P e n z i j n í s y s t é m
Státní dluh, který letos dosahuje výše stovek miliard korun, v příštích letech nezadržitelně poroste. Důvod? Kolabující důchodový systém, který devastuje státní finance. Špidlův přístup k realizaci tolik potřebné reformy směřuje spíš proti toku dějin, protože dál posiluje roli státu ve financování penzí.
Namísto myšlenky, která by sice nebyla čistě pro povinné penzijní spoření, nicméně by díky stimulaci prostřednictvím daňových odpisů mohla výrazně prosadit vznik podnikových penzijních fondů, ministr práce a sociálních věcí Vladimír Špidla nově prosazuje jen vlažnou alternativu. Tou je vyšší státní podpora dobrovolnému penzijnímu spoření. Ta by sice mohla mírně zvýšit intenzitu penzijního spoření lidí, ale díky nutné valorizaci těchto příspěvků by znamenala pro státní kasu další výdaje. Navíc nezaloží nový trend, kterým by mohl být masivní vznik podnikových penzijních fondů. Možnost odepisovat si ze základu daně peníze, které by podniky platily svým zaměstnancům na budoucí penze, je totiž díky jasné motivaci již velmi blízko k povinnému penzijnímu spoření.
Dobrých pět let je zjevné, že bez ohledu na to, jaká politická garnitura právě vládne, země neomylně spěje k úpravě penzijního systému. Výplata důchodu už polyká více než čtvrtinu všech státních výdajů - a bude hůř. Demografický vývoj je zatím neúprosný, a zatímco nyní zhruba stovka ekonomicky činných občanů platí něco přes třicet důchodců, na začátku příštího tisíciletí stoupne tento počet na čtyřicet osm. A jestli se bude stárnout tempem, které předvídají demografické studie, tak v roce 2020 bude penzistů téměř tolik jako výdělečně činných lidí. Navíc stáří, kterého se v průměru dožíváme, sice pozvolna, ale neustále roste. Zvyšuje se tak nejen počet vyplácených důchodů, ale i doba, po kterou je čerpáme.
Na dnešní nepříznivou situaci se dá reagovat několika způsoby. První je nejprostší a nejméně populární. Vyplácené dávky by se prostě postupně snižovaly. Další možností je naopak zvyšovat částky, které se z výdělku na penze povinně odvádějí. Ani to však, jak ukazuje příklad Polska, není dlouhodobě udržitelné. Odpor, který se zvedl proti nedávnému návrhu ministra práce a sociálních věcí Vladimíra Špidly na zvýšení pojistného z 26 na 28,4 procenta, byl ostatně dosti jednoznačný. Odvody jsou již nyní v poměru k platům značně vysoké a zanedbatelné není ani to, že se tak celý problém stárnoucí generace vlastně přenáší na děti. Nadměrně vysoké sazby na pojištění by zdražily pracovní sílu, narostla by nezaměstnanost a podíl šedé ekonomiky, protože lidé by do ní utíkali před vysokými daněmi. Co s tím? Diskuse se vedou pouze dvěma vyhraněnými směry a až příliš se zpolitizovaly. Takže dnes proti sobě stojí prakticky dva rovnocenné tábory: zastánci mírných změn nynějšího průběžně financovaného systému a vyznavači radikálního řezu, který by celou soustavu postavil na bázi tří pilířů, tedy včetně povinného spoření na důchod. Příkladem zpolitizování budiž následující skutečnost. Ze studie Světové banky zabývající se Českou republikou, kterou si u ní objednala ještě Tošovského vláda a která měla zahrnovat analýzu penzijního systému, kapitálového trhu, pojišťoven a penzijních fondů, byla na přání nynější vlády vyřazena právě pasáž, která se měla týkat penzijního systému.
Špidla chce 35 miliard
Na ministerstvu práce a sociálních věcí sice leží poměrně propracovaný dokument o radikální penzijní reformě, na delší dobu však zřejmě bude u ledu. Sociálnědemokratická vláda vyhlásila jiný typ změn, nejpodstatnější přitom je, že dál počítá s průběžným financováním penzí, tedy bismarckovským způsobem. Pozvolné změny uvnitř systému i nová legislativa by měly vést k tomu, že v roce 2002 bude existovat samostatný veřejnoprávní fond, do něhož poplynou odvody z pojistného a patrně také část výnosů z nepřímých daní. Státní důchod by měl dosahovat pětačtyřiceti až padesáti procent hrubé mzdy.
Alfou a omegou celé operace ovšem jsou vyrovnané finance na dosavadním důchodovém účtu státního rozpočtu. To přiznává i ministr Špidla. Ale tento účet se zatím řítí do stále vyššího deficitu. Proto Špidla požaduje jednorázovou investici ve výši 35 miliard korun, která by musela přijít na účet v okamžiku jeho osamostatnění. Pokud to nepůjde jinak, tak na úkor dalšího deficitu státního rozpočtu. Tato jednorázová injekce, kterou Špidla žádá, ovšem vystačí podle propočtu Ondřeje Schneidra, hlavního analytika Patria Finance, zhruba na tři roky a poté by začal opět narůstat deficit důchodového účtu. Podle Špidly by bylo možné část zdrojů na důchodový účet vzít z nepřímých daní, tedy například z DPH nebo spotřebních daní. Podle propočtů Vladimíra Kreidla, člena představenstva Patria Finance, by důchodový účet ukrajoval stále více peněz z nepřímých daní a například v roce 2020 by spolkl finanční částku odpovídající 6,5 procentům hrubého domácího produktu, který bude za tento rok vytvořen. Pokud bychom to přepočetli na dnešní poměry, znamenalo by to, že na důchodový účet by přešly téměř všechny peníze vybrané na DPH.
Ministerstvo práce a sociálních věcí zhruba propočítalo i finanční důsledky transformace průběžně financovaného systému na povinné penzijní spoření. Zvažuje tři varianty. Zavedení povinného spoření s hraničním věkem dvacet let a zvyšováním věkové hranice po roce 2007 na 65 let pro muže i ženy. V druhé variantě zavedení povinného spoření při hraničním věku čtyřiceti let a stejné zvyšování věkové hranice odchodu do důchodu. Relace důchodu a mzdy z průběžného systému a z povinného spoření by činila 45 procent (30 % z průběžného systému, 15 % povinné spoření) v obou případech. Třetí varianta se od druhé liší pouze tím, že relace důchodu a mzdy z průběžného systému a povinného spoření by opět představovala pětačtyřicet procent, ale poměr mezi nimi by se měnil - zpočátku by třicet pět procent důchodu šlo z průběžného systému, deset z povinného spoření, nakonec by se poměr ustálil opět na třiceti a patnácti procentech. Ve všech případech ministerstvo spočítalo celkový transformační deficit za padesát let ve výši zhruba tří a půl bilionu korun.
Je ovšem zapotřebí si uvědomit, a to již ministerstvo nezmiňuje, že za dobu 45leté transformace na nový systém by se v něm naakumulovaly zdroje ve výši 8,5 bilionu korun. Podmínkou by bylo, aby do fondu povinného penzijního spoření lidé odváděli příspěvky ve výši 7,5 procenta z hrubé mzdy. Samotná tabulka navíc dokazuje, že při zavedení povinného spoření výše částek, které bude nutné dávat na důchod, klesne.
