Utahovat opasky ve volebním roce je dost neobvyklé
Přestože finanční trhy od dob asijské krize neberou ratingové agentury příliš vážně, nad krokem, který učinil Standard & Poor´s (S&P), nelze mávnout rukou. Jestliže ministr financí Bohuslav Sobotka tvrdí, že k snížení ratingu o jeden investiční stupeň nebyl důvod, tak se, nikoli poprvé, hluboce mýlí. Důvodů je více než dost a přes zdrženlivá vyjádření dalších významných ratingových agentur není vůbec vyloučeno, že S&P nezůstane se svou skepsí osamocen.
Česká republika, respektive přesněji její vláda neplní své reformní sliby a výdaje neklesnou tak, jak bylo růžovou barvou malováno pro bruselské úředníky v Konvergnenčím programu. Přinejmenším ne v příštím roce. Pravdu má vicepremiér Martin Jahn, který připustil, že státní rozpočet na příští rok patrně nepůjde sestavit podle loni stanovených výdajových limitů, protože zkrátka dalším škrtům brání platné zákony a rozpočet je třeba sestavit na základě skutečně platné legislativy. Nikoli podle sebelepších přání. A změnit zákon nejde jen tak ze dne na den. To ovšem prozíravější nezávislí ekonomové i komentátoři věděli dost dávno. Naposledy jsme o tom psali letos po vládním schválení nyní nedodržitelného konvergenčního programu v květnu tohoto roku pod titulkem Pohádky strýčka Sobotky (EURO 20/2004). Dnes by takový titulek nejspíše seděl stejně dobře.
Nyní máme novou vládu, která vypadá spíše zánovně. V sociální demokracii, která je přes silné oslabení stále rozhodující politickou stranou koalice, slyšíme stále debatu o autentické levici a návratu k voličům. V čerstvém vládním programu jsou nesmyslné novomanželské půjčky a příspěvek na pastelky. To se pak londýnský analytik těžko přesvědčuje, že to v té Praze opravdu se skutečnými reformami myslí vážně.
Proto můžeme sice vítat změny v sociálním systému, které ohlásil ministr práce a sociálních věcí Zdeněk Škromach, ale velké naděje si zatím dělat nemůžeme. Slova o snížení životního minima zní sice slibně, ono ale fakticky nejde o snížení, ale o rozdělení na dvě části - na první na výživu, která zůstane v dnešním systému a na část druhou, která se přenese do systému příspěvku na bydlení. Zda to bude mít skutečný dopad na výši příjmů domácnosti ze státní kapsy, nebo jde jen o zastírací manévry, jasné není. Se Škromachem máme už zkušenost s nedávnými změnami systému nemocenského pojištění, kde z velkých slibů zbylo torzo, ještě rozdělené na „razantnější a méně razantní variantu“. Špidlova vláda schválila sice variantu, kdy lidé nejvíce zneužívající systém nemocenského pojištění přijdou o celkem zanedbatelnou částku, ale ministr práce dodnes tvrdí, že to bylo omylem a mělo by se to změnit a naopak těmto lidem přidat stokorunu, aby se to simulování opravdu vyplatilo. Úspory je potom dosaženo tím, že výplata zvýšených nemocenských dávek se v prvních dvou týdnech má přenést na zaměstnavatele.
Je tak docela dobře možné, že pod Škromachovou patronací budeme sice navenek šetřit na životním minimu ale ve skutečnosti vyplácet přitom různým podvodníčkům pár miliard navíc a zahrabávat se tak stále více do pasti neuvěřitelně vysokých a neustále bobtnajících sociálních výdajů, na jejichž konzumaci se v této zemi nepodílí pomalu už jen ten, kdo nemá čas vyběhat si po úřadech nějakou tu dávku na cokoli. A je zbytečné si nalhávat, že cesta k stabilitě veřejných financí vede jen a pouze přes velmi úsporný a efektivně fungující sociální systém.
Zkrátka důvěra v reformní odhodlání se na finančních trzích těžko získává, ale snadno ztrácí a její obnovení je často nad síly i mnohem zkušenějších a kvalifikovanějších kabinetů. Když si navíc ještě vykoledujeme od Světové banky ohodnocení - reformní propadlík, z předmětu kultivace podnikatelského prostředí, tak jak se to podařilo ve zprávě zveřejněné minulý týden, pak se patrně musíme na nějaký ne zrovna krátký čas smířit s rolí ušmudlaného a nezdárného evropského dítěte, které se nehodlá učit. Zkrátka přesto, že máme ještě pořád rating na stupni A jsme ekonomickou veřejností považování za béčka co se nesnaží.
Možná je to trochu nespravedlivé, nemusí se nám to líbit, můžeme i protestovat, to je ale tak všechno, co s tím můžeme dělat, lze napsat spolu s českým klasikem. Grossův tým to však neopravňuje k ulehnutí na kanape a přemítání o nejchytlavějších sloganech pro volby v roce 2006.
Kdyby vláda náhodou skutečně využila ten zhruba rok, který ji zbývá do začátku ostrého předvolebního boje, mohla by k návratu důvěry trochu přispět a zabránit jinak nevyhnutelnému, dalšímu poklesu všech možných ratingů. S určitým vypětím lze nepochybně připravit legislativu tak, aby se veřejné finance v roce 2006 vrátily do rámce výdajových limitů, které jsme slíbili v Bruselu a které jsou i tak málo ambiciózní. Vláda by si vysloužila slušivé ostruhy a ještě by to pomohlo této zemi.
Jenže utahovat lidem opasky ve volebním roce je všude na světě neobvyklé. I proto nakonec Standard & Poor´s, přestože možná věří, že to Stanislav Gross myslí upřímně, raději zařadil zpátečku a i my zůstaňme raději realisty.
