O n d ř e j L é r
Od vynuceného zastavení činnosti Banky Bohemia v roce 1994 se u nás vede tichý odborný spor, zda mohou lidé a podniky rozeznat špatnou banku od dobré. Banka Bohemia byla první skutečně soukromou bankou, která vznikla po roce 1989 v tehdejším Československu. Dravá, expandující. Nakonec ale přišla o licenci, protože se pustila do neoprávněných obchodů na zahraničním trhu.
Kdo přišel do styku s prezidentem Banky Bohemia Arnoštem Kleslou a některými dalšími členy vedení a byl jenom trochu soudný, nemohl si nevšimnout jejich neschopnosti. Další členové vedení banky však zase byli očividně velmi a, jak se nakonec ukázalo, také zřejmě všeho schopní - konkrétně především náměstek ředitele Jiří Čadek, který byl podle všeho zodpovědný za vydávání nekrytých zahraničních garancí, které nakonec tomuto ústavu zlomily vaz. Mnoho soukromých podnikatelů, po jeho dosud nevysvětleném zmizení v roce 1993, ale říkalo: „Kde je ten člověk? U mě má okamžitě místo.
Bankovní krize, která u nás formálně začala ve velkém v roce 1994 a zatím ještě neskončila, i když její podoba je dnes jiná než dříve, problém výběru té správné banky pro vkladatele podstatně zjednodušila. Od roku 1994, kdy počet bank u nás dosáhl svého maxima 55, ubylo do dneška z různých příčin, včetně bankrotů, deset ústavů. Tím posledním a ještě v živé paměti je Universal banka. Stát nalil do špatně fungujícího bankovního sektoru již na 160 miliard korun (asi desetinu nynějšího ročního hrubého domácího produktu) a další miliardy zřejmě ještě budou následovat. Zhruba třetina bankovních úvěrů je klasifikovaných, tedy více či méně špatných. Od loňského prosince si všichni velmi dobře uvědomujeme, že krachu na první pohled ne-otřesitelné a polostátní České spořitelny brání pouze politická vůle vlády. Ani před kompletně zprivatizovanou Investiční a Poštovní bankou však dnes nikdo v úctě nesmekne. Copak Nomura, která tento ústav vlastní, nepochází z Japonska, jehož bankovní sektor se loni totálně nerozpadl jenom z důvodu nepředstavitelně vysoké finanční injekce tamní vlády?
Mnozí ekonomičtí novináři měli a mají s postihnutím stavu českého bankovního sektoru, zejména pak z hlediska bezpečnosti peněz vkladatelů, určité problémy. Na jedné straně stojí obava ze zbytečného vyvolávání paniky, na straně druhé je průkazně špatný stav českých bank. Dodnes se dočítáme v renomovaných listech, že klienti bank se musejí o své vklady starat především sami. Zároveň ale nechybí ani opačný pohled, že postarat by se měl hlavně bankovní dohled České národní banky, tedy potažmo stát. Od roku 1998, kdy se zákonné pojištění vztahuje až na 90 procent, respektive na maximálních 400 000 korun vkladů, a to nejen fyzických, ale také právnických osob, je situace trochu klidnější. Problém pochopení, popisu a výkladu stavu bezpečnosti vkladů však pro média i širokou veřejnost zůstává.
S potěšením jsem si proto zalistoval v útlé knížce Jiřího Jonáše nazvané Bankovní krize a ekonomická transformace*), která se zmíněného problému částečně dotýká. Jonáš není komerční bankéř. Už několik let ale působí ve světě velkých financí jako představitel České republiky v Mezinárodním měnovém fondu. Soudě podle zmíněné knížky, ale také osobní známosti, finanční a bankovní krize jsou jako téma jeho koníčkem. Řada českých čtenářů si možná vzpomene na Jonášovy příspěvky v českém odborném tisku o příčinách a možné léčbě finanční krize, která propukla v červnu 1997 v jihovýchodní Asii a loni se přesunula až do Ruska a Brazílie. Zmíněná knížka se koncentruje na krizi bankovního sektoru, ale cenné je, že značná její část se věnuje právě situaci u nás doma. Vraťme se ale k postavení vkladatelů. Je otřepanou pravdou, že banky jsou instituce, k nimž je třeba přistupovat - na rozdíl od běžných obchodních podniků - určitým specifickým způsobem. Jde o to, že banky shromažďují ve velkém měřítku cizí peníze a půjčují je dále, a to ve velkém nepoměru k relativně malému vlastnímu kapitálu. Toto finanční zprostředkovaní má navíc v některých zemích, k nimž patří také Česká republika, až nezdravě vysokou míru. Emise podnikových dluhopisů a nových akcií jsou totiž u nás řídkým jevem, takže financování podniků intenzivně závisí právě na bankovních úvěrech. Proto i li- berálové, k nimž patří také J. Jonáš, uznávají nutnost doplňovat úlohu trhu v tomto sektoru netržními formami kontroly a regulace.
„Vysoký podíl cizích zdrojů vytváří rovněž u akcionářů bank podněty k riskantnějšímu chování, neboť případné vyšší zisky z riskantnějších aktivit připadnou zcela jim, zatímco případné ztráty v důsledku krachu banky ponesou do značné míry věřitelé banky, píše autor a hned upozorňuje na jednu další zajímavou zvláštnost. Banky totiž vytvářejí v procesu své práce velké množství soukromých informací o svých dlužnících. Managementy bank tak mají poměrně dobrou možnost určit rizikovost svých úvěrových operací, obdobná schopnost věřitelů bank, tedy vkladatelů, určit rizikovost vybrané banky je však objektivně mnohem menší. Majitel vkladu tak potřebuje dodatečnou ochranu, například v podobě bankovního dohledu, který diskrétně nahlíží do důvěrných bankovních informací, a může tak lépe posoudit finanční zdraví daného ústavu.
Tržní kontrola bank funguje v zásadě tak, že věřitelé (vkladatelé) vyhodnocují dostupná hospodářská čísla a informace o kvalitě služeb a v případě pochyb přesouvají své peníze jinam. Banky považované věřiteli za rizikové tak v konečném důsledku musejí platit za finanční zdroje výrazně nadprůměrnou cenu (úrok). Je třeba přiznat, že Česká národní banka v minulosti přímo i nepřímo právě na tento aspekt upozorňovala a že měla pravdu. Do bankrotu šly velmi často právě ústavy s výrazně nadprůměrnými úroky z vkladů. V tomto bodě si mnoho komentátorů, včetně autora tohoto článku, v minulosti několikrát naběhlo na chybu, když interpretovalo podobná upozornění ČNB jako byrokratickou, zkostnatělou, nepřející a snad i starostrukturní snahu k nivelizaci investičních příležitostí. Ne, pravdu měla centrální banka.
V ideálním světě by měli vkladatelé k dispozici všechny informace podstatné pro posouzení finanční síly dané banky a rovněž zájem a schopnost tyto informace aktivně využívat. Tak tomu ale není. Informační povinnost bank je - a dodejme, že teprve - od loňského roku velmi přísná. Ideální však není a nikdy nebude. Ostatně ani armáda bankovních věřitelů nemůže už jenom z důvodu nedostatku času s dostupnými informacemi detailně pracovat. Je ale zřejmé, že právě míra, v níž banky předepsanou informační otevřenost naplňují, je jedním z významných a snadno dostupných ukazatelů jejich spolehlivosti. Jestliže klient zjistí, že banka na pobočce včas a úplně nevyvěsila takové informace, jaké vyvěsit měla, potom by mělo být jeho rozhodnutí jednoznačné - pryč s penězi do jiné banky.
Připomeňme ale zároveň jednu podstatnou zkušenost. Časově zaneprázdněným a odborně ne vždy způsobilým vkladatelům by mohly pomoci specializované komerční instituce, které by za mírný poplatek zpřístupňovaly rozbory a hodnocení dostupných informací o bankách, a to například i v podobě jasně srozumitelných žebříčků důvěryhodnosti. To u nás chybí. Uvedená činnost přitom může mít různé podoby. Například v Chile, jak uvádí Jiří Jonáš v jedné z poznámek pod čarou, vycházejí měsíčně Finanční informace, které zpřístupňují veřejnosti kvalifikované analýzy o bankách.
„Specifickým problémem snižujícím účinnost tržního mechanismu vnější kontroly a regulace bank je nedostatečně přesně vymezená politika ukončení činnosti bank, upozorňuje dále mimo jiné Jiří Jonáš. „Bohužel, likvidace banky má mnohdy okamžité a zřejmé ekonomické a politické náklady, kdežto přínos v podobě zdravějšího bankovního sektoru je spíše dlouhodobý a není pro veřejnost natolik viditelný. Ukončení činnosti bank bývá tak mnohdy odkládáno, což snižuje účinnost tržního mechanismu kontroly a regulace bank.
Jonáš výslovně ve své knížce upozorňuje, že různá omezení účinnosti tržního mechanismu kontroly a regulace bank působila v ČR v průběhu transformace poměrně silně. Dokonce ani velcí věřitelé, jako některé státní orgány, nebyli schopni včas rozpoznat různá nebezpečí a vyvinout účinný tlak na efektivní činnost bank, což se konkrétně projevilo například při krachu Kreditní a průmyslové banky, kde měla své peníze Celní správa.
Dnes už se zdá být jasné, že otázka bezpečnosti bankovních úložek nebude nikdy vyřešena ke stoprocentní spokojenosti vkladatelů, pokud se ovšem nechceme vrátit k všeumrtvujícímu státnímu socialismu, v němž ztrácejí peníze smysl. Po dokončení privatizace bankovního sektoru se ocitneme se vší pravděpodobností ve standardní situaci, v níž se nacházejí všechny dnešní vyspělé tržní ekonomiky. Jde o situaci, kdy bankovní sektor není ovládán primárně politikou, kdy jsou banky schopny normálně podnikat, kdy vkladatelé mají k dispozici historicky dané optimum informací, jsou chráněni vyspělým zákonným pojištěním a bankovní dohled produkuje racionální pravidla a umí také efektivně dohlížet na jejich dodržování a případně minimalizovat důsledky čas od času nutně vznikajících poruch. Hrozba bankovních krizí v národním či mezinárodním měřítku ovšem zůstane.
*) Jiří Jonáš: Bankovní krize a ekonomická transformace. Souvislosti mezi ekonomickou transformací, finanční liberalizací a bankovními krizemi. Management Press, Praha 1998.
