Chybí nám obecné povědomí, že krajina má hodnotu
JSME JEDINÝM STÁTEM na světě, který má obecnou ochranu krajiny v zákoně. Máme zřejmě i nejvíc revitalizačních programů. Přesto patříme k zemím, kde je péče o krajinu společensky opomíjena. Pod vlivem Úmluvy o evropské krajině, kterou v říjnu 2000 podepsalo ve Florencii osmnáct evropských zemí, mezi nimiž Česko trestuhodně scházelo, svolala Česká komora architektů 22. a 23. února do Průhonic konferenci Tvář země – krajina domova. Patronát nad ní přijali waleský princ Charles a prezident Václav Havel, který vpředvečer pozval její účastníky (ač sám na nemocničním lůžku) na slavnostní zahájení do Španělského sálu. Na dálku přenášená Charlesova výzva, abychom místo na „zelené louce stavěli na „hnědých loukách zanedbaných částí měst, na něm promluvila k problémům české krajiny výstižněji než vystoupení českých ministrů životního prostředí a zemědělství, kteří se k příčinám špatného stavu české krajiny nedobrali. Nepěnivý koktejl. Svým interdisciplinárním zaměřením neměla tato konference u nás obdobu – poprvé v historii měla shromáždit představitele všech profesí i protichůdných zájmů uplatňovaných v krajině. To se jí do značné míry podařilo, aniž by došlo k obávanému kolapsu. Ba naopak – autoři 176 zveřejněných pří–spěvků se v neomezeném prostoru natolik rozptýlili, že se vyhnuli střetům. Nedostatek místa pro diskusi tento dojem ještě podtrhl. S nekonfliktní neupřímností protihráčů byl nespokojen představitel Asociace soukromého zemědělství Michal Pospíšil. „To kamarádské poplácávání po zádech nad rozpory v české krajině není na místě. Jako by lidé zodpovídající za zemědělskou politiku podlehli profesní slepotě, horlí Pospíšil. „Vymlouváme se na sucho, ale nikdo neupozorní, že se na něm podílí nesmyslně velké zornění půdy. I v málo příznivých podmínkách na Českomoravské vysočině je zornění 80 procent, o 30 procent více, než je průměr v Evropě! A větrná eroze? Co jiného můžete čekat od odvodněných třísethektarových lánů! To všechno je důsledkem arogantního chování zemědělců ke krajině. Nesprávná zemědělská politika nevyhovující stav konzervuje, a prohlubuje tím ekologické problémy. Pospíšilův referát upozornil na spoustu dalších koncepčních nesrovnalostí v zemědělské politice, které mají nepříznivý dopad na stav krajiny. Zejména na pokračující nesoulad mezi užíváním půdy a jejím vlastnictvím. Vlastníci mají odpovědnost za tvář země, ale své povinnosti mohou vykonávat jen omezeně, protože na půdě hospodaří někdo jiný. Pojmenovat problémy. Jestliže Pospíšilův referát poklid konference rozvlnil, pak příspěvek emeritního profesora univerzit v Amsterodamu a ve Wageninengenu Josefa Fanty jej doslova rozsekl. Fanta natvrdo upozornil, že společnosti schází politické, uživatelské i občanské povědomí o hodnotách a nezastupitelnosti krajiny. Systémové řízení vývoje a využívání krajiny tu nenachází uplatnění. Prostorové plánování mu připadá málo efektivní. Fanta je přesvědčen, že nejdříve je třeba formulovat politickou vizi a pak vypracovat strategii konsenzu v jednáních o budoucím vývoji a využívání krajiny. Ze složitého procesu se musí vyloučit všechny pokusy o maximalizaci resortních, skupinových i individuálních zájmů a zavést podmínky pro zdravý, trvale udržitelný vývoj. „Můžete namítnout, že to bude možné teprve tehdy, až na to tato země bude mít dostatek peněz. Nesouhlasím! odmítá Fanta. „Tato země není tak chudá, aby na zlepšení stavu své krajiny nenalezla finanční prostředky. Nezbytná je politická vůle. Nepochybně bude k tomu třeba jiné politiky a asi i jiných politiků. Tvrdý Fantův postoj se nedotkl jen politiků, i někteří odborníci se cítí ukřivděni přehlížením vykonané mravenčí práce. Nicméně teprve Fanta rozvířil opravdovou diskusi o stavu krajiny přesahující akademický rámec konference. Dotkne se to každého. Kromě žádosti vládě a Parlamentu, aby ČR přistoupila k Úmluvě o evropské krajině, nevzešel z konference žádný dokument. Její závěry se teprve zpracovávají a budou velice obsažné. Podle iniciátora konference Ivana Dejmala vyzvou k vypracování státního programu využívání krajiny, který bude závazný jak pro všechny způsoby využívání, tak pro všechny obory hospodářské činnosti. Také by měla být zpracována koncepce urbanizace ČR s ohledem na trvale udržitelný rozvoj osídlení a uchování kulturní krajiny. Jejím potřebám bude třeba přizpůsobit i dopravní a energetickou politiku státu – bez krajiny by dálnice, vedení ani lomy nebyly. Všemu tomu bude předcházet široce založený dialog o tom, co je venkov a krajina. K čemu je společnost potřebuje a co pro naplnění žádoucích očekávání bude třeba udělat. „Česká krajina byla vždy krajinou pro všechny, zdůrazňuje Ivan Dejmal. „Jako takovou je ji třeba udržet, obnovit a tam, kde to nepůjde jinak, i vytvořit.
