupil v Hrušovanech nad Jeviškou výrobní závod zkrachovalého znojemského podniku Dapo a zahájil vlastní produkci. Dnes obuvník Bakšay ve výrobě a obchodě zaměstnává asi tři stovky lidí. Jeho firmu lze již zařadit mezi podniky střední velikosti. I s negativními okolnostmi, které to přináší. „Máme problémy s financováním. Bankovní systém nechce přihlížet k tomu, že aktivem firmy není jen hotovost, ale například i prodejny. Náš majetek – zboží, nábytek, koberce, počítače, veškerý mobiliář – pro banku nepředstavuje žádné garance. Považuji to za největší neduh našeho bankovního systému. Musíme to všechno táhnout výhradně z vlastního cash flow.“
Život ve stínu.
Hvězdnou slávu mu jeho podnikatelské úsilí zatím nepřineslo. Ani lidé, kteří k němu dříve měli poměrně blízko, přesně nevědí, čím se vlastně živí. „Vím, že Bakšay dělá něco kolem bot, ale co konkrétně, to netuším. Asi před dvěma měsíci jsme spolu byli na nějakém obědě a nabyl jsem dojmu, že spíše obuv dováží, snad odněkud z Thajska,“ přemítá Jan Vrba, bývalý ministr průmyslu ČR.
Bakšay s Vrbou a někdejším federálním premiérem Mariánem Čalfou pod odchodu z vlády založili firmu CTL Consulting. Čalfa měl na starosti právní záležitosti, Vrba ekonomické poradenství a Bakšay obchod. Jejich cesty se ale rozdělily.
Ani v odborných obuvnických kruzích zatím Bakšay význačné postavení nezískal. „Víme, že se tento bývalý ministr obuvnickou výrobou zabývá, ale žádné bližší informace nemáme. Není ani naším členem,“ uvádí tajemnice České obuvnické asociace Vlasta Mayerová. Podle jejího názoru ale tyto menší obuvnické firmy rodinného typu obecně začínají v sektoru nabývat na významu. Po pádu velkých podniků, kdysi založených Baťou (Svit Zlín, Bopo Třebíč, Zručský Sázavan), dochází k postupné atomizaci a stejně jako v Itálii, Španělsku či Portugalsku se i u nás výroba přesouvá do menších provozů.
Domácí produkce je ovšem pod tvrdým tlakem dovozu. Za loňský rok k nám bylo importováno 35,9 milionu párů, z toho asi 25 milionů z Číny. Domácí výroba podle Vlasty Mayerové dosáhla jen asi třinácti milionů párů a vývoz zhruba 11,5 milionu.
Tvrdá koruna nevadí. V Bakšayových obchodech lze nalézt jak obuv cizozemskou, tak z jeho vlastní hrušovanské kolekce - dětskou, pánskou u dámskou. „Zákazníci evidentně začínají měnit své preference. Cena už nehraje tak důležitou roli jako dříve, rozhodující je dnes módnost a kvalita. Za špičkovou obuv neváhají lidé zaplatit i několik tisíc korun,“ říká Bakšay. Jeho firma obuv ve značné míře exportuje, převážně do Německa. Jde z větší části o práci ve mzdě pro zahraniční partnery. Tvrdnoucí koruna jej nijak netrápí. „Máme téměř vyrovnanou bilanci - něco dovážíme, něco vyvážíme. Myslím si, že podobně je na tom většina dalších českých podniků, a proto nejrůznější výroky proti posilování kursu považuji spíše za alibistické. Snad s výjimkou takových firem, jako je Škoda Auto, tedy podniků výrazně orientovaných na export,“ míní. Šťastná léta. Pracovní týden podnikatele Bakšaye je sedmidenní. „I v neděli mě najdete v kanceláři, ale rozhodně si nestěžuji. Do práce se každé ráno vyloženě těším,“ tvrdí a současnou životní etapu považuje za nejšťastnější. Nejhůře se rodák z Košic podle svých slov cítil v době, kdy dostal nabídku na funkci ministra zahraničního obchodu, respektive účast v konkursu na ministra. Pro absolventa košické Vysoké školy technické, který se vlastně až do listopadové revoluce živil coby učitel odborných předmětů na středním odborném učilišti, to nepochybně bylo dosti velké sousto. „Ten měsíc rozhodování byl pro mě nejtěžším životním dilematem. Měl jsme tehdy velký strach, zda to zvládnu. Rodiče mi radili, abych do toho nechodil a hleděl si raději svého. Já jsem ale pochopil, že lidská společnost se skládá z tahounů a z těch, kteří se vezou. Chtěl jsem být mezi těmi prvními.“
Kamarádi z vojny. Na své působení ve vládě vzpomíná s nostalgií. Tvrdí, že z politiky se mezitím vytratil entuziasmus a dnešní vládu považuje spíše za s. r. o., hájící pouze vlastní zájmy. „Já jako ministr jsem měl třináct tisíc hrubého a do služebního bytu na Barrandově jsem pravidelně vracel až po půlnoci,“ poznamenává. Se svými někdejšími náměstky z ministerstva se stále stýká, zhruba jednou za čtvrt roku v restauraci. „Přidali se k nám ještě Marián Čalfa, Ivan Kočárník, Václav Valeš, Vladimír Dlouhý… Je nás asi deset. Cyklicky, podle abecedy, se střídáme a ten, na něhož přijde řada, všechny ostatní zve a také za ně zaplatí. Bavíme se o všem možném - čím jsme starší, tím více o ženách,“ směje se. Bývalý federální ministr hospodářství Vladimír Dlouhý říká, že jde o schůzky, na něž se i on vždy těší. „Je to společenství lidí, s nimiž jsme hodně prožili. Lze to přirovnat k srazům kamarádů z vojny.“ Ani on však prý nemá tušení, v jakém byznysu Bakšay působí, protože společně většinou hovoří o obecnějších tématech. „Pokud se opravdu věnuje obuvnictví, jak říkáte, pak je to skutečně svým způsobem obdivuhodné,“ poznamenává Dlouhý, který pracuje jako poradce pro Goldman Sachs.
Opičky v kleci Jednou se Bakšay pokusil o politický comeback. To když v roce 1996 vstoupil do ODS. I tuto kapitolu ale už uzavřel. „Dostal jsem se sice do hospodářské rady, ale pokaždé, když jsem se snažil upozornit na věci, které trápí řadové podnikatele, skončilo to ostrou hádkou s poslanci a ministry a mým zjištěním, že jde o ztrátu energie, kterou je lepší věnovat rozvoji firmy.“ Podle jeho názoru už dnešní „profesionální“ politici nejsou schopni reálně vnímat skutečné životní podmínky občanů a nedokážou se obklopit lidmi, kteří by jim otevírali oči. „Kolem nich jsou jen pochlebovači. Zvykli si příliš na to, že je služební řidič kamkoliv doveze, že mají všude otevřené dveře, že jim ukazují samé hezké věci. Jsou to takové opičky v kleci,“ míní a s politikou už nechce mít nic společného. Podnikatel původem ze Slovenska má české občanství a v Česku chce zůstat. „Začal jsem tady z absolutní nuly, nikoho jsem v Praze neznal, žádný majetek jsem neměl, ale dnes už si nedokážu představit, že bych se měl vrátit. Přes všechny potíže jsem tady spokojený.“ Těší se ale, že bude mít jednou evropské občanství a s evropskou „občankou“ se bude moci z pražského domova na rodné Slovensko bez problémů vracet.
