V Bělorusku během srpna vrcholí protesty proti zjevně
zfalšovaným výsledkům prezidentských voleb, lidé jsou bezdůvodně biti na
ulicích, zatýkáni a mučeni ve vězeních. Evropa přesto dělá, jako by se jí to
vůbec netýkalo.
Ten největší vzkaz, který vůdci Evropské unie poslali do Minsku, jsou sankce pro příslušníky Lukašenkova totalitního režimu, kteří se podíleli na krutostech vůči vlastním občanům i cizincům. Nic víc. Žádné zásadní prohlášení a tlak na „posledního evropského diktátora”, aby z čela země odstoupil.
Měla by Evropská unie více podpořit běloruské demonstranty?
Evropa hned nemusí zvát Bělorusko do svých řad (většina
členských států EU by si to ani nepřála), ale důležité je jasně říct, že takové
chování represivního aparátu jakékoliv evropské země je v roce 2020
nepřijatelné. Což důrazně nikdo z představitelů EU dosud neudělal.
Jednotná zahraniční politika Evropské unie stále ve skutečnosti neexistuje. Členské státy totiž stále žijí v iluzi, že v dnešním světě si diplomacii dokážou dělat sami. A tak ji dělají. Tedy spíše nedělají. Jednotlivé státy Bělorusko moc nezajímá. Pro Francii a Británii je tato podivná země kdesi na východě na okraji zájmu, srovnatelná zhruba s děním na Kavkazu. Německo, které by logicky mělo mít k událostem vzdáleným pouhých pár set kilometrů od svých hranic blíž, se zase zdráhá jakékoliv připomínky své východní imperialistické politiky z první poloviny 20. století.
„Bělorusko si musí najít pro sebe svou vlastní cestu,”
nechala se slyšet německá kancléřka Angela Merkelová. V této větě je obsaženo
vše: Jste v tom sami a rozhodně od nás nečekejte, že vás v protestech
podpoříme.
Ale Bělorusko si svou vlastní cestu hledá i beze slov německé kancléřky, jako by tušilo, že není pro Evropskou unii tak strategicky důležitou částí kontinentu jako třeba Pobaltí nebo Ukrajina. Protesty se na rozdíl od těch ukrajinských neobrací proti Rusku ani nevzývají Evropskou unii jako zářnou budoucnost země. Demonstrace žádají jediné: právní stát a přiznání základních práv a svobod. Je to tak málo a zároveň hodně na začátku třetího desetiletí 21. století.
V Bělorusku během posledních 10 až 15 let vyrostla úplně
nová generace, která právě teď tvoří jádro protestů. Tito zejména mladí lidé
žijí prostřednictvím svým mobilních zařízení na sociálních sítích velmi podobné
životy jako jejich vrstevníci na Západě. Sledují stejné filmy, poslouchají
stejnou hudbu, vnímají kontext demokratických zemí, které mají „za humny”, a
také cestují a studují v zahraničí.
Povaha Lukašenkova režimu a zacházení jeho policejních
složek s vlastními občany je tak pro tuto generaci ještě méně pochopitelné než
pro jejich rodiče. Lukašenko se před demonstranty ocitl úplně nahý, díky
dnešnímu propojenému světu ho dokázali snadno prokouknout a odmítají ho jako
něco absurdního, co do současné evropské reality už prostě nepatří.
Bělorusko si zaslouží od Evropy (která sama sebe považuje za
kolébku rozvoje lidských práv a svobod) mnohem větší podporu než jen
konstatování: Éto váše dělo.