Pod šapitó se vrátil bouřlivý smích, slzy, husí kůže a nadšený ryk publika
Letošní seznam stovky lidí, kteří podle časopisu Time nejvíce mění svět, přinesl vcelku očekávané spektrum osobností: George W. Bush, Bill Gates, Joanne Rowlingová, David Beckham či Usáma bin Ládin. Jméno Guy Laliberté, jež se na seznamu rovněž objevilo, však mnoha lidem nic neřeklo. A ti, kteří vědí, o koho jde, zastříhali ušima: Cirkusák na tomhle seznamu? Už je to tak: zařazením Libertého na prestižní výčet osobností byl takzvaný Nový cirkus uznán za jeden z fenoménů, které hýbou světem.
Guy Laliberté je zakladatelem veleúspěšného podniku jménem Cirque du Soleil, kanadského „nového cirkusu“, jehož strhující a výpravné divadelně-akrobatické show už od konce osmdesátých let dobývají svět.
Syrová vejce, nahé ženy
Představu o tom, co je Nový cirkus, mohli získat i čeští diváci, naposledy na přelomu srpna a září během festivalu Letní Letná a o několik dnů později i na plzeňské přehlídce Divadlo. Na obou akcích totiž vystupoval francouzský cirkus Cahin-Caha s projektem Grimm, představením na motivy z pohádek bratří Grimmů. Divadlo, klaunerie, akrobacie, živá hudba, to vše je součástí show, pracující s velmi abstraktními obrazy, plnými symbolů a scénicky ztvárněných emocí. Kromě toho je k vidění spousta vynikající akrobacie na hrazdách i visutých lanech. Divák se má dosyta nasmát a místy ho má mrazit. Cahin-Caha pracuje s kruhovým prostorem šapitó a mnoha výsostně cirkusovými prvky, ale výsledkem je něco navíc: divadlo, jehož je cirkus pouhou součástí.
Základním rámcem inscenace jsou obrazy z pohádky O sedmi havranech. Diváci se tlačí dovnitř a mezi nimi se proplétají démonické postavy se svíčkami v rukou, polonahá pomalovaná žena žonglující se syrovými vejci či rohatý skřet. Během představení spatří divák tísnivé scény princezny uléhající na ostré střepy či proměnu havrana v krásnou nahou ženu, uslyší démonické bubny i kvílení arabských píšťal, stejně jako mile komolenou, a přesto skvěle zvládnutou češtinu.
Cahin-Caha založil ve Francii kanadský performer Daniel Gulko, vzdělaný mimo jiné významným pedagogem moderní klaunerie Ctiborem Turbou. Jeho show patří spíše k menším až středně velkým, stejně jako například cirkus Que-Cir-Que, který svým invenčním využitím špičkové akrobacie coby brilantního divadelního sdělení okouzlil Prahu před pěti lety.
Sníh na jevišti
Cirque du Soleil už je dnes ovšem záležitostí stovek účinkujících a premiér za účasti hollywoodských hvězd. Stejně jako například omračující londýnská Snow Show slavného ruského klauna Slavy Polonina, v níž nějakou dobu vystupoval i Boris Hybner. Představení, jehož výpravnost si nezadá s velkolepými muzikály, vede publikum do říše fantazie způsobem, který vskutku bere dech. Je těžké popsat takové představení někomu, kdo podobnou věc nikdy neviděl: v podstatě jde o nejstarší klaunské řemeslo, pracující s těmi nejzákladnějšími emocemi. A k tomu gejzíry nápadů, gagů a špičková technika, létání vzduchem, sněhová bouře na jevišti a klauni v obřích bublinách. Lidé, zvyklí na duchamorné „vznešené umění“ mnohého z kamenných divadel, ale také na poněkud primitivní pojetí zábavy v klasických cirkusech, řičí nadšením. Jednoduše je to něco, co tady ještě nebylo. Něco, co předčí všechny digitální superefekty výpravných filmů - je to totiž na živo, vše se odehrává přímo před očima diváka, uvyklého hledat za vším podvod a trik a posléze stále více uchváceného poznáním, že „tohle“ opravdu žádný trik není.
Dívčí snění
Paříž už několik let doslova upadá do transu na představeních cirkusu Zingaro. V nádherné dřevěné budově nedaleko stanice metra Aubervilliers předvádí démonický drezér koní Bartabas se svými lidmi a se svými zvířaty nezapomenutelné snové vize. „Do jezírka je vpuštěn neosedlaný plavý kůň. Indická dívka s rozpuštěnými vlasy se šplouchá v jezírku. Začne si s koněm hrát. Chvilku honí dívka plachého koně, chvilku neosedlaný kůň dívku. Voda se rozstřikuje. Je to čirý obraz dívčího erotického snění,“ popisuje svůj zážitek z „jízdní opery“ publicistka Nina Vangeli.
Svá představení s magickými názvy Opéra Équestre, Chimére, Eclipse či Triptyk koncipuje Bartabas jako divadlo založené na špičkové, doslova neuvěřitelné drezúře koní. Jedna z dalších podob Nového cirkusu, totiž alternativa k tradiční zvířecí cirkusové show, ovšem se zvířaty ve zcela jiném, mnohem rovnocennějším a důstojnějším postavení. Jedním z úspěšných reprezentantů takového tipu cirkusu je i někdejší Bartabasův souputník Igor, zakladatel projektu zvaného Voliére Dromesko. Před několika lety byl k vidění v rámci projektu Bouda Divadla bratří Formanů, které je s fenoménem Nového cirkusu úzce spřízněno. Voliére Dromesko je syrový pouťový životabudič, těžko popsatelný kompilát cikánské hudby, zpěvu Igorovy partnerky Lilly, volně se pohybujících ptáků Marabu, koní a vůně silné polévky.
Ostatně snaha vtáhnout diváky do magického cirkusového světa, dát jim iluzi slavnosti ještě poté, co představení skončí, tu mají cirkusy tohoto typu společnou. V improvizovaný bar se proměnila manéž Que-Cir-Que před pěti lety, stejně jako Cahin-Caha nyní. Kdo chce, může zůstat, pít a diskutovat, udržet v sobě magický zážitek ještě nějakou dobu poté, co létající éterické dívky zmizely v umělém dýmu.
Nový cirkus, to je vskutku zvláštní, jedinečný zážitek. Obsahuje odlesk třpytivého, nevkusného patosu starých cirkusáků, ale i lehkost a virtuozitu moderního tance. Je to dobře namíchaný koktejl čiré nostalgie a všemožných ingrediencí současného divadla. Rafinovaný atak na emoce publika a promyšleně komponovaná efektní show. V jeho mámivé hladině se zrcadlí Buster Keaton i Sigmund Freud, jen toho tragikomického medvěda na motocyklu tam nenajdete.
