P r i v a t i z a č n í c h y b a
Královopolská, a. s., jejímž majoritním akcionářem se stal loni opět stát, bojuje o přežití. Její zadlužení je zhruba třikrát vyšší než základní jmění. Všechny varianty záchranných projektů počítají se vstupem Konsolidační banky do firmy. Čím déle se bude realizace projektu odkládat, tím bude projekt pro stát dražší.
Oslavy by mohly být veliké: nad Brnem by vlály prapory s ozubeným kolem, velké recepce by se určitě účastnil primátor města a možná, že by přiletěl i vysoký host z Prahy. Na recepci by potom generální ředitel podtrhl, že Královopolská slaví sto deset let své existence a kyne jí budoucnost stejně slavná jako tradice. Všechno je ale jinak: firma se sice letos opravdu dožívá sto deseti let, neví ale, jestli narozeniny přežije. Skomírá pod tíží dluhu, blížícího se čtyřem miliardám, prakticky veškerý majetek má zastaven a nový generální ředitel má po třech týdnech v sedle jen samé starosti. Majoritním akcionářem jedné z nejvýznamnějších českých firem je stále ještě Fond národního majetku, i když smlouva o prodeji 51 procent akcií byla podepsána už před více než třemi lety - 30. listopadu 1995. Než bude stát schopen sehnat pro firmu nového majitele, musí ji napřed postavit na nohy a to bude mnohem dražší než před oněmi třemi lety.
Mohlo to být jinak
Před necelým rokem, zhruba v dubnu 1998, mohla být Královopolská bez větších problémů zachráněna, tvrdí dnes tehdejší předseda výkonného výboru Fondu národního majetku Roman Češka. Fond prý navrhoval možná řešení, vláda je však nechala bez odezvy. Češka současně upozorňuje, že od té doby se finanční parametry restrukturalizace firmy dost podstatně zhoršily, stejně tak jako její pověst, což se podle jeho názoru mohlo odrazit i v zakázkové zásobě. Existují však i jiné názory - a to hlavně z podnikové sféry. Podle nich si stát od samého počátku privatizace počínal jako slon v porcelánu a ono Češkovo „před rokem bylo vlastně už pozdě.
Královopolská se privatizovala částečně kuponovou metodou, do veřejné soutěže šlo přesně jedenapadesát procent akcií. Soutěž vyhrála společnost s ručením omezeným a základním jměním pouhých sto tisíc korun - firma KENAP, patřící Zdeňkovi Pánkovi, který v té době měl za sebou šestnáct let u firmy. Jeho poslední post byl ten nejvyšší - byl generálním ředitelem a za jednu akcii nabídl 803 korun, celkem pak skoro 500 milionů. Cenově tak předstihl druhou nejlepší nabídku o celých sto padesát milionů korun. Fondu na tak vysoké nabídce nebylo nic divného a s firmou KENAP uzavřel kupní smlouvu. Sám Zdeněk Pánek vysvětluje velkorysost nabídky účetní uzá- věrkou firmy za rok 1994: v ní podle jeho slov, která je údajně schopen také dokázat, byly odúčtovány závazky Královopolské vůči Konsolidační bance. Ty se tehdy ještě zhruba rovnaly základnímu jmění firmy. Majitel KENAP dnes říká, že kdyby dluhy Královopolské na podniku zůstaly, nikdy by za něj tolik nenabídl, protože by peníze potřeboval právě na odkoupení dluhů z Konsolidační banky.
Ačkoliv to vypadá absurdně, je skutečně možné, že si Zdeněk Pánek myslel, že kupuje čistou firmu, zatímco Fond národního majetku žil v domnění, že firmu prodal i s dluhem. A z tohoto omylu se odvíjí celá dnešní kauza Královopolské. Jakmile se KENAP stal nabyvatelem nadpoloviční většiny (k podílu koupenému od FNM si přidal ještě jedenáct procent akcií získaných na trhu), zastavil splátky Konsolidační bance, kam podle obvyklého českého scénáře byly převedeny úvěry na trvale se obracející zásoby. Původně činily „jen 700 milionů, jenže nesplácením dluhu naběhly úroky zvíci dalších 700 milionů, k tomu všemu si Konsolidační banka přičítá dalších 700 milionů jako penále. Takže dnes už jde o částku třikrát sedm set milionů, tedy víc než dvě miliardy korun.
Svoji přísnost banka podporuje pádným argumentem: KENAP si troufl úvěry na trvale se obracející zásoby vyvést o své vůli z účetnictví Královopolské, a to je hřích. Pokud ovšem Pánek nelže a byl přesvědčen, že tyto dluhy odepsal sám stát, lze jenom dodat, že nevědomost hříchu nečiní. To však nic nemění na tom, že Konsolidační banka podala na Královopolskou žalobu. Jednu z mnoha žalob, které se dnes kolem firmy točí.
Ústup ze slávy
Zdeněk Pánek, respektive jeho KENAP, složil u Fondu národního majetku prvních deset procent ceny - 50 milionů korun - jako běžnou kauci před podpisem smlouvy a první splátku opět ve výši deseti procent podle dohodnutého splátkového kalendáře rozvrženého do pěti let. A jak to v českých zemích bývá, těchto sto milionů korun si půjčil u firmy, kterou chtěl privatizovat - tedy u Královopolské. Vzal tím mírně u úst zbývající akcionáře. Jenže další splátku, kterou měl dodat v září 1997, už nedodržel. A boj o firmu vzdal. Výsledkem byla dohoda mezi firmou KENAP a fondem, podle níž oba partneři od kupní smlouvy odstupují. Fond tak měl na krku opět všech jedenapadesát procent akcií Královopolské.
V žádosti o revokaci původního privatizačního projektu, kterou zpracoval hned na začátku loňského roku Fond národního majetku a podepsal vedoucí sekce Jaroslav Borák, se uvádí, že Královopolská sice měla veden závazek vůči Konsolidační bance ve výši 736,41 milionu korun, ale představenstvo firmy tento závazkový vztah neuznává. Fond národního majetku doporučuje v této žádosti vládě novou veřejnou obchodní soutěž.
Mezitím se ovšem pokusil zapojit do hry o Královopolskou a její budoucnost subjekt, který se v první soutěži ocitl na druhém místě. ŽĎAS, a. s., tehdy nabídly o zmíněných 150 milionů méně, tedy „jen 350 milionů. Josef Petrlík, generální ředitel strojíren ze Žďáru nad Sázavou ještě dnes tvrdí, že FNM skočil na nejvyšší nabídku a vůbec se nezajímal o to, zda ji KENAP bude schopen splatit. A v tom vidí jádro všech dnešních potíží. Nicméně ještě na začátku loňského roku ŽĎAS svoji nabídku opakovaly, dokonce se prý uvažovalo o tom, že by Královopolskou koupily společně s ČKD Energetika, aby obě firmy měly zázemí pro zakázky z chemického a petrochemického průmyslu. Jenže ředitel Petrlík - byť v jiné souvislosti - nyní už jen opakuje slova Romana Češky: od doby, kdy jeho podnik projevil o koupi poprvé zájem, se stav brněnské firmy výrazně zhoršil a dnes by už ŽĎAS musely svou nabídku rovněž výrazně modifikovat. Evidentně jen směrem dolů, protože dluhy Královopolské se zatím ztrojnásobily.
Roman Češka připouští, že ŽĎAS měly o koupi jedenapadesátiprocentního balíku akcií Královopolské vážný zájem. Říká dokonce, že zájemců bylo víc. Jenže jediný, kdo mohl o prodeji rozhodnout, byla vláda. A přestože se ministra financí a ministra průmyslu a obchodu snažil přesvědčit, aby se kabinet Královopolskou zabýval, vláda se k ničemu neměla. Češka to vysvětluje tím, že v té době se už ministři pilně angažovali v předvolebních hrátkách a na skutečnou práci neměli čas. A když bylo po předčasných volbách, stejnou přezíravost projevili i nový ministr financí Ivo Svoboda a nový ministr průmyslu a obchodu Miroslav Grégr. Královopolskou dál vlastnil Fond národního majetku, v čele firmy dál stál jím dosazený Karel Ziemba a firma skomírala v předprivatizační etapě, kterou kdysi kdosi případně nazval údolím smrti.
Údolí smrti
Roman Češka prapůvodní mylný předpoklad o tom, který subjekt nese závazek vůči Konsolidační bance, dnes potvrzuje slovy, že FNM v době odstoupení od kupní smlouvy nevěděl, jak to vlastně s úvěry na trvale se obracející zásoby je. Podle něj se však nakonec zjistilo, že opravdu patří Královopolské. Jenže v řadě stojí ještě další věřitelé: Komerční banka údajně s 270 miliony, Pragobanka se 70 miliony, IPB s padesáti miliony korun a zřejmě mnoho dalších. Mnozí z nich přitom mohou být už jen spekulanty, kteří nakupují pohledávky od bank s větší či menší slevou a pohledávkou se pak snaží platit zase za dodané výrobky samotné Královopolské. Navíc Královopolská dluží také státu na sociálním a zdravotním pojištění a daních. Dnes už víc než půl miliardy.
Údolím smrti měl firmu provést Karel Ziemba. Toho však prosincová valná hromada odvolala. Zřejmě proto, že se mu nepodařilo rozplést a zpřetrhat osobní, majetkové a smluvní vztahy, především mezi Královopolskou a KENAP. Dnešní generální ředitel Milan Rada, který tento post obsadil před pouhými třemi týdny, o Ziembovi mluví velmi zdvořile a říká, že složité vztahy může rozmotat jen ten, kdo přichází z venku. Doufá, že jemu se to povede.
Už Pánek rozčlenil firmu na holding a desítky dcer, přičemž dluhy a majetek zůstaly na mateřské společnosti a dcery pracovaly v nájmu. Zároveň se ovšem množství dcer urodilo také společnosti KENAP a tyto vlastní dcery dokonce v jedné etapě měly přebrat činnost dcer Královopolské. Roman Češka k tomu dodává, že tento způsob tuneláže se fondu podařilo zatrhnout. Přesto však dcery KENAP obstarávaly pro Královopolskou nejrůznější činnosti. Nejen úklid, závodní stravování či strážní službu, ale například v pronajatých místnostech provozovaly také cestovní kancelář. Pánek to vysvětlil tím, že Královopolská tak alespoň vydělávala na pronájmu. Nový generální ředitel dnes dělá kompletní inventuru všech smluv a dohod a ruší ty, které rušit lze a které pokládá za neúnosné pro mateřskou společnost.
Ve vztahu mezi Královopolskou a Zdeňkem Pánkem velkou roli hraje také sto milionů korun, které jako kauci a první splátku složil Pánek na Fondu národního majetku. Češka tvrdí, že je fond převede na Královopolskou, protože odtud je Pánek sebral. Pánek nepopírá, že Královopolské patří, ale chce být účastníkem této operace, protože jen tak lze podle něj vyhovět právu.
Všechno to jsou ovšem jen maličkosti proti základnímu dlužnickému břemenu vůči Konsolidační bance a několika velkým věřitelům. To by totiž mohlo Královopolskou snadno stáhnout do konkursu. Proto takový spěch s finanční restrukturalizací podniku. Vloni na jaře ji navrhoval Češka, tehdejší vláda se k ní ale nedostala. Variantu na dané téma pak zpracoval Ziemba jako materiál, který měl opět Fond národního majetku předat pro vládní jednání. Nový návrh činí jasno alespoň v jednom - přiznává závazek vůči Konsolidační bance. A navrhuje toto řešení: banka by měla pohledávku odprodat fondu za cenu sestávající ze dvou částek: symbolického jednoho milionu korun a z doplatku ve výši devadesáti procent kupní ceny, za níž by se někdy v budoucnu prodávaly akcie restrukturalizované Královopolské. Restrukturalizaci by provedl majitel, tedy Fond národního majetku, a to právě kapitalizací dluhu v Konsolidační bance. Právě na ni by převedl devadesát procent výnosu z prodeje svého podílu v Královopolské.
Čas jsou peníze
„Restrukturalizační prosbu podpírá firma svým významem. „Holdingu Královopolská se postupně podařilo prosadit jako stálý dodavatel předních světových inže- nýringových firem, které dnes patří ke klíčovým zákazníkům. Za všechny lze jmenovat Mitsubishi, Fluor Daniel a další, říká se mimo jiné v materiálu pro vládu.
Královopolská zároveň uvádí přehled vnitřních zdrojů financování. K nim patří například zmíněné pohledávky vůči KENAP, prodej nemovitostí, jako jsou hotely či rekreační zařízení, což by mohlo vynést asi 150 milionů korun, inkaso z předpokládaného prodeje účastí nestrategických dceřiných společností, kterým by firma získala až 115 milionů korun. Z celkového zeštíhlení by mohla Královopolská inkasovat možná až 750 milionů korun.
Tento návrh restrukturalizace je jádrem projektu, který zpracovaly Fond národního majetku, ministerstvo financí a ministerstvo průmyslu a obchodu, a to z podnětu Konsolidační banky. Tak to říká její mluvčí Martin Horák. Podle něj je projekt nyní v meziresortním připomínkovém řízení a pak by ho měla dostat do rukou vláda, která by měla říci konečné slovo nejpozději do konce března. Tehdy se bude konat mimořádná valná hromada Královopolské, na níž už by měl nový generální ředitel předložit finální verzi záchranného plánu, odvracejícího konkurs.
Jenže sám Milan Rada podotýká, že naznačený projekt je jen jednou z cest oživení firmy. Konkurs při své buldočí odvaze vůbec nepřipouští. Možnou variantou by ale podle něho mohla být také přímá kapitalizace pohledávek největších věřitelů. Pokud by se Královopolská skutečně vzpamatovala, mohli by na ní věřitelé vydělat víc než na uvažovaném soudním vyrovnání. Při něm by jim totiž Královopolská za dva roky snad vyplatila asi polovinu dluhů, zatímco oživenou firmu by šlo snad dobře zpeněžit.
Kdyby se úvěry Královopolské na trvale se obracející zásoby jakýmkoliv způsobem vyřešily dřív, než Pánek koupil polovinu firmy, přišlo by to maximálně na 700 milionů. Kdyby se tak stalo alespoň ve chvíli, kdy Pánek vypadl ze hry, přišlo by to pořád ještě o třetinu levněji než dnes, kdy má firma hodnotu asi tak minus dvě miliardy. Všichni zúčastnění se nyní upínají k 31. březnu, datu, kdy má padnout rozhodnutí. Jestli se tak stane, jisté není. Pokud se ovšem problém znovu odsune, záporná hodnota podniku s osmi tisíci zaměstnanci bude jenom růst. A pak už Královopolské možná ani nebude pomoci.