Zatímco ekonomiku Spojených států už zase táhnou domácnosti, v Česku máme naději na oživení, jen pokud zvýšíme zahraniční poptávku
Člověk nemusí být bůhvíjak pečlivý čtenář stostránkových rozkladů na to, aby pochopil, která část vyspělého světa se vynořila z finanční krize a která se bude ještě dlouho trápit. World Economic Outlook Mezinárodního měnového fondu nabízí souhrn tabulek o měnových podmínkách ve vyspělých zemích, z nichž jednoznačně vyplývá, že Amerika – politickému handrkování navzdory – poroste výrazně rychleji než Evropská unie. Dali jsme proto dohromady statistiky o vývoji zadluženosti domácností vzhledem k jejich disponibilnímu příjmu s podílem konečné spotřeby domácností na HDP (tenhle údaj MMF „nevypichuje“) v hlavních evropských zemích a USA. Nádavkem přidáváme data za střední Evropu.
Vychází z toho vcelku jednoznačný závěr: americké domácnosti se dokázaly na rozdíl od evropských výrazně oddlužit. Podle údajů newyorské pobočky Fedu představuje rozdíl mezi špičkou zadluženosti v absolutním nominálním vyjádření a úrovní ke konci druhého čtvrtletí 2013 přes jeden a půl bilionu dolarů. Navíc ceny nejdůležitějšího aktiva domácností, tedy nemovitostí, se v USA už před nějakým časem odpíchly ode dna. Připočtěte k tomu „páku“, kterou dává americkému růstu podíl domácností na celkové poptávce (o nějakých šestnáct bodů vyšší než v eurozóně), a je vcelku jasné, kdo bude mít lepší čísla.
Tedy pokud Kongres v přetahování s Bílým domem nevyvolá paniku na finančním trhu.
V Česku je to jinak. Ze všech sledovaných zemí v našem přehledu hraje tuzemská poptávka domácností nejmenší roli (zhruba 50 procent). Navíc zvedání spotřeby obyvatelstva prostřednictvím růstu platů zaměstnanců veřejného sektoru anebo indexací důchodů, případně zvýšením minimální mzdy pro zaměstnance ve firemní sféře, není to pravé ořechové. Strany nalevo od středu takové řešení sice nabízejí ze všeho nejdříve, ale každého graduovaného ekonoma, který ve škole nespal, napadne několik argumentů proti.
Zaprvé, vazba veřejného sektoru na celkovou produktivitu je eufemisticky řečeno nezřetelná.
Zadruhé, dopad minimální mzdy na celkovou zaměstnanost je přinejmenším sporný, ale spíše negativní. A zatřetí, mezní sklon k poptávce po dováženém zboží bude v malé otevřené ekonomice nejspíše vzhledem ke „stovkovému přilepšení“ stoupat. Zkrátka na hypotéku takové zvýšení platu nestačí a k holiči častěji chodit nebudeme, jenom něco přihodíme do nákupního košíku a něco málo ušetříme. Skoro bych se vsadil, že zvýšením spotřeby veřejného sektoru a transferů obyvatelstva tuzemskou ekonomiku v zásadě nelze oživit bez disproporčního zhoršení veřejných financí za jinak nezměněných okolností.
Oživení tak skutečně může přijít jen díky zahraniční poptávce, soukromým investicím a zlepšení v produktivitě prostřednictvím inovací. Kdyby se dalo věřit tomu, že vláda dovede dělat veřejné investice s kladným vlivem na investiční aktivitu soukromých firem (koruna veřejných investic vyvolá vyšší než jednotkové vzepětí soukromých investic) a na souhrnnou produktivitu výrobních faktorů (veřejné výdaje například do školství, vědy a podpory inovací „ochytří“ národ k lepšímu využívání všech ostatních zdrojů), byl bych všemi deseti pro.
Jenže takový závěr není kompatibilní s českou zkušeností. Anebo jste dospěli k jinému závěru a dokážete ho podepřít solidními daty?
Podíl výdajů na konečnou spotřebu
domácností na HDP v roce 2012 (v %)
Zdroj: Eurostat, Světová banka (USA, údaj za 2011)
56,1
49,8
55,9
58,3
55,6
60,4
60,6
56,7
63,3
72, 0
V Česku je podíl výdajů na konečnou spotřebu domácností pozoruhodně stabilní – za posledních pět let se prakticky nezměnil (rozdíl 0,1 procentního bodu).
Evropa se zadlužuje, USA naopak Brutto zadluženost domácností k hrubému disponibilnímu příjmu (v %) Zdroj: Eurostat, OECD, New York Fed
O autorovi| Miroslav Zámečník • zamecnik@mf.cz
