Nabídkou je vyrovnávání fotovoltaických výrobních špiček
Bioplynovým elektrárnám se otevřela snadnější cesta k úvěrům na jejich výstavbu. Očekávaný třesk však nenastal. Zároveň se snadnějším financováním se totiž takřka uzavřel přístup k jejich připojování do sítě. Jak uvádějí zprávy z oborové nevládní organizace CZ BIOM, sedm z deseti žádostí vyšlo naprázdno. To všechno kvůli dravějším podnikatelům ve fotovoltaice, kteří si stačili rezervovat volnou kapacitu sítí.
V rukou rozhádaných poslanců
Všichni zainteresovaní vědí, že je mezi těmito podnikateli mnoho spekulantů, kteří nejsou s to ani mnohem jednodušší fotovoltaický projekt dotáhnout do konce a mnohé přísliby k připojení zbytečně zdržují. Nicméně kapacita sítí byla zadaná a u neuspokojených stavitelů bioplynových stanic narůstala zášť proti „šťastnějším“ solárním kolegům. I na ně však dopadla výzva společnosti ČEPS distribučním společnostem, aby přestaly udělovat kladná stanoviska solárním a větrným elektrárnám. Na postavení bioplynových stanic se tím však nic nezlepšilo. Rozvoj obnovitelných zdrojů v Česku se zastavil.
Obnovitelné zdroje (OZE) může z kómatu vyvést přijetí rozumné novely příslušného zákona. Ta by měla snížit státní záruku výkupní ceny za kilowatthodinu ze solárních zdrojů, protože se stala nereálnou. Energetický regulační úřad kvůli pětiprocentní záklopce nemohl reagovat na prudké snížení ceny solárních článků a z podnikání ve fotovoltaice se stal zlatý důl.
Z hlediska bioplynových elektráren bude záležet na typu restrikce, pro který se rozhodne Parlament. Kdyby vyšel z vládního návrhu na jednorázové srovnání ceny za fotovoltaiku na úroveň jedenáctileté až patnáctileté návratnosti, kterou předpokládá zákon, a pak dál platil pětiprocentní limit, bioplynových výroben elektřiny se to nijak nedotkne. Pokud se však solárním elektrárníkům podaří přemluvit poslance, aby snižovali výkupní cenu postupně, maximálně o patnáct procent, mohlo by to mít pro podnikání v bioplynu nepříjemné důsledky. Natož kdyby předseda hospodářského výboru Parlamentu Oldřich Vojíř prosadil svých 25 procent. Pak by se možnost získání úvěru na bioplynovou elektrárnu mohla zase povážlivě ztenčit. Kdo ví, jak by se banky potýkaly s patnácti- či 25procentním rizikem, zvykly-li si už na jistoty rizika pouhých pěti procent.
Padlá bariéra
Na výstavbu bioplynové elektrárny lze získat podporu z operačního programu Životní prostředí. Uvolňuje-li program 40procentní dotaci, musí příjemce doložit 60 procent vlastních prostředků. Ochota bank poskytnout úvěr narážela na přísnou reguli – nebylo možné poskytnout do zástavy stavbu samu. To se podařilo náměstkyni ministra životního prostředí Rut Bízkové při jednání s ministerstvem financí zlomit. Nyní lze tento majetek použít jako zástavu až do výše spolufinancování. Je-li banka ochotná takový úvěr poskytnout, realizace se tím zjednoduší.
Operační program Životní prostředí není jediným zdrojem pomoci. Lze využít i různé dotační tituly ministerstva průmyslu nebo zemědělství. Bioplynové elektrárny nejsou ani zdaleka takovými popelkami, za něž se vydávají ve srovnání se solárními zdroji. Mají sice třikrát až čtyřikrát nižší výkupní cenu, ale zato dostávají bohaté dotace.
Proč to všechno
Bioplynová elektrárna je žádoucí obnovitelný zdroj, protože dokáže přeměnit mnohé špinavé odpady na čistou energii. Stanice dokáže spolykat nejen čistírenské kaly, hnůj či kejdu, ale i masný odpad a kuchyňské zbytky. Takový sortiment včetně cukrovarnických řízků či glycerinu z výroby má takzvaná komunální bioplynová stanice – například ve Vysokém Mýtě. Naplňuje vizionářské představy, jak se čistě a elegantně zbavit nepříjemných odpadů. Dosud většina z nich končí navzdory zdravému rozumu a závazkům k Evropské unii na skládkách. Cestou komunálních bioplynových stanic se však vydalo jen minimum měst a aglomerací. A není divu – někdy si na sebe ani nevydělají.
Když se bioplynových elektráren chopili zemědělští podnikatelé, začali se specializovat na zpracování kukuřičné siláže, nebo dokonce jen kukuřičných vřeten se zrny. Jiné elektrárny si připravují řezanku z nazeleno sklizeného obilí a tak dál. Většinou vstupují do konkurence s výrobou potravin. Cílem je elektřina a zisk.
Ani teplo, které nutně provází výrobu elektřiny, se u mnoha provozů nevyplatí dopravovat, a proto uniká do ovzduší. Bioplynové elektrárny se z obavy před zápachem budují daleko od obcí. „Už se vymýšlely všelijaké věci. Topit kaprům, aby přibývali na váze, nebo vytápět skleníky. Není však nad to, podaří-li se teplo využít na obyčejný otop,“ uvádí Tomáš Rosenberg z konzultantské firmy Bioprofit.
Bioplyn z Aurory
Navzdory tomu lze dle Jana Habarta ze sdružení CZ BIOM nalézt nejdokonalejší využití bioplynu ve velkém lázeňském domě Aurora v Třeboni. Stanice, v níž se působením mikroorganismů uvolňují ve fermentorech z organické hmoty různé plynné látky s převahou metanu, je čtyři kilometry od lázní. Bioplyn se do hlavního objektu přivádí potrubím. Tam se spaluje v motoru, který pohání generátor na výrobu elektřiny, a teplo se rozvádí pro procedury i vytápění.
Vůči solárním elektrárnám mají bioplynové velkou výhodu v tom, že mohou pracovat i v noci, vůči větrným zase v tom, že fungují i za bezvětří. Vzhledem ke skladovatelnosti plynu v plynojemech a tepla ve vodních nádržích lze využít bioplynové elektrárny i k výrobě elektřiny ve špičkách. „To má být náš vklad do diskuse o využití přeplněné elektrické sítě. Mohli bychom vyvést elektrický výkon do místa plně obsazeného solárními elektrárnami, když nesvítí slunce. Bioplyn bychom uskladnili do plynojemu a elektřinu vyráběli, jen pokud je solární elektrárna mimo provoz. Tedy s raním rozbřeskem a po setmění. V noci, kdy elektřiny není třeba, bychom rovněž nevyráběli a bioplyn schovali na ráno,“ popisuje Habart. A vyvozuje závěr, o němž dosud nikdo nechtěl ani slyšet: „Malý výkon by vyvažoval jiný malý výkon a nemuseli bychom kvůli tomu řešit složité záležitosti s celou sítí.“
Změna myšlení
To by však vyžadovalo změnu myšlení. Rosenberg poznamenává: „Při vykrývání špiček v energetice byl až dosud zájem o velké zdroje nad dvacet megawattů. My můžeme nabídnout sotva dva megawatty. To jsou malé výkony, než aby to velké hráče zajímalo.“
Proto Rosenberg i Habart splétají představy, že by se provozovatelé bioplynu mohli spojit do celorepublikového klastru, který by tyto takzvané systémové služby nabízel jako celek. V budoucnu by mohli nabídnout k regulovanému výkonu coby záložní zdroj až sto megawattů.
Vyvstává stará známá otázka: Na kolik by to přišlo? „Majitelé bioplynových stanic by museli investovat do mnohem větších plynojemů, než jim stačí k zabezpečování ustáleného provozu. To by se jim muselo vyplatit,“ připomíná Rosenberg. I malé bioplyny by proto musely fungovat na základě tržního principu – s dvojí sazbou.
Uvědomují si oba pánové propagující bioplynové elektrárny i s nimi spojená rizika? Například masové pěstování kukuřice, která je nevhodnou plodinou pro naše většinou svažitá pole? „Určitě nesměřujeme k žádnému nenormálnímu stavu,“ ohrazuje se Habart. A argumentuje, že od doby velkých chovů dobytka za socialismu klesla spotřeba kukuřičné siláže na polovinu. „Rozloha ploch osetých kukuřicí sice teď zase roste, ale původního stavu nikdy nedosáhne,“ argumentuje Habart.
Řešení může přinést obyčejná tráva. Stát připlácí kvůli udržení stavu krajiny na sklízení velkého množství luk a s trávou si dnes nikdo neví rad. Přitom zpracování senáže na bioplyn se dle některých odborníků vyplatí mnohem víc. To by však musely být trochu jiné, nebo aspoň upravené systémy, než ty, které se k nám právě houfně dovážejí na kukuřici.
Graf:
Dvě elektrárny na jednom kabelu
Denní diagram zdrojů s primárním a sekundárním připojením
Popisek pod graf:
Vzor sdílení. Tak si to představují iniciátoři z CZ BIOM – primární rezervovaný výkon by v čase slunečního svitu dodávala fotovoltaická elektrárna. Předtím a potom by stejné připojení mohla využívat elektrárna bioplynová.