Přečetli jste 350 stránek Evropské ústavy?
- 1) ano 2,7 %
- 2) ne, ale chystám se 22,7 %
- 3) ne a nechystám se 72,7 %
- 4) nevím 1,9 %
Podstatným dnem se pro novodobé evropské dějiny jistě stala středa 12. ledna. Byl to den, kdy pět set poslanců Evropského parlamentu ze 677 podpořilo unijní ústavu. Největší výhrady vůči ní měli poslanci z Česka, Polska a Velké Británie. Dokument vstoupí v platnost, až ho schválí všech 25 členských států. Někde o ní rozhodnou národní parlamenty, jinde občané ve všelidovém hlasování. Měla by být ratifikována do dvou let od 29. října 2004, kdy byla v Římě podepsána. Zatím „prošla“ jen v Litvě a v Maďarsku. Zeptali jsme se proto, zda respondenti Manažerského barometru ústavu četli, či zda se chystají si ji přečíst. Více než 72 procent dotazovaných se striktně vyslovilo, že ji nečetli a ani se na to nepřipravují.
První reakce patří mezi ty ostřejší: „Jenom bruselský úřednický blb může předpokládat, že téměř půl miliardy lidí v Evropě nemá nic jiného na práci, než studovat 350 stran nesrozumitelného textu. Odmítám číst ústavu, dokud nebude mít méně než tři stránky srozumitelného textu. S ústavou souhlasím, za předpokladu, že současný parlament bude rozpuštěn a začne se znovu na zelené louce, neboť ústava tlustší než bible svědčí o ztrátě soudnosti bruselského parlamentu. Bůh pomáhej našim dětem od moci úředníků.“
Tvůrce následující odpovědi upozornil na zajímavý fenomen, a to je otázka překladu odborných textů: „Mám zajímavější čtení na dobrou noc. Navíc, zde se jedná o klasický problém všech překladů odborných textů, že totiž je důležité nejen kdo to přeloží do češtiny, ale hlavně jak to přeloží. Je zvláštní, že z diskuse politické reprezentace tento fakt jaksi záhadně vysublimoval. Evropská ústava je dozajista důležitý dokument a před jejím přijetím Parlamentem ČR by rozhodně měla být podrobena odbornému posudku odborníky z ústavu Státu a práva alespoň dvou renomovaných univerzit, aby o tak závažném dokumentu mohli ještě před referendem vést debatu též laici a vlastně celá česká veřejnost.“
Z tábora ohlasů těch, kteří se k přečtení závažného dokumentu alespoň chystají, je tento hlas: „Předpokládám, že budu postupovat následovně: v současné době mám velké výhrady k byrokratickým strukturám a způsobu regulace a řízení života v EU, a proto jsem předběžně rozhodnut hlasovat proti ústavě, v blízké době se začnu prokousávat textem návrhu, narazím-li na vážné výhrady přeruším čtení do doby, než bude ústava případně přijata (bude-li odmítnuta, tak se ke čtení nevrátím) a setrvám u svého rozhodnutí hlasovat proti, nenarazím-li na vážné výhrady při přečtení ústavy až do konce, změním své rozhodnutí a ústavu podpořím.“
Další dotazovaný klade podmínky, za nichž by s ústavou souhlasil: „Jsem příznivcem evropská integrace, ale nikoliv v podobě, kterou nám nabízí současná byrokratická a národně orientovaná EU. Jsem příznivcem jednotné evropské měny, ale nikoliv v situaci, kdy zastřešuje ministerstva financí, centrální banky a nekompatibilní daňové systémy v jednotlivých zemích. Jsem zastáncem zvyšování evropské konkurenceschopnosti, ale nikoliv způsobem, který jeví se vančurovsky býti poněkud nešťastným… kdy úředníci prohlásí, že v roce 2010 bude Evropa nejdynamičtěji se rozvíjející ekonomikou na světě, a o chvíli později se shodnou, že to asi nebyl nejlepší nápad (nápadná shoda s bolševickým „dohnat a předehnat“ není příliš překvapující, neboť mezi socialisticko-bolševickým a socialisticko-evropským úředníkem není velký rozdíl).“
Poslední manažer se rovněž vyjádřil k tomu, co vše by měl závažný dokument obsahovat: „Já jsem si ji přečetl a budu pro ni hlasovat (i když referendum o ní považuji za nesmysl), avšak ústava to není. Evropa je ve zvláštní situaci. Je zřejmé, že pokud se integrace zastaví na současné úrovni, kdy každý členský stát hájí především své národní zájmy, dojde dříve či později k procesu opačnému. EU se rozpadne a shluk rozhádaných ministátečků přestane být ekonomicky důležitým regionem světa. Zároveň však chybí politická síla, která by hájila zájmy EU jako celku. Zásadním problémem je evropská identita. I když nepochybně existuje, je slabá. Každý, kdo kdy pobýval například v Asii, si určitě uvědomil, že je Evropan, avšak národní identity jsou mnohem silnější a našlo by se málo lidí, kteří by byli ochotni v zájmu Evropy něco významného obětovat. Evropskou identitu by jistě posílila skutečná Evropská ústava. Tato ústava by měla definovat práva občanů EU, která by byla nadřazena právům členských států. Ústava by měla popsat i základní instituce, které mají tato práva zajistit. O takto sestavené ústavě by mělo smysl rozhodovat v referendech. Státy, které by ji odmítly, by se staly obchodními partnery EU, s různým stupněm privilegovaného partnerství.“
Odpovídalo 110 manažerů
ČLÁNKY DO MAILU