Instruktoři by se měli umět o klienta postarat. Mnohdy jim však chybí zkušenostiDivoká řeka, ledovcová hora, mořská hlubina. To jsou místa, kam se ještě nedávno odvážil jen vyškolený sportovec s dlouholetou praxí. Dnes si můžete půjčit nezbytnou výzbroj, zaplatit instruktora a vyrazit do víru dobrodružství.
Instruktoři by se měli umět o klienta postarat. Mnohdy jim však chybí zkušenosti
Divoká řeka, ledovcová hora, mořská hlubina. To jsou místa, kam se ještě nedávno odvážil jen vyškolený sportovec s dlouholetou praxí. Dnes si můžete půjčit nezbytnou výzbroj, zaplatit instruktora a vyrazit do víru dobrodružství.
„Instruktor se o nás postará, ví přece co a jak,“ domnívají se mnozí klienti a ve všem na něho spoléhají. Jenže v českých zákonech je zakopaný pes v podobě malé odpovědnosti instruktorů, nízkých požadovaných znalostech a také nekompatibility s evropskými předpisy.
Zkušený vůdce nebo vedoucí dětského tábora?
Živnostenský list na sportovního instruktora dostanete po absolvování několikadenního školení u státem akreditovaného školicího střediska. Pokud nezvládnete ani to, požádáte o živnostenský list na horského průvodce. To je český hybrid, vzniklý spojením mezinárodně uznávaného horského vůdce a naprostého laika. Nemusí mít žádné velké znalosti hor, nemusí dokonce ani umět zachraňovat lidi z ledovcových trhlin nebo skalních srázů, a také za ně nenese téměř žádnou zodpovědnost. Občas se proto stává, že na vysoké hory vyrazí celý autobus se dvěma či třemi průvodci, jejichž znalosti končí u vedení letního dětského tábora. Podle slovenského vůdce Róberta Gálfyho jsou jen dvě správné možnosti, jak jít na hory - buď sám, nebo s akreditovaným vůdcem. S vůdcem je to sice dražší, ale bezpečnější. „Matterhorn například běžně vodíme za devět hodin. Znám však mnoho lidí, kteří lezli sami stejnou cestou tři dny.“ Pozor na vloni vzniklou Českou asociaci horských vůdců. „Nikdo z nás není vůdcem s uznávanou mezinárodní akreditací,“ přiznává iniciátor jejího vzniku Dušan Stuchlík. „Tato organizace slouží především proto, abychom se jednou do řad Mezinárodní asociace horských vůdců zařadili a získali pro své členy možnost školení.“
Ve vodě jsou předpisy jasnější
O něco lépe než turisté a horolezci jsou na tom klienti raftingových společností. Mezinárodní raftingová federace IRF totiž stanovila dva stupně akreditace pro vůdce jednotlivých raftů a vůdce celého zájezdu na vodu. Postupně na její pravidla přistupují státy Evropské unie a jižní Evropy - například v Chorvatsku nebo Rakousku nesmí lodě řídit nikdo jiný než držitel této licence. Před placením zájezdu v cestovní kanceláři se nestyďte požádat o kopii licencí vůdců. Policisté přímo u řek to dělají také tak. V Česku se živnostenské listy na řízení raftových člunů nevydávají na základě mezinárodně platného školení, ale na základě zkoušek pro plavčíky. V odáci přitom poukazují na rozdílnost obou profesí - plavčík musí umět rychle plavat a orientovat se na klidné vodě, rafter má dobře ovládat loď a zachraňovat z peřejí. Nejlépe propracovaný systém mají potápěči, i když si v jejich oboru konkurují dva systémy školení. PADI je vhodný spíše pro rekreační ponory a CMAS se zaměřuje na sportovní a výkonnostní potápění. Bez průkazu o kvalifikaci nedostane potápěč na základně vzduch do lahve, ne-opustí ho na samostatný ponor a v některých zemích ho kolegové dokonce udají policii.
ILUSTRAČNÍ FOTO: ARCHIV
