Jih Německa propagoval ekologickou energii, teď ji povinně dostane ze severu
Bavorská osada Flanitzhütte leží nějakých deset kilometrů vzdušnou čarou od šumavského Srní. Ubytování tu není žádný luxus a německá strana Šumavy má i hezčí místa. Přesto pár tamějších chalup kdysi plnilo stránky evropských ekonomických magazínů. Jako vůbec první osada v Evropě již před 22 lety dokázala, že si vystačí se solárními panely, a obejde se tak bez drátů a elektrických sloupů. Tehdy byla fotovoltaika okrajovým výstřelkem lidí toužících po životě v souladu s přírodou, kteří se chtěli odstřihnout od závislosti na velkých distributorech. Stejně exoticky působily lopatky větrných elektráren, za nimiž stála snad ještě pošetilejší snaha o získání elektřiny, která není ze „špinavých“ zdrojů.
Bavorsko zelené prvenství drží dodnes, nejen historicky. Třetinu elektřiny vyrábí z obnovitelných zdrojů, což se žádné jiné spolkové zemi nepovedlo. Má ale smůlu v tom, že mu to kvůli hustému zalidnění i průmyslu zdaleka nestačí – a to ještě stále provozuje tři jaderné elektrárny. Podobně je na tom sousední BádenskoWürttembersko. Jenže místo toho, aby si jih Německa rozhodl sám, čím nahradí postupně odstavované jádro, dostane elektřinu nadekretovanou. Do roku 2022 by měla Spolkovou republiku od severu k jihu protnout obří elektrická dálnice, která bude jednosměrně chrlit proud z roztočených rotorů při Severním moři a krmit jím hladové jižní Německo.
Mluvit však o SuedLinku, jak se projekt nazývá, jako o bohulibém ekologickém záměru, je postavené na hlavu. Elektřina ze severu ve skutečnosti nebude levná ani čistá. Nikde není psáno, že po drátech zavěšených na obřích sloupech poteče jen proud z obnovitelných zdrojů, připojit se mohou třeba i uhelné elektrárny, kterých je na trase zhruba desítka.
Rovnice, podle níž se více větrníků rovná nižší ceně za silovou energii, je sice zajímavá, ale pro běžného smrtelníka užitečná asi jako výpočet energie černé díry. Téměř tři čtvrtiny účtu za elektřinu pohltí v Německu daně a poplatky. Z toho nejméně dva – distribuční a ten za obnovitelné zdroje – zvedá právě ekologická energie.
Bavorsko se tak nedobrovolně dostává do energetického područenství zelené revoluce, kterou kdysi pomáhalo odstartovat a šířit.
Jeho ekologické novátorství se mu obloukem vrací jako hozený bumerang. A za svůj odboj proti megalomanskému projektu Sued Linku už to schytalo od jiných. Je prý nezodpovědné a myslí samo na sebe. „Musíme mít koule na to, říct lidem, že rezignace na atomovou energii má i své následky,“ pravil Torsten Albig, prostořeký premiér ŠlesvickaHolštýnska. Tedy spolkové země, kde se točí nejvíce větrníků.
Což o to, odvahu by politici mít měli. Možná že by se stejnou odhodlaností měl Albig zajet na běžky do Flanitzhütte a vysvětlit horalům, že jejich snaha o soběstačnost je sice hezká, ale v zájmu distributorské magistrály by si měli zase rychle natahat dráty a hezky konzumovat. Zelená revoluce se přece dělá na severu.
O autorovi| BLAHOSLAV HRUšKA ,hruskab@mf.cz
