Bezmoc mocných

29. 6. 2015

Nekontrolovatelná imigrace staví evropskou liberální demokracii před trpkou volbu: buď se od základu změní, nebo zanikne

Enoch Powell věděl, že strká bosou nohu do klubka hadů. „Jako ten Říman vidím Tiberu pěnit spoustou krve,“ parafrázoval britský konzervativní poslanec proroctví z Vergiliovy Aeneidy v (nepřesné) narážce na potíže, jež měl vyvolat rostoucí počet přistěhovalců v Británii. Psal se rok 1968, v Británii žilo dva a půl milionu přistěhovalců a Powell a jeho kolegové ve westminsterském parlamentu měli schvalovat zákon o rasových vztazích.

Vláda chtěla oním zákonem podle čerstvé politické módy potírat rasovou diskriminaci; Powell se naopak domníval, že absurdně zvýhodňuje imigranty vůči domácímu obyvatelstvu, což podle něj nemohlo dobře skončit.

Okamžitě proto získal nálepku rasisty a přišel o politickou kariéru. Dnes v Británii žije přistěhovalců téměř osm milionů a na cestě jsou další. Konzervativní premiér David Cameron vyhrál květnové parlamentní volby především díky svému slibu zabránit migrantům ve vstupu do země, i kdyby kvůli tomu měl vystoupit z Evropské unie.

Británie zdaleka není sama. Aby byla přesnost Powellovy předpovědi úplná, Středozemní moře pění spoustou krve doslova: při pokusech doplavit se ze severu Afriky do Evropy jen letos zemřelo přes 1800 lidí, a to pochopitelně jen v těch případech, o kterých víme. A jestliže jejich osud oprávněně budí v mnohých Evropanech soucit, úspěch těch desetitisíců, kteří svoji cestu zvládli, šíří po Evropě stejně logickou paniku.

Italské zoufalství Nejhůře jsou na tom Italové, jejichž země je nejčastější destinací této migrační vlny.

Do poloviny června letos přistálo podle listu La Repubblica u břehů Sicílie a Apeninského poloostrova na 70 tisíc nových uprchlíků. Premiér Matteo Renzi již v dubnu zoufale apeloval na evropské kolegy, aby se sešli a „radikálně změnili pohled EU na imigraci“.

To se snáz řekne, než udělá. Německá kancléřka Angela Merkelová podle týdeníku Der Spiegel na následném mimořádném vládním zasedání „ani nezakrývala, že nemá, co by navrhla“. Pro ilustraci bezmoci: jeden z návrhů, že by německé lodě mohly bránit už v Libyi nakládání migrantů, ztroskotal na potřebě získat povolení libyjské vlády k operaci v jejích výsostných vodách. Naneštěstí Libye nemá funkční vládu a zemi mají rozparcelovanou různé bandy zločinců s kalašnikovy, což jsou právě ti lidé, před nimiž mnozí z migrantů prchají.

Italové mají k zoufalství dobré důvody. Po katastrofě u ostrova Lampedusa v roce 2013 rozjel Řím ve Středozemním moři hlídkovou operaci Mare Nostrum, jež měla lodi migrantů zachytávat a vracet, případně zachraňovat trosečníky. To poslední se nakonec stalo hlavní náplní její práce; za rok své existence zachránila 166 tisíc afrických trosečníků. Německý ministr vnitra Thomas de Maiziere proto dokonce operaci Mare Nostrum kritizoval coby „most do Evropy“.

Na nátlak EU tedy Italové Mare Nostrum rozpustili a její funkci přejala jednotka Triton, již má na starost úřad na ochranu evropských hranic s názvem Frontex. „Očekáváme, že Triton omezí zločinný obchod s lidmi na minimum,“ pravilo prohlášení úřadu na začátku působení jednotky v listopadu 2014. Výsledek? Vyšlo najevo, že Triton má k dispozici jen zhruba třetinu rozpočtu operace Mare Nostrum; patrně i proto se v lednu a únoru počet středomořských migrantů namísto poklesu zdvojnásobil.

Premiér Renzi však evropské kolegy žádal především o přehodnocení takzvané dublinské dohody, podle níž se o uprchlíky do zemí Schengenské dohody stará ta země, která je přijímá. Italové (a s nimi především Řekové, další logická destinace migrantů) chtěli namísto toho zavést systém kvót pro každou ze zemí EU. Unie v čele s Německem byla nejprve proti; nakonec vypracovala plán na přijetí 20 tisíc uprchlíků ročně. To není překlep – skutečně šlo o dvacet tisíc lidí, což pokryje zhruba dvě až čtyři procenta celkové poptávky (později Unie přitlačila na 40 tisíc, číslo jen o málo méně legrační). Mnohé země – především Británie, Dánsko a Nizozemsko – se i tak kategoricky vyslovily proti; nespokojenost s „nespravedlivou“ původní kvótou 525 uprchlíků v Bruselu ventilovali i Češi.

Non i n ein V Itálii se mezitím hromadí lidé utíkající z nejzuboženějších koutů světa – Eritreje, Somálska, Iráku a především Sýrie a Libye. Protože je nic nenutí zůstávat na místě přistání, jsou rozeseti po celé zemi, obvykle na cestě do některé z bohatých oblastí evropského severozápadu. Má to však háček: nejsou tam vítáni. Italský ministr vnitra Angelino Alfano vyštěkl 13. června směrem do Paříže, že 250 utečenců, kteří sedí na Azurovém pobřeží ve městě Ventimiglia na hranicích s Francií, jež je odmítla přijmout, „jsou ranou do tváře Evropy“. Jeho francouzský kolega Bernard Cazeneuve opáčil, že jeho země má podle dublinské dohody plné právo je na své území nevpustit.

Uprchlíci sami říkají, že na místě vydrží „týdny, měsíce, i roky“, citoval jednoho z nich francouzský deník Le Figaro.

Francouzi nezůstali ve svém odmítnutí sami. O dva dny později se k nim de facto přidal jiný z italských sousedů, Rakousko. Vídeň oznámila, že na protest proti nedostatku solidarity mezi evropskými zeměmi přestává přijímat žádosti o azyl. Italové vzápětí pohrozili, že budou uprchlíkům automaticky vydávat víza, jež podle stávající praxe umožní držitelům cestovat po schengenském prostoru bez omezení. Jako by nebylo dost trablů se švorcovými Řeky a vzteklými Rusy, vznikla plnokrevná diplomatická krize i mezi členskými zeměmi Unie.

První obětí této krize je iluze jednoty; Churchillův ideál cestování Evropou bez pasu, dosud zhmotněný právě v Schengenské dohodě, je ohrožen. Není divu. Migrantů – ať už jejich obvyklé označení „uprchlík“ vystihuje stav věcí, či nikoli – neustále přibývá a nic nenasvědčuje tomu, že by se to mělo brzy změnit. V roce 2010 se pokusilo v Evropě najít nový domov zhruba 140 tisíc žadatelů o azyl; v roce 2013 to bylo už téměř půl milionu. Podle odhadů UNHCR, úřadu OSN, který se uprchlictví věnuje, bude letošní číslo někde mezi půlmilionem a milionem. A to je Evropa pořád oázou klidu: podle UNHCR bylo v první polovině letošního roku na světě uprchlíků celkem 60 milionů (včetně těch, kteří před tím či oním nebezpečím hledají útočiště ve své vlastní zemi).

Dvě zla proti sobě Špičky evropské politiky jsou tak tlačeny do nemožné volby mezi dvěma zly, z nichž jedno je horší než druhé. Na jedné straně je tu základní impulz ulevit strašlivému lidskému utrpení. Ačkoli to zní v kontextu Evropy 21.

století nezvykle, křesťanské milosrdenství je jedním z určujících předpokladů společného vycházení obyvatel Unie. (Francouzi, kteří takto v politice uvažovat nesmějí, mohou namísto toho se stejným výsledkem použít svoje fraternité.) Odepřít pomoc statisícům bližních, legálně a institucionálně, znamená vzdát se jednoho z nejcennějších výdobytků více než dvou tisíc let civilizačního vývoje.

To není lehké rozhodnutí.

Na druhé straně je zjevné, že poměry v subsaharské a severní Africe ani na Blízkém východě se přes noc nezlepší. Budou-li tamní obyvatelé vědět, že mají obstojnou šanci utéct do Evropy, bude migrantů nadále přibývat. Evropa tedy buď sama připustí rychlou a zásadní změnu svého liberálního postoje vůči imigraci, nebo bude přinucena k rychlé a zásadní změně svého etnického složení, jaká nemá v jejích dějinách obdoby. To nevyhnutelně přinese změny kulturní i ekonomické, o nichž můžeme jen více či méně divoce spekulovat.

Věc nicméně komplikuje skutečnost, že razantní změnu v ekonomickém smyslu Evropa potřebuje tak či tak. Především je tu tíživý demograficko-ekonomický problém. Stárnutí a vymírání populace dusí sociální systémy jejích zemí. Pohled na jiné kontinenty přitom přináší jenom omezenou inspiraci.

Američané svůj problém volky nevolky řeší masivním přijímáním ekonomických migrantů, legálních, či nikoli, za cenu stále hlubšího rozdělení země na oblasti chudé a bohaté, černé a bílé, republikánské a demokratické. Demograficky a ekonomicky si USA dnes stojí lépe než EU – ovšem třetina země, jež se donedávna pyšnila neoficiálním titulem jediné světové supervelmoci a dosud má největší ekonomiku planety, tak působí jako součást třetího světa.

Opačný přístup volí Japonci, kteří si (logicky, historicky) více než právě Američané cení tradičních etnických vazeb, řešení odkládají – a nenacházejí. Jejich národ se mnoha svými obdivuhodnými atributy proto sice dodnes zůstává pěkně homogenní, ale zato patří mezi ohrožené druhy. Sama japonská vláda odhaduje, že při zachování současného trendu vymírání (loni zaznamenala čistý úbytek 244 tisíc lidí) se tamní populace do roku 2060 z dnešních 127 milionů smrskne na 87 milionů, z nichž 40 procentům bude přes 65 let.

Výše uvedené však neznamená, že imigrant se automaticky rovná levné pracovní síle, z níž plyne hospodářský užitek. Mnozí z těch, kteří dnes klepou na dveře evropského blahobytného domu, moc pracovat neumějí – a otázka, jestli vůbec chtějí, není vždy spolehlivě zodpovězena.

Ekonomický přínos migrantů je někdy zjevný (jako v případě indických přistěhovalců v Británii, jejichž práce ročně nové vlasti přinese podle University College London osm až deset miliard liber), jindy s výhradou (německý Spolkový úřad pro migraci a uprchlíky trochu šalamounsky zmiňuje celkový „pozitivní fiskální dopad imigrace, jenž ovšem závisí na délce pobytu migrantů a na konkrétních právních ustanoveních stran jejich nároků na sociální platby“). Jindy je zjevným břemenem: podle údajů švédské vlády pobírá průměrný muslimský imigrant sedminásobek sociálních dávek ve srovnání s „domácím“ Švédem.

K tomu přičtěme fakt, že osm z deseti zemí, z nichž pochází nejvíce migrantů, je právě islámských; afričtí žadatelé o azyl jsou muslimové téměř všichni. Nedostatek jejich loajality vůči novým domovským zemím a s ním související snadná protizápadní radikalizace je problém, jejž liberálové často podceňují (zejména pokud sami žijí v místech před imigrační vlnou pěkně schovaných). Ne tak voliči, kteří jsou z představy masové muslimské imigrace nervózní, jak dokumentuje často zmiňovaný vzestup politických stran vůči imigraci přinejlepším skeptických.

Každé z představitelných řešení uprchlického dilematu tak zní jako recept na neštěstí. Někdo by se mohl Enochu Powellovi alespoň omluvit – ale ani to na věci nic nezmění. l

Pro ilustraci bezmoci: jeden z návrhů, že by německé lodě mohly bránit už v Libyi nakládání migrantů, ztroskotal na potřebě získat povolení libyjské vlády k operaci v jejích výsostných vodách. Studie bezradnosti Různé země reagují na podobnou zkušenost nezvládnutelné imigrace různě

ITÁLIE 1 Parlament schválil v roce 2009 zákon, podle něhož mohou úřady potrestat ilegálního imigranta (obvykle chudšího než kostelní myš) pokutou ve výši pět až deset tisíc eur a až šestiměsíčním vězením (když ve skutečnosti chtějí, aby co nejrychleji zmizel, odkud přišel).

DÁNSKO 2 Aby člověk směl vyženit dánské občanství, musí jemu i jeho dánské manželce (či manželovi) být více než 24 let. Cílem takového opatření je omezit počet fingovaných sňatků. Dánská vláda také v minulosti nabízela „odchodné“ těm imigrantům, kteří se nedokázali sžít s tamní relativně homogenní společností.

ŠVÉDSKO 3 Z hlediska přistěhovalců je Švédsko nejvstřícnější zemí z celé západní Evropy. Od roku 2004 je na špici indexu MIPEX, jenž měří úspěšnost integrace přistěhovalců. Problémem ochotného přijímání uprchlíků z válkou stižených zemí včetně Iráku, Sýrie a Somálska je dnešní vysoká nezaměstnanost mezi imigranty (16 procent celkem, 50 procent mezi muslimy).

BRITÁNIE 4 V roce 1951 žilo v Británii 1,9 milionu cizinců (nebo občanů narozených v bývalých koloniích). Tehdejší přistěhovalci přicházeli především z Irska, Indie, Polska, Německa, Itálie a Francie. V roce 2013 to bylo již 7,8 milionu lidí; nejčastějšími výchozími zeměmi přitom byly kromě stálic Indie a Irska Pákistán, Bangladéš, Nigérie, Jihoafrická republika a Keňa.

AUSTRÁLIE 5 Do 70. let země imigranty aktivně vyhledávala. Od roku 1992 zákon naopak nařizuje úřadům zadržet každého cizince na australském území bez platného víza. Australané zachytávají ještě na moři lodi plné uprchlíků (převážně asijských) a zavírají je do koncentračních táborů na Nauru a v Papui-Nové Guineji, kde dohromady drží na 1800 lidí; dalších 1700 jich je v detenčním centru v provincii Západní Austrálie. Ročně Canberra zaznamená mezi 15 a 20 tisíci žádostí o azyl; celkově do země přijde na 200 tisíc cizinců. Pětina dnešních Australanů tak je cizího původu v první či druhé generaci (počítají se pouze děti narozené párům z jedné výchozí země).

ČÍNA 6 Peking aktivně odrazuje od imigrace především obyvatele Severní Koreje v obavě ze zhroucení tamního režimu a následné nestability. Staví proto po celé délce společné hranice bezpečnostní bariéru. Kromě toho vláda nabízí každému, kdo udá ilegálního přistěhovalce, odměnu ve výši zhruba 400 korun. Přesto například v Kantonu žije podle odhadu serveru The Diplomat na 100 tisíc Afričanů, kteří bezstarostně přetahují pracovní víza.

KANADA 7 Jedna z mála zemí, která dosud přistěhovalectví podporuje (byť výběrově). Od letošního dubna například nabízí okamžité udělení povolení k trvalému pobytu podnikatelům, kteří si sami zařídí financování svého projektu. Povolení zůstane v platnosti, i když byznys zkrachuje. Není divu, že 21,3 procenta veškeré tamního obyvatelstva se narodilo mimo Kanadu.

JAPONSKO 8 Daleko nejuzavřenější země z celého vyspělého světa, kde přistěhovalci tvoří jen 1,7 procenta 127milionové populace. Japonci však vymírají; na jaře roku 2014 proto Tokio zavedlo zkušební provoz programu, jenž má do země dostat vzdělané cizince, lékaře, manažery a univerzitní profesory.

ÍRÁN 9 Teherán každoročně deportuje na 300 tisíc cizinců, kteří jsou v zemi bez řádného povolení. Většina z nich (přes 250 tisíc) pochází z Afghánistánu.

RUSKO 10 Z Ruska sice odtékají desítky miliard dolarů, ale zájemci o práci se do země naopak valí – obvykle ze zemí bývalého SSSR, především ze Střední Asie. Rusy to drží nad vodou ekonomicky i demograficky (v roce 2014 sice ještě registrovalo na 1000 obyvatel 13,3 narození a 13,1 úmrtí, ale jen 1,75 dítěte na ženu). Naopak na humanitární ohledy se v Rusku nehraje: když v roce 2008 zadržely úřady severokorejského uprchlíka, vsadily jej na půl roku do vězení a pak jej deportovaly ke Kimům. V důsledku oslabení rublu a výkonnosti ruské ekonomiky však příliv imigrantů ochabuje: loni klesl na 260 tisíc ze 412 tisíc v roce 2012.

SINGAPUR 11 V zemi založené od prvopočátku na etnické směsi se přistěhovalcům daří: tvoří celých 29 procent tamní pracovní síly. Dnes v zemi žije půl milionu starousedlíků, 3,9 milionu trvalých rezidentů a 1,6 milionu držitelů pracovních (a studentských) víz.

JIŽNÍ KOREA 12 Přistěhovalectví do Jižní Koreje je omezeno téměř stejně tvrdými pravidly jako v Japonsku, imigranti tvoří necelá tři procenta obyvatelstva. Výjimky se povolují následujícím kategoriím lidí: těm, kteří investují do Koreje pět milionů dolarů; těm, kteří se do země přižení či provdají; těm, kterým to dovolí ministr vnitra (do této kategorie spadají utečenci ze Severní Koreje).

KATAR 13 Pravý opak uzavřeného Japonska. Plných 73 procent obyvatel Kataru jsou přistěhovalci, kteří vesměs přicházejí za prací. Ještě v roce 1980 měl Katar pouhých 200 tisíc obyvatel; dnes je to více než desetinásobek.

INDIE 14 Indická vláda vnímá ilegální imigraci jako vážný problém, ačkoli konkrétní čísla k dispozici nemá, nebo je alespoň nikomu neposkytuje. Již před patnácti lety však v zemi bylo přes tři miliony jen bangladéšských přistěhovalců. Premiér Módí letos navrhl, aby si obě země vyměnily části území podél společné hranice. Za současného stavu ji tvoří izolované enklávy, kontraenklávy, a dokonce jedna kontrakontraenkláva – přeloženo do lidské řeči to znamená kus Bangladéše, jenž je celý obklopen indickým územím, jež je zase obklopeno územím bangladéšským. Místní lidé to ignorují.

USA 15 Cílová země největšího počtu migrantů: v zemi žije 45 milionů lidí, kteří se v ní nenarodili, včetně zhruba 11 milionů ilegálních (v tamním žargonu „neautorizovaných“) přistěhovalců. Nejvíce lidí přichází z Mexika (14 procent), z Číny (7,2), z Indie (6,9), Filipín (5,5) a Dominikánské republiky (4,2). Dvacet procent nových přírůstků míří do Kalifornie, 13,5 procenta do New Yorku. V roce 2014 získalo legální trvalý pobyt 990 tisíc lidí, z toho 40 procent Asiatů a 32 procent Latinoameričanů. V témže roce získalo přes 700 tisíc cizinců americké občanství. Přesto je zájem o USA větší, než by se Američanům líbilo – opevnění hranice s Mexikem si mnohdy nezadá s Berlínskou zdí. Loni tam úřady zadržely na 660 tisíc lidí při pokusu o ilegální vstup do USA; dalších 450 tisíc neautorizovaných imigrantů ze země vypověděly, drtivou většinu do Mexika. Prezident Barack Obama letos obešel Kongres, aby imigrantům umožnil snadnější legalizaci pobytu a získání občanství; „důkladnou reformu“ sliboval i republikánský uchazeč o prezidentskou kandidaturu Jeb Bush (jehož bratr George W. v Bílém domě s takovou iniciativou pohořel). kam míří žadatelé o azyl… V Evropě žádalo v roce 2013 o politický azyl 434 tisíc lidí, 79 procent všech světových žadatelů o azyl. Šestnáct procent zamířilo do Ameriky, čtyři procenta do Austrálie a na Nový Zéland; zbývající jedno procento chtělo najít nový domov v Japonsku.

… a odkud přicházejí (údaje pocházejí z roku 2013; loni přibyli především žadatelé z Libye)

Zdroj: Eurostat, UNHCR, BBC

Nedostatek jejich loajality vůči novým domovským zemím a s ním související snadná protizápadní radikalizace je problém, jejž liberálové často podceňují.

Mapa migrace

KAM MÍŘÍ IMIGRANTI Počet imigrantů v zemích OECD (bez ohledu na právní postavení v cílových zemích) za rok 2011 – nejčerstvější dostupný údaj; v tisících KDe PŘistěhovAlCi ŽiJí Počet obyvatel uvedených zemí narozených mimo jejich území (v roce 2013) Co nAvRhuJe evRoPsKá unie Brusel v červnu navrhl přijmout v letech 2015 a 2016 celkem 40 tisíc uprchlíků/žadatelů o azyl, přednostně ze severní Afriky, Blízkého východu a Afrického rohu (původní květnový návrh mluvil o 20 tisících lidí). Program má bezprostředně stát zhruba 80 milionů eur. Kolik která země EU má žadatelů přijmout, se rozhodovalo podle a) počtu obyvatel, b) celkového HDP, c) průměrného ročního počtu spontánně podaných žádostí o azyl a úspěšně usazených uprchlíků v letech 2010 až 2014, d) míry nezaměstnanosti místní populace. Čísla udávají procentní podíl uvedených zemí na celkovém počtu přijatých žadatelů o azyl. Jedno procento tedy představuje 400 žadatelů; vlivem zaokrouhlování došlo k tomu, že českých 2,98 procenta představuje něco přes 1000 žadatelů.