Česká televize nebyla nikdy průzračně apolitická
Co vše vyvolalo spor kolem České televize, se my – řadoví občané– asi (jako obvykle) nedozvíme. Ale my řadoví občané se už konečně jednou musíme rozhodnout, jestli chceme žít v právním státě, nebo jestli nám vyhovuje stav „permanentní revoluce , ve které považujeme zákony za cosi formálního a v běžném životě jejich existenci tiše tolerujeme (dokud nám nepřekážejí a dokud se nás netýkají). Vyhrazujeme si ale právo jednat v rozporu s nimi hned poté, co je označíme za špatné, když nám náhodou překážet začnou. Z čeho je třeba mít strach. Děsí mne, když se v kauze České televize ohánějí zákonem ti samí lidé, kteří léta tolerují některým podnikům neplacení daní a odvodů sociálního a nemocenského pojištění v řádu desítek a stovek milionů místo toho, aby tyto podniky v souladu se zákonem poslali do konkursu a na jejich statutární zástupce podali v souladu se zákonem oznámení pro spáchání trestného činu. Děsí mne, když se orgány státní správy (třeba finanční úřady, ale také správa sociálního zabezpečení) dopouštějí de facto napomáhání těmto trestným činům, když stav tolerují místo podání podnětu orgánům činným v trestním řízení, zatímco na drobné dlužníky mezi živnostníky posílají exekutory. Děsí mne, že takovou „nerovnost před zákonem považujeme za normální jev. Ale také mne děsí situace, ve které se zaměstnanci „zmocní výrobních prostředků svého zaměstnavatele, využívají je pro prosazení svých zájmů a řada politiků si „přijde lehnout před jejich dveře , aby mocenské orgány státu ani nenapadlo nastolit pořádek, pokud by se náhodou ukázalo, že jednání těch zaměstnanců není v souladu se zákonem. A ještě více mne děsí, že ti politici se ani nesnaží najít zákonné důvody pro svou přítomnost, ale ospravedlňují ji politickými argumenty – …pan Ruml je oprávněn přespávat v České televizi, protože tam pan Klaus nechal jmenovat svého spojence na místo generálního ředitele (to nemám z vlastní hlavy, pouze překládám formulaci CNN: the appointment of Jiri Hodac, an ally of former Prime Minister Vaclav Klaus, as general manager). A co na to armáda? Děsí mne představa, že by se jako zaměstnanci České televize mohli zachovat důstojníci Armády České republiky. Také by mohli říci:
- my nesouhlasíme se jmenováním nového náčelníka generálního štábu, protože si moc dobře pamatujeme, jak se choval, když byl v hodnosti kapitána zástupcem náčelníka štábu u tankistů v Táboře a členem útvarové organizace KSČ,
- nás na vojenských školách v Sovětském svazu učili, že se máme posadit do tanků a vyrazit do Německa, nás nezajímá, že máme nějaké závazky k NATO, my jsme do NATO nechtěli, nám bylo docela dobře ve Varšavské smlouvě, že nám ty tanky nepatří? …no, to je možná pravda, ale dlouhá léta s nimi pracujeme, tak jsme je teď oprávněni použít k prosazení svých zájmů, a protože nesouhlasíme s osobou nového náčelníka generálního štábu, posadíme se teď do tanků a vyrazíme rozstřílet Mnichov a Norimberk.
Zní to sice absurdně, ale není v tom zase tak velký rozdíl. Nemělo by to být politikum. Přestože sympatizuji se snahou zabránit zpolitizování České televize (ještě většímu než dosud, je humorné sledovat, jak je nyní minulost České televize prezentována jako křišťálově průzračný příklad apolitičnosti a objektivního informování o všech významných jevech ve společnosti), měl bych mnohem lepší pocit, pokud by se tak dělo cestou zákona. Jistě by bylo téměř legitimní, pokud by zaměstnanci České televize vyjádřili svůj nesouhlas s volbou nového ředitele tím, že by okamžitě vyhlásili stávku. Mám tím na mysli skutečnou stávku, při které by Česká televize přestala vysílat. Proč říkám „téměř legitimní? Nepovažuji za plně legitimní stávkovat proti subjektu, který je vlastněn státem nebo ze své podstaty nemůže z jiných důvodů zbankrotovat a zaniknout (což platí i pro veřejnoprávní televizi). Stávkující zaměstnanci soukromého podniku riskují jeho finanční kolaps a zánik svých vlastních pracovních míst, zatímco zaměstnanci státního (nebo podobného) subjektu neriskují téměř nic. Úplné přerušení vysílání České televize by okamžitě vyvolalo krizi, kterou by bylo nutné řešit ve dvou rovinách: 1. V rovině právní může o sporu dvou stran, které se vzájemně obviňují z porušování zákona, rozhodnout pouze nezávislý soud. Obě strany v České televizi by tedy měly podat tolik žalob, respektive návrhů na soudní řízení, kolik by považovaly s ohledem na podstatu věci za nutné a potřebné, a v klidu vyčkat na rozhodnutí nezávislé justice. 2. V rovině politické nechť se podepisují petice a organizují demonstrace. Nechť lidé vyjdou do ulic a řeknou politikům, že nejsou spokojeni s tím, jak reprezentují jejich zájmy. Nechť síla takového hnutí přivodí pád vlády a předčasné parlamentní volby. Je právem občanů, aby dali politické reprezentaci, která je zklamala, zřetelně najevo, že je čas odejít. A je také právem občanů, aby politickou reprezentaci naopak podpořili, pokud jsou s výsledky její práce spokojeni. Problém ovšem vzniká ve chvíli, kdy se body 1. a 2. začnou směšovat. Problémem je politik, který začíná rozhodovat o tom, který zákon je nebo není potřeba dodržovat, aniž by se ho snažil předtím parlamentní cestou změnit. Problémem je politik, který – aniž by vyčkal na rozhodnutí nezávislé justice – označí jednání někoho jiného za protiprávní a začne činit rovněž protiprávní kroky, aby „zjednal nápravu . Problémem je ale také zaměstnanec České televize, který jednání někoho jiného označí za protiprávní, nepokusí se svůj názor prosadit právní cestou, začne ignorovat statutárního zástupce, který je jeho nadřízeným (byť si o způsobu jeho jmenování může myslet cokoliv a jeho pochybnosti mohou být opodstatněné), a s odvoláním na „obecný zájem jedná v rozporu se zákonem. A problémem je také organizování demonstrací, při kterých se body 1. a 2. prolínají. Buď můžeme manifestovat na podporu jedné či druhé strany v České televizi, nebo můžeme manifestovat na podporu některé politické strany nebo za odstoupení vlády a vypsání předčasných parlamentních voleb, ale jaksi nemůžeme demonstrovat na podporu zaměstnanců České televize za vypsání předčasných parlamentních voleb. Nemám dostatek informací, abych mohl kvalifikovaně posoudit věcnou podstatu celé záležitosti, ale tíží mne, že máme tendenci za správné věci bojovat nesprávným způsobem, že se snažíme budovat demokracii způsobem, který je v rozporu s principy právního státu.
