Nezaměstnanost mladých lidí do 25 let v Česku dosáhla letos v říjnu tohoto roku už 20,7 procenta. Je načase se nad tím seriózně zamyslet.
Když více než půlka mladých lidí patří do kategorie„NEET“, takže nestuduje, nechodí do učení ani do práce, jako je tomu v Řecku nebo ve Španělsku, můžeme říct, že to jsou mimořádné případy. Pokud ale v řadě jiných evropských zemí „nýti“ postihují čtvrtinu příslušné věkové skupiny, už to není „jenom“ vážný sociální problém. Je to důkaz tragického selhání hned několik systémů financovaných z veřejných rozpočtů - například vzdělávacího a sociálního, ale také velkých deformací na trhu práce, daných pracovní legislativou a nastavením daní.
Ani v Česku to není bagatelní záležitost. Nezaměstnanost mladých lidí do 25 let dosáhla v říjnu tohoto roku 20,7 procenta, což je sice pod průměrnými 23,4 procenta „sedmadvacítky“, ale je to hanebně vysoko ve srovnání se sousedním Německem (8,1 %). Přitom těžko lze předpokládat, že by se podmínky na trhu práce v dohledné době mohly nějak zásadně zlepšit.
Jak u nás komplikuje zaměstnávání mladých lidí například daňová soustava? Člověk, který vstupuje po škole nebo vyučení na trh práce, není jen vizitkou vzdělávacího systému. I kdyby systém fungoval dobře a vybavoval mladé lidi kvalifikací, po které je poptávka, pořád se nemohou produktivitou srovnávat s dlouhodobě pracujícími lidmi, protože k mnoha jejich zkušenostem se jinak než „on the job“ nelze dostat. Zaměstnavatel proto uchazeči bez zkušeností a pracovní historie nemůže nabídnout srovnatelné platové ohodnocení. Jenže i nižší plat je zatížen sazbami sociálního a zdravotního pojištění, které jsou u nás faktickou „rovnou daní“, a to ne zrovna nízkou.
Vezměme si příklad zdravotního pojištění. To je v Česku konceptem natolik zažitým, že nikoho ani nenapadne, jaký má dopad na poptávku po marginální pracovní síle. Všichni asi tušíme, že skutečně zaplacená zdravotní daň nemá v našem systému žádnou vazbu na průměrné náklady na zdravotní péči dané věkové skupiny. Konkrétně zrovna pro skupinu mužů ve věku 20 až 25 let jsou náklady ze všech v Česku sledovaných nákladových skupin, používaných při přerozdělování vybraného pojistného, nejnižší.
V rámci solidarity mezi věkovými skupinami tedy nedochází k ničemu jinému, než že mladší ročníky křížově výrazně subvencují péči o seniory v postproduktivním věku. To není výhrada proti solidárnímu veřejnému zdravotnímu pojištění jako takovému, ale proti linearitě zdravotní daně, která v podstatě diskriminuje ty, kteří nově vstupují na trh práce a nemají srovnatelnou pracovní historii. Obdobný efekt na poptávku po pracovní síle na začátku platové i zkušenostní škály má i sociální pojištění, které je rovněž lineární od první vydělané koruny.
Lze tento problém řešit? Jistěže ano. V řadě zemí existuje nejen „strop“ na sociální pojištění, ale také „podlaha“, tedy uplatnění odečitatelné položky od vyměřovacího základu i pro účely výpočtu zdravotního a sociálního pojistného. Jinak řečeno, nízko placené nebo nezkušené uchazeče o první zaměstnání zatěžujete nižší efektivní sazbou daně. Vzhledem k tomu, že valnou část platí zaměstnavatelé, kompenzuje tohle relativní a časově omezené zlevnění vyšší riziko na jejich straně. Jestliže se tohle opatření dnes zmiňuje jako vůbec první, která Evropská komise uvádí ve svém Annual Growth Survey 2013 jako součást „balíčku“ na podporu zaměstnanosti, pak v tomto případě určitě nelze komisi vinit z nedostatku zdravého rozumu. Naopak, vinit můžeme sami sebe, když sleva na sociálním pojistném, zavedená jako „protikrizové opatření“ v roce 2009 českou vládou, byla po pár měsících zrušena z důvodů velkého výpadku příjmů a potřeby brzdit rozpočtové schodky.
Samozřejmě je možné „podlahu“ nastavit jinak, časově omezovat, ale princip je zřetelný: odstranit daňovou bariéru v zaměstnávání mladých lidí vstupujících na pracovní trh. Ekonomické náklady vysoké nezaměstnanosti mladých se podle odhadů pohybují v Evropské unii na úrovni 1,2 procenta HDP, což je nějakých sto padesát miliard eur ročně. Dost peněz na to se nad tím trochu seriózně zamyslet. Jak vykrýt výpadek na výběru, abychom neprohlubovali deficit? Přesunem od zdanění práce k nepřímým daním. Téma je to sice neoblíbené, ale obejít je nelze.
Čtěte další komentáře Miroslava Zámečníka:
Dobrá zpráva: některé daně nejsou navždy
Tirana nemá pochopení pro každého
