Reportér E15.cz Saša Blau se rok toulal po světě. Přes Kavkaz, střední Asii, Čínu a jihovýchodní Asii dorazil až do Austrálie. „Cestoval jsem sám, ale potkal jsem spoustu lidí. S vděčností si vybavuji všechny ty domorodce, kteří mě pozvali k sobě domů a otevřeli mi svoje životy. Už méně rád vzpomínám na uřvané skupinky baťůžkářů, kteří přijeli na tři týdny do Thajska na jeden velký mejdan. Chci ale podat zprávu o jiném druhu lidí,” říká.
O novodobých tulácích, kteří nevědí, kam pojedou dál, ani kde je jejich cíl. Mají nekonečně času. Nespěchají na letadlo zpátky domů, nečeká na ně zaměstnání ani partner. Když se jim někde líbí, zdrží se týden, měsíc, rok. Někteří z nich před něčím utíkají, jiní prostě životní styl na cestě považují za ten nejlepší. V češtině jsem pro ně marně hledal výraz, pak jsem objevil anglický termín – drifteři. Tedy lidé, kteří se nechávají unášet, kteří plynou. Novodobí Kerouakové, kteří se vydali Na Cestu.
Termín drifter jsem poprvé zaslechl kdesi na jihozápadě Číny. Vyslovil ho jeden americký učitel angličtiny, když mi vyprávěl historku o jakémsi Australanovi, který strávil několik let bezcílným touláním po jihovýchodní Asii, dokud se nezamiloval do krásné Číňanky. “Předtím jenom tak proplouval, byl to jenom obyčejný drifter,” říkal Američan.
Slovo mě zaujalo. Jeho definici jsem později našel na stránce urbandictionary.com, která shromažďuje všechna možná slova, která se vyskytují v současném světě, ale jsou příliš mladá na to, aby se dostala do slovníku. O drifterech se tu píše: “Lidé, kteří nemají místo, které by nazývali domovem. Cestují z místa na místo, někdy něco hledají. Někdy před něčím utíkají. Někteří lidé je označují za příživníky. Drifteři mohou být bez domova, ale jsou soběstační. Když naleznou důvod někde se usadit a zůstat, přestanou být driftery.“
Část drifterů, které jsem potkal, nějakým způsobem cestou drobně pracovala. Někteří žili ze sociálních dávek svých domovských zemí. Jiní měli peníze od rodičů či dopředu našetřené úspory. Je možné se na driftera dívat jako na nezodpovědného snílka a přitom parazita, který ke stavu světa ničím nepřispívá. Zároveň v něm však lze spatřit inspirativní bytost, která se nežene za zážitky předepsanými v různých průvodcích jako miliony turistů na rychlé dovolené. Drifteři si v téhle uspěchané, neustále k síti připojené době, jíž personifikuje teenager scrollující na Facebooku mezi minulými a budoucími událostmi, vybrali život v přítomnosti.
Dítě beze jména
Michajla a Julii jsem potkal v Laosu na jedné prašné venkovské cestě. Ptal jsem se jich na cestu k jakémusi jezeru. Mluvili jenom rusky. Julia měla kolem krku uvázané devítimesíční dítě. Na cestu se vydali, když byly dítěti dva týdny, z Ruska letěli na Filipíny. Dítě nemá jméno, rodiče si myslí, že by si je mělo zvolit samo, až bude chtít. Říkal jsem malému Michalyč, což je druhé jméno, které má každý Rus po otci. Michalyč nebude chodit do školy, protože škola do nás vtlouká ideologii poslušnosti, řekl Michajl.
Michajl a Julia se narodili ve stejný den. Potkali se přes Facebook – Michajl zadal do vyhledávače dívky narozené ve stejný den jako on, všechny je pozval na rande, Julie se stala jeho ženou. Michajl a Julia žijí z ruských sociálních dávek. Rusko vymírá a tak rodičům, zvlášť několikanásobným, platí poměrně štědře. Michajl a Julia mají doma v Rusku další děti, které už chodí do školy a o které se starají prarodiče. Michajl a Julia cestují levně. Strávil jsem s nimi dva dni. Jeli jsme na výlet na motorkách proti proudu horské řeky.
Asi si teď myslíte, že jsou to nezodpovědní tyrani. Ale po zástupech identicých amerických, britských či německých puberťáků, kteří se opíjeli v hostelech ve Vang Vieng a koukali u toho na seriál Přátelé, bylo setkání s dvěma bláznivými Rusy osvěžující.
Kolem světa v jednadvaceti
Jeppeho jsem potkal v Uzbekistánu. Dojel tam stopem až z Dánska, odkud pocházel. Byl na cestě už asi půl roku. Když jsem se ho zeptal, jak dlouho bude ještě cestovat, nevěděl. “Rok? Dva? Záleží na mnoha věcech. Hlavně jestli mě to bude bavit. Ale myslím, že bude.”
Bylo mu jednadvacet. Strávili jsme spolu asi týden. Vydali jsme se spolu hledat zbytky vyschlého Aralského jezera, kdysi čtvrtého největšího na světě. “S tebou se skvěle cestuje, umíš rusky, všechno jde dvakrát rychleji,” říkal mi. Já jsem zas oceňoval, že Jeppe byl mistr ve smlouvání. Smlouval dokonce i v samoobsluze, takže ve finále platil méně než místní lidé.
Čtěte reportáž Saši Blaua od Aralského jezera
Rozloučili jsme se v Samarkandu, starobylém Timurově městě. Jeppe musel odjet do Kazachstánu do Almaty. Chtěl totiž složit přijímací zkoušky na Oxfordskou univerzitu na politologii a kazašské město bylo jediné široko daleko, které možnost dálkových přijímaček nabízelo. Můj hlavní dojem z Jeppeho byl, že jsem se měl taky vydat na takovou cestu, když mi bylo jednadvacet.
Otrokem vlastního penisu
Seznámení s Janem nebylo nejšťastnější. Cestoval jsem zrovna s jednou Číňankou a Němec Jan se ji pokoušel sbalit. Byl mi protivný. Pak si mě ale získal svým vyprávěním. Bylo mu čtyřicet. Původně pracoval jako pojišťovák a jeho velkým koníčkem bylo fotografování. Před necelým rokem se sebral a vyrazil do světa.
V Panamě se nalodil na jachtu a “stopem” přeplul celý Pacifik až do Asie. “Někteří kapitáni jsou idioti, ale zjistíš to až na otevřeném moři, ideálně při bouři. Dopluješ s nimi na nejbližší ostrov, necháš se vysadit a doufáš, že tě dál sveze někdo jiný,” popisoval mi mořeplavecké příhody.
Když jsem se ale Jana zeptal, kam pojede dál, pokrčil rameny. U piva na baru se mi pak svěřil, že už několik týdnů jezdí tam, kde se zrovna vyskytují jeho milenky, které potkal během svého výletu. “Asi poletím na jednu noc do Malajsie na ostrov Langkawi. Budu se tam milovat celou noc s jednou Japonkou v letištním hotelu. Dál nevím,” říkal mi. Moc nadšeně u toho nevypadal. Zdálo se mi, že je tak trochu otrokem vlastního penisu.
Cesta drog
Francouze Sebastiana jsem potkal v Laosu ve starobylém městě Luang Prabang, bývalém sídle králů. Říkal mi, že je herbolog a že do Laosu přijel shánět práci v jedné botanické zahradě. Uměl pojmenovat většinu rostlin – to jsem obdivoval.
Čtěte více o drogách v Asii
Ale některým z nich trochu propadl. Celé noci trávil tím, že kouřil trávu, pil místní pálenku a pak se uspával valiem. Někdy se stávalo, že usnul uprostřed věty a zhroutil se na zem. Valium začal brát proto, aby dokázal usnout poté, co v Kambodže propadl závislosti na pervitinu.
Sebastianovi bylo teprve třicet a doma ve Francii měl malého syna z rozpadlého manželství. Sní o tom, že ho ještě v dětství vezme do Indie, aby mu “rozšířil obzory”. Za střízliva byl Seb rozumný a sympatický chlapík, večer se ale měnil v trosku. Bylo mi ho líto. Takových, jako je Seb, navíc v Asii není málo.
Ruští beatníci
Anton a jeho přítelkyně, které jsem přezdíval pirátka, protože pořád nosila třírohý klobouk a motýlka, byli Rusové z okolí Donu. Potkal jsem je v přístavu Port Kavkaz nedaleko města Novorossijsk. Chtěli nasednout na loď a odplout na tehdy ještě ukrajinský Krym, ale nepustili je přes hranice, protože Anton se vykoupal s pasem a vlhký pas celníci odmítli jako neplatný.
Anton a jeho přítelkyně cestovali výhradně stopem z místa na místo, příležitostně pracovali jako Djové v městských klubech. Ptal jsem se jich, co je jejich normální život. “Tohle. A to je špatně,” odpověděl Anton. Celý večer jsme se bavili o literatuře a hudbě a psychologii, přespali na pláži u ohně. Setkání s nimi mě potěšilo. Potkat mladé lidi, kteří se vymykají stereotypu arogantních Rusů, je vždy osvěžující.
Nezávislá Číňanka
Je Lan bylo šestadvacet. Potkal jsem ji na jednom thajském ostrově, kam jela sama na dovolenou. Vystudovala keramiku na čínské univerzitě, nyní se toulá se po světě a učí čínštinu. Teď zrovna přebývá v Bangkoku.
Když jsme spolu seděli v kavárně, Je Lan se zrovna ze sociálních sítí dozvěděla, že její nejlepší kamarádka si vzala za muže jejího bývalého přítele. Je Lan z toho byla chvíli smutná, pak nad tím mávla rukou. Chce dál cestovat, do Číny se vrátit nechce. Její další cíl je Nový Zéland, kde by chtěla žít. Na Je Lan se mi líbila její nezávislost a odvaha jít proti proudu – vlastnosti, které většině Číňanek chybí.
Volná láska
Půvabná Izraelka Tamara se před pár týdny rozešla se svým přítelem a začala cestovat. Baví ji prožívat vztahy na jednu noc. Kam pojede dál, neví. V Izraeli pracovala ve vědeckém týmu, který zkoumal oceány. Cestovali jsme spolu tři dni, pak Tamara navázala další románek a bez rozloučení zmizela.
Dělat Francouze
Francouz Edouard byl nejmladší drifter, kterého jsem potkal. Bylo mu jen devatenáct. Rozešla se s ním přítelkyně, a tak odjel studovat čínštinu do Čengdu, města pod horami v provincii S'čchuan. Když mu škola skončila, nechal se najmout francouzskou firmou, co vyrábí víno. Chodí na večírky, mluví tam s Číňany čínsky a francouzsky, “dělá Francouze”, pije víno, dobře mu za to platí. Užívá si života. “Číňanky mají malou vaginu. Mám radši Evropanky,” smál se.
Zpátky cesta nevede
Polka Ada pracovala v cestovní kanceláři ve Varšavě. Pocházela z venkova a ve velkém městě byla nadšená chozením po diskotékách, ráda nakupovala nové šaty ve značkových obchodech. Během jednoho večírku se s kamarádkou vyhecovaly, že spolu pojedou stopem do Indie, a tak také udělaly.
Cestování ji změnilo. “Uvědomila jsem si, že to, co jsem byla předtím, to nejsem já. Myslím, že jsem to, co dělám teď – cestovatelka. Bojím se toho, co bude, až se vrátím. Doma bude všechno stejné, ale já jsem jiná. Nemůžu se vrátit k tomu samému,” říkala mi. Potkal jsem ji v Kyrgyzstánu a mířila do Austrálie.
Kreslit svět
Ding Ding byl mladý Číňan, absolvent pekingské akademie výtvarných umění. Když dostudoval, začal cestovat po Číně. Jezdí stopem. Kreslí vše kolem sebe. Obrázky dává lidem, ti ho za to nechají přespat, dají mu peníze. Už je na cestě dva roky. Když je skicák plný, pošle ho svému učiteli do Pekingu, ten z kreseb vydá knihu v malém nákladu. Ding Ding chce takto projet všechny čínské provincie.
Na mladém Číňanovi se mi líbilo, že v dnešní rychlé době fotografií sdílených na Instagramu zaznamenává svět kolem sebe kresbou. Z jeho skicáku plného znuděných čínských slečen z bohatých rodin zahleděných do svých iMaců, z portrétů starých chudých Číňanů na venkově, z kreseb městských čtvrtí určených ke zbourání mi vyvstávala před očima současná Čína více než z fotografií zpravodajských agentur.
Easy rider
Kanaďanku Núr jsem obdivoval pro její odvahu, i když někdo jiný by to označil spíš za bláznovství. Ve dvaceti letech odjela sama do Asie. Ve Vietnamu si koupila starou Hondu a aniž by kdy řídila motorku, po krátké lekci se na stroji vydala napříč zemí, tři tisíce kilometrů na jih.
Vietnamem jsme projeli spolu. Až na pár škrábanců jsme to přežili oba. “Domů se vrátím, až mi dojdou peníze. Rodiče chtějí, abych šla do školy,” říkala smutně Núr.
Tádžikistánem na oslu
Francouz Xavier byl asi nejpomalejší drifter ze všech. Když jsem ho potkal v Kyrgyzském Biškeku, byl na cestě už rok. Jede kolem světa, ale nespěchá. Třeba Tádžikistán procestoval na oslu, kterého si v zemi koupil. Až dospěje k Tichému oceánu, má v plánu si vlastníma rukama postavit loď, na které přepluje do Ameriky.
Když jsem se ho ptal, kolik času má na svojí cestu, řekl “kolik bude potřeba. Třeba deset let.” Peníze si Xavier vydělával různě. Někdy učil francouzštinu, jindy pracoval v hostelech jako uklízeč.
Stát se drifterem
Dalo by se pokračovat – například jsem se tu vůbec nezmínil o cyklistech, kteří tvoří samostatnou kapitolu - výše sepsaný výběr ale myslím stačí. Čím více drifterů jsem potkal, tím větší spřízněnost s těmito lidmi jsem si začal uvědomovat. Byli to “moji lidé” a většinou jsem je rozpoznal velmi rychle.
Sám sebe jsem za driftera ale dlouho nepovažoval. Že jsem se jím stal mi došlo až po návratu domů. Rodina, přátelé a známí mi pokládali onen strašlivý dotaz: Jaké to je, vrátit se do reality? Došlo mi, že realitou se pro mě stalo přesouvání se z místa na místo.
Přečtěte si seriál reportáží „Divokým Východostánem“ o cestě reportéra E15.cz do Číny:
Země bílého mramoru a zlatých soch (10)
V íránském plážovém resortu (8)