Západ nekriticky podporuje vládu rebelů. Vstřícnost ale zatím nepřinesla ani klid zbraní, ani vidinu dobrého byznysu
Koordinační centrum Občanského fóra platilo již počátkem roku 1990 za revoluční relikt. Co by se asi stalo, kdyby se prohlásilo za novou československou vládu, polovinu svých členů zatajilo, aniž by se ti ostatní kdy společně sešli, jednu z nejvyšších funkcí by obsadil někdejší federální ministr vnitra Jaromír Obzina a na dálku poblahopřál hnutí mnoho úspěchů při budování demokracie Lubomír Štrougal? Světoví politici by si asi klepali na čelo a do uznání nové vlády by se nehrnuli. V případě Libye ale s diplomatickým požehnáním Prozatímní národní radě přispěchali. A to přesto, že jediným slabým pojítkem nové libyjské reprezentace je ozbrojený odpor proti souputníkům Muammara Kaddáfího. „Nikdo nemůže vědět, co teď přijde. Ale historie nás učí, že úspěch bude těžký. A pokud se vůbec dostaví, vyžádá si více času, více peněz a bude mít více neočekávaných důsledků, než mnozí předpokládají,“ varuje předseda vlivného amerického think-tanku Council on Foreign Relations Richard Haass s tím, že členové přechodné vlády toho mají jen málo společného. Již teď je ale jasné, že si noví vládci Libye budou muset najít nějaký politický program. K tomu, aby dokázali přeměnit Kaddáfího ropný socialismus s miliardovými tajnými konty na prosperující arabskou zemi, už nebude stačit lidem nabízet úplatky v podobě vládních stipendií na amerických univerzitách nebo vybavení domácností pro novomanžele. Prozatímní národní rada musí ukázat, že mezi ní a „libyjským lidem“ existuje nějaké politické pojítko. Doposud šlo totiž o jednu stranu válečného konfliktu.
Kdo je tady premiér?
Personální obsazení přechodné vlády dává tušit, že výkonným motorem libyjské revoluce nebylo ani tak hnutí rozhněvaných mladých Libyjců, jako spíše obyčejný mocenský puč proti pomatenému autokratovi Kaddáfímu.
Nejvyšší funkci v zemi nyní drží Mustafá Muhammad Abbúd Džalíl, někdejší předseda Nejvyššího soudu a až do konce letošního února Kaddáfího ministr spravedlnosti. Rodák z města al-Bajdá, sídla libyjského království, má za sebou nejen audience v Bruselu, Paříži nebo Římě, ale především spornou minulost. Na jednu stranu hned dvakrát potvrdil rozsudek smrti ve vykonstruované kauze bulharských zdravotních sester, které údajně infikovaly libyjské děti virem HIV. Na druhé straně ho pochválila jak Human Rights Watch, tak Amnesty International za to, že se zasazoval o práva politických vězňů.
Jak a proč ale došlo k jeho procitnutí a útěku na druhou stranu barikády? To nikdo neví. Jediná oficiální verze mluví o „zděšení nad rozsahem používaného násilí armády“ v době, kdy Džalíl přijel do Benghází ještě jako Kaddáfího emisar. Úplné důvěry mezi rebely ale nepožívá, protože o „premiérské“ křeslo se musí dělit s druhým mužem, Mahmúdem Džibrílem, který po zrušení mezinárodních sankcí nad Libyí v roce 2003 pomáhal v zemi rozjíždět investiční a privatizační projekty. Džalílovi nicméně nelze upřít, že jeho přičiněním Prozatímní národní radu uznalo jako legitimní vládu více než čtyřicet zemí včetně USA.
Česko je prozatím opatrnější. Šéfdiplomat Karel Schwarzenberg sice koncem června přijel předat povstalcům v Benghází vybavení pro polní nemocnici a jednal osobně i s Džalílem, oficiální bilaterální schůzka to ale nebyla. „Já jsem konzervativní člověk i v těchto věcech. Kdo neovládá celou zemi, toho nemůžeme uznat jako novou legitimní vládu,“ řekl tehdy obezřetně český ministr zahraničí. S pádem posledních bašt odporu ale i tento argument zmizí a česká diplomacie se bude muset rozhodnout.
Zatímco Džalíl objíždí západní politiky a shání u nich nejen politickou podporu, ale také peníze, někteří jeho bývalí kolegové se raději rozhodli, že pošlou do Benghází novému režimu zdravici z přepychového exilu. Třeba někdejší premiér a ministr ropného průmyslu Šukrí Ghaním po vypuknutí bojů zamířil do Vídně, kde žijí jeho dvě dcery, a později do Říma. Muž, který stojí za investicemi Kaddáfího režimu do fotbalového klubu Juventus Turín nebo banky UniCredit, uspořádal tiskovou konferenci v budově libyjské ambasády, popřál povstalcům mnoho zdaru a zmizel.
Včas přepřahat
Přidat se ve správnou chvíli na správnou stranu je umění, které libyjští politici a diplomaté předvádějí ve velké míře. Velitelem povstaleckých skupin se v únoru stal Abdal Fatah Júnis – dříve jeden z nejvěrnějších souputníků Kaddáfího. Po boku pozdějšího vůdce národa stál od roku 1969, kdy pomáhal vojenským pučem svrhnout království. Generál, kterému libyjský diktátor svěřil speciální jednotky, navíc v posledních dvou letech fungoval jako špičkový diplomat. Coby ministr vnitra totiž jednal s Italy o zadržování afrických uprchlíků v libyjských vodách.
Júnisova kariéra v novém establishmentu ale nebyla dlouhá – 28. července byl za dosud nevyjasněných okolností zastřelen. Shodou okolností pár dnů poté, co ho někteří členové přechodné vlády obvinili ze špionáže ve prospěch Kaddáfího.
Služba novému režimu podstatně otřásla také diplomatickým sborem. Kdo dlouho váhal s podporou nové garnitury, byl vyměněn. Skončil tak třeba velvyslanec ve Velké Británii, navíc formálně vyhoštěný hostitelskou zemí, balit kufry si musel i Kaddáfího člověk ve Francii. Naopak zástupce libyjské vlády při OSN i velvyslanec ve Washingtonu čistky přežili. Fraška se odehrála v Praze, kde je Libye zastoupena kanceláří vídeňského velvyslanectví. Chargé d’affaires pro Česko Núrí Ghaví vyvěsil povstaleckou vlajku teprve minulý týden. Sezval si k tomu novináře a rituálně přitom nejprve pošlapal a následně spálil Kaddáfího portrét – ten samý, pod nímž rok a půl úřadoval.
Podstatnějším problémem než převlékání kabátů je ovšem přístup mezinárodního společenství. Personální obsazení vlády rebelů si Evropa ani USA určit nemohou, způsob, jakým novou garnituru podpoří však ano. Jenže diplomaté zatím připomínají spíše slony v porcelánu. Zatímco podpora náletů NATO pravděpodobně nakonec napomohla ke Kaddáfího konci, dodávky zbraní do regionu jsou časovanou bombou. Francie například shazovala z letadel na povstalecká území zbraně, které mají sloužit k „sebeobraně civilního obyvatelstva“. Izraelští agenti ale hned vzápětí ohlásili zvýšenou aktivitu překupníků. „Hamas využívá nepřehledné situace k tomu, aby od Libyjců kupoval zbraně,“ prohlásil izraelský vicepremiér Moše Ja’alon.
Přinejmenším sporné je také poskytování finanční podpory. Zhruba 400 milionů eur už ve formě úvěru uvolnila Itálie, která má s Libyí z minulosti uzavřeny lukrativní dohody na obchod s ropou a sám Kaddáfí ji vždy považoval za most do Evropy. Sto milionů eur přihodilo Turecko. Dárci se ale najdou i mezi zeměmi, které s regionem nemají co do činění – třeba Jižní Korea darovala přechodné libyjské vládě milion dolarů.
Zmrazené miliardy
A další peníze jsou na obzoru. Výše zmrazených libyjských aktiv v zahraničí se odhaduje na 100 miliard dolarů, třetina z toho leží na amerických kontech v hotovosti nebo ve formě investic do firem a nemovitostí v USA. Možná nejkurióznější zdroj peněz čeká na vyexpedování v britské tiskárně De La Rue, která ještě na Kaddáfího zakázku vytiskla nové libyjské dináry v hodnotě 700 milionů liber. S převodem financí a majetku na novou garnituru ale jak Američané, tak Britové váhají. Downing Street by byla pro, ale chce se zaštítit rezolucí OSN, která by jasně definovala „právní, diplomatickou, politickou a finanční pomoc“. Až do té doby totiž nikdo nemá žádnou záruku, jak budou peníze použity. A mnohé výdaje prozatímní vlády jsou sporné. Počátkem srpna třeba národní rada prohlásila, že bude rozdávat rodinám podporu ve výši až 300 dinárů (450 amerických dolarů) jako přilepšení na nákup potravin během ramadánu. Jenže samospráva téměř neexistuje a rebelové neměla pod kontrolou celé území Libye. Lze tak předpokládat, že dárek od vlády, mimochodem úplně stejný, který pravidelně rozdával štědrý plukovník a vůdce revoluce, dorazí jen vyvoleným. „Ještě předtím, než Británie a jiné země uvolní nové vládě zadržovaný majetek, měly by najít pojistky proti tomu, aby se finance neztrácely. Peníze musejí být použity ve prospěch libyjského lidu, který dosud na přerozdělování národního bohatství prodělával,“ domnívá se Jane Kinninmontová, analytička britského think-tanku Chatham House.
Země dvou rozpočtů
Kolik bude Libye potřebovat peněz na to, aby zajistila chod poválečného státu, nikdo zatím neví. Prozatím má totiž stále rozpočty dva. Mezinárodně izolovaná Kaddáfího vláda v polovině června schválila výdaje do konce roku ve výši 31 miliard dolarů, přechodný kabinet zase odhadl, že na půl roku bude potřebovat tři miliardy dolarů. Odhady jsou to opravdu hrubé. „Ta částka se může kdykoli změnit, jsme ve válce,“ prohlásil člen prozatímní rady Alí Tarhúní, který má v přechodném kabinetu na starosti finance. Mimochodem je to jediný člen nového establishmentu, kterého je možné označit za nestranného – většinu života prožil v americké emigraci a ze Seattlu, kde učil ekonomii, se do vlasti vrátil teprve v březnu. I když povstalecká vláda shání peníze kde se dá, neznamená to, že by obcházela mezinárodní společenství s prosíkem. Má v ruce mocný nástroj – ropu. Rebelové totiž ovládli Agoco, druhou největší těžařskou firmu v zemi, která funguje jako odnož státního koncernu National Oil Corporation (NOC). A právě kvůli libyjské ropě neváhá třeba Čína popřít základy své zahraniční politiky. Jelikož dováží tři procenta své stále se zvyšující spotřeby ropy právě z této africké země, vyslal Peking za rebely svého diplomata s ujištěním, že nová vláda je důležitým partnerem. Povstalcům v Benghází je to ale zjevně málo a jeden z manažerů Agoca už Číně pohrozil, že by se kohoutky mohly zavřít. „Na Číňany to byl odvážný krok, ale vzhledem k tomu, co dělá Evropa a USA, je to málo. Myslím, že Libyjci budou bojovat za víc,“ říká o pekingské vstřívnosti Ben Simpfendorfer, ředitel poradenské firmy Silk Road Associates.
Privatizace na papíře
I když výčet joint venture, které NOC uzavřel s evropskými firmami, vypadá jako Top 10 petrochemického byznysu EU, se samotnými investicemi do libyjského průmyslu to tak slavné není. Libye drží ve státních firmách majetek ve výši 70 miliard dolarů, s jeho privatizací se ale nepohnula kupředu – a to ani v době, kdy Kaddáfí vládl ještě neohroženě. Třeba kalifornský hedgeový fond Colony Capital chtěl v roce 2008 za více než šest miliard dolarů skoupit evropské rafinerie sítě Tamoil včetně více než tří tisíc čerpacích stanic. Z obchodu ale nakonec sešlo – firma totiž nedostala od Libyjců věrohodná účetní data. „V Libyi je příliš zmatku, je příliš nebezpečná. Chybí transparence, infrastruktura, a především jasný signál Západu, co je ještě vyjednávací strategie a co už neochota,“ řekl agentuře Bloomberg šéf Colony Capital Thomas Barrack.
Západ se tak ve vztahu k Libyi dostal do paradoxní situace. Na jednu stranu vítá diktátorův konec a otevření země demokracii. Na druhé straně se ale v souboji o podíly na ropném bohatství už nemůže spoléhat na to, že co vůdce revoluce slíbil ve svém beduínském stanu, to platilo. Zvlášť v případě prozatímní vlády hrozí, že dobré obchody s libyjským „černým zlatem“ překazí nějaký puč uvnitř politického orgánu, kde se mísí pragmatická touha zůstat u moci s archaickou kmenovou záští. „Libyjský lid je blíže snu o lepší budoucnosti,“ řekl britský premiér David Cameron. Teď ještě zajistit, aby lepší budoucnost čekaly i libyjsko-evropské vztahy.
