Část českých investičních společností obstojí i v zahraniční konkurenci
Na českou scénu kolektivního investování začínají čím dál více vstupovat zahraniční otevřené podílové fondy. Dokonce se může zdát, že pro české investiční společnosti nebude napříště důležitá ani tak míra úspor obyvatel a jejich vztah ke kapitálovému trhu, jako to, zda jim zahraniční subjekty nechají nějaký prostor na přežití.
Stále více a stále častěji slýcháme výzvy k tomu, aby české subjekty investovaly na globálním trhu. S tím nelze při omezenosti domácí nabídky akcií a nyní už i pevně úročených investičních nástrojů než souhlasit. České akcie nen abízejí dostatek zajímavých příležitostí. Výnosy z peněžního trhu poklesly, a i když jsou stále výrazně vyšší než v eurozóně, už nejsou o moc atraktivnější než třeba sazby na britských ostrovech. Přitom nemůžeme v dlouhodobějším horizontu podceňovat riziko propadu koruny.
Domácí versus zahraniční.
V situaci, kdy téměř vše hovoří pro to, abychom své investice směřovali na globální trhy, tak logicky vyvstávají dvě otázky. Za prvé, proč investovat do zahraničních podílových fondů, když máme i doma investiční společ nosti nabízející možnost jít na zahraniční trhy, ať již většinovou, nebo jen menšinovou částí svého portfolia? Za druhé, proč investovat s nějakou českou investiční společností do zahraničních cenných papírů, když si můžeme rovnou nakoupit fondy těc h nejrenomovanějších správců? Na obě tyto otázky kupodivu existují odpovědi.
Je nepochybné, že zahraniční fondy budou představovat v tomto roce zcela novou konkurenci. Nemusí to ale nutně domácí společnosti zničit. Na druhé straně je zřejmé, že řada z nich zanikne, nebo se sloučí. Leckde k tomu možná přispějí noví majitelé jejich majitelů, kteří se rozhodnou, že o takový byznys prostě nemají zájem. Buďto proto, že ho nedělají , nebo naopak nabídnou své vlastní produkty.
Daňové břemeno.
Podíváme-li se na výhody a nevýhody domácích a zahraničních investičních společností a fondů, nalezneme na první pohled zřetelnější výhody u subjektů registrovaných v zahraničí. Ty mají v rukou jeden zásadní trumf, proti kterému lze těžko něco namítat. Je to rozdíl mezi daňovými režimy v České republice a v zemích využívaných k registraci fondů. I když zdanění fondů není všude úplně stejné, většina produktů je registrována ve státech, kde fondy neplatí žádnou daň ze zisku, jako jsou například Irsko či Lichtenštejnsko. Daň ze zisku, kterou české fondy platí, představuje z hlediska podílníka vyhozené peníze. Správci takových investic by tedy museli výrazně předb ěhnout své konkurenty, aby i po zaplacení daní získali pro své podílníky srovnatelný nebo lepší výnos.
To je velmi těžké zvláště u dluhopisových fondů či fondů peněžního trhu, kde odchýlení se od pomyslného průměrného výnosu na trhu u stejně rizikové skupiny investic nebývá velké. Přitom právě peněžní a dluhopisový trh je tím, co nás ještě nějakou dobu může nutit k tomu zůstat se svými investicemi doma. Nechceme-li vsadit na pokles koruny a nebojíme -li se podnikových obligací, je to ještě stále jakž takž zajímavé.
V poslední době se však objevily i fondy pro český peněžní trh registrované v zahraničí. Starají se o ně české subjekty. České investiční společnosti ovšem zákonnou cestu k podobnému kroku nemají. Samozřejmě lze doufat, že čeští záko nodárci v budoucnosti přijmou takové novely daňových zákonů, které přiblíží naše subjekty kolektivního investování vyspělému světu. Nic však nenaznačuje, že to bude v dohledné době. Neexistuje žádná zmínka, že by se o něčem takovém diskutovalo v rámci poslední úpravy přímých daní, a přitom se změny v oblasti výnosů z cenných papírů dotkly i kapitálového trhu.
Vzdálený svět.
Druhá výhoda zahraničních subjektů spočívá v něčem, co se dá jen těžko specifikovat a kvantifikovat. Velké zahraniční společnosti totiž pravděpodobně mají lepší předpoklady pro operování na globálních trzích. Mnozí čeští správci přitom možná budou tvrdit, že v době internetu a dostupnosti údajů to ve skutečnosti žádná výhoda není.
Nesmíme ale zapomínat, že v uvedeném smyslu nejde jen o fyzickou přítomnost na globálních trzích. Řada fondů se ostatně řídí centrálně, a to i přes oceán z míst, kde jsou fondy registrovány, anebo kam jsou alokovány investice. D ůležité je, že velké investiční společnosti mají své manažery pro jednotlivé segmenty světa. České společnosti nikoliv. Najmutí poradce pro správu zahraniční části portfolia stojí peníze, což opět znamená náklady navíc.
Absence standardů. Bohužel se ukazuje, že mezi výhody zahraničních subjektů musíme stále ještě zařazovat standardnost prostředí, v němž se pohybují. Nejde přitom jen o samotný trh, ale přímo i o sektor kolektivního investování. Dnes naštěs tí už není ani u nás důvod bát se vykrádání fondů renomovaných správců. Rovněž zneužívání majetku ve prospěch jiných společností, přinejmenším v případě největších hráčů na trhu, zřejmě nehrozí.
Přesto se objevují excesy, které by měly mít jiný průběh řešení, než jak to běžně vidíme. V nedávné minulosti se například objevila neoficiální zpráva, že jedna velká investiční společnost musela prudce snížit hodnotu majetku v jednom ze svých fondů, protože během roku zapomněla účtovat daně. Dalo by se očekávat, že po takovéto informaci bude následovat aktivita Komise pro cenné papíry či samoregulujících institucí. Místo toho se spekulovalo, o koho jde a zda je to pravda. Na vyspělém trhu by skutečnost, že se uvedená informace nepotvrdila nějakou udělenou sankcí ze strany regulátora, asi považovala za důkaz, že jde o fámu. U nás nikoliv. To svědčí o nedůvěře v& nbsp;regulaci, a tedy i o možnosti ji obejít.
Dluhopisové trauma.
Nestandardní prostředí se projevuje rovněž na trhu, a to zdaleka nejen akciovém. V České republice jsou například obecně považovány za poměrně bezpečnou investici i podnikové obligace. Ve zdejším prostředí donedávna neb yl téměř znám problém s jejich splácením. Odrazilo se to i na prodeji desetiletých dluhopisů Evropské investiční banky. Ačkoliv jde o jediného tříáčkového emitenta na českém trhu, výnos jeho papírů se pohybuje zhruba tři desetiny procentní ho bodu pod výnosovou křivkou českých maximálně pětiletých podnikových obligací. Výnosová křivka dluhopisů byla přitom v době uvedené emise vodorovná. Pro zemi, kde stát neumí vydat obligace a jejich majitelé neznají ani po půl roce jejich splatnost, je to dost zvláštní. Při takovém přístupu k rizikovosti těchto instrumentů lze těžko poměřovat rizikovost při investicích do obligací o becně. A že jejich emitentům - ať již jde o firmy či obce - začíná být horko, je nepochybné.
Mimochodem, není to tak dávno, co měly české investiční společnosti velký problém s oceňováním takových papírů. Podle předpisů tak měly činit cenami z veřejného trhu, který je samozřejmě v oblasti pevně úročených nástrojů ještě méně likvi dní, než je tomu u akcií. Na přelomu let 1997 a 1998 se přitom kursy roztančily ještě více, než bylo jinak obvyklé. Měnila se totiž pravidla pro účtování ztrát z těchto obchodů. Je ke cti investičních společností, že porušily pravidla pro oceňování a zaštítily se zákonem, který jim zakazuje poškozovat podílníky. Státní dozor jim však nijak nepomohl.
Hovořte česky, prosím.
Zdá se tedy, že zahraniční společnosti mají v boji s českou konkurencí v rukou všechny trumfy. Důvodů, proč se vydat na globální trh a proč tak učinit se správci, kteří na něm léta operují, je více než dost. Exi stují však i výrazné podněty k tomu, aby někteří z nás přece jen zůstali u domácích správců.
První výhodu ve srovnání se zahraniční konkurencí definují prodejci tak, že domácí produkty mluví česky. Svěříte-li své peníze zahraničnímu subjektu, máte tři možnosti. Můžete vsadit na relativně bezpečný, ovšem méně výnosný peněžní trh, případně invest ovat do fondu na obligace, který nemá namířeno do Ruska či na Balkán. Můžete se také zachovat podle teorie, která říká, že ten, kdo nakoupí majetkové cenné papíry a nechá je ve slamníku třicet let, získá stejný výnos jako ten, kdo s nimi po těch třicet let aktivně obchodoval. Ostatně pohled na americkou burzu ukazuje, že ten, kdo nakoupil v roce 1988 před tehdejší krizí, a tedy zbytečně draho, stejně vydělal za deset let v průměru čtrnáct procent ročně. Je to ovšem o tom dlouhodobém horizontu. Pokud vám ani jedna varianta nevyhov uje, můžete si najmout poradce, který si ale samozřejmě naúčtuje poplatek.
Rodiny českých fondů umožňují vcelku pohodlně a bezplatně vstupovat a vystupovat z investice podle vývoje, zatímco zahraniční fondy vám jednou za čtvrt roku pošlou anglicky psanou zprávu. Pokud nemáte jinou cestu ke sledování jejich port folia a nestudujete pravidelně vývoj v celém světě, jste odkázáni jen na jednu z výše uvedených možností.
Snadná dostupnost.
Jednoznačnou výhodou českých fondů jsou nízké minimální objemy investic. V zahraničí se často pohybují na úrovni dvou a půl nebo také až pěti tisíc dolarů. U našich fondů se objevují maximálně třicetitisícové první úložk y a poté maximálně třítisícové další. Jsou ale i fondy, které umožňují spořit po patnácti stovkách či tisícikoruně. Například u společnosti Pioneer jde o patnáct set korun, u První investiční o pět tisíc u první investi ce a u dalších o tisíc korun. Stejné je to u největšího českého korunového fondu Sporoinvestu. V případě IKS Komerční banky jsou tyto objemy vyšší v závislosti na typu fondu, ovšem v zásadě jsou také dostupné téměř pro každé ho. Snížit náklady na vedení účtu, omezit nutnost vysokých vstupních poplatků a minimalizovat částky ke vložení lze navíc zavedením vlastního subregistru.
Výhodou pro české investiční společnosti je samozřejmě i pokrytí klientely od mateřských bank. Tato výhoda by měla být zřejmá i pro zákazníky v podobě lepší komunikace a snadnějšího vyřizování objednávek. Informace o většině fon dů jsou k dispozici na internetové stránce Unie investičních společností, případně na jejich vlastních internetových adresách. Bohužel, kvalifikace lidí na bankovních přepážkách, z nichž někteří si dodnes pletou typy fondů, případně fondy a&nbs p;bankovní vklady, je nízká, a tím někdy, místo aby pomáhala, i tak trochu nebezpečná.
Konsolidace na obzoru.
Je tedy zcela evidentní, že se mezi domácími a zahraničními investičními společnostmi a fondy brzy strhne boj, který byl dosud vyhrazen jen domácím subjektům. Nástup evropské a zámořské konkurence je totiž zjevný. Za hraniční fondy by měly oslovit hlavně firmy a movitější investory, domácí subjekty by si měly ponechat spíše drobnou klientelu, tedy takzvaný retail. Pohled na prodeje například za poslední rok ale ukazuje, že ne každý umí své mateřské banky využít jako Spořitelní investiční společnost. Ostatní předběhl nebankovní konkurent.
Objeví se nová konkurence, s poklesem úroků ubývá příležitostí k domácím investicím a cesty na zahraniční trhy jsou složité. Někteří noví majitelé polostátních bank nemusí mít o investiční společnosti zájem. Řada podnikatelů si začín á uvědomovat, že včasný odchod z odvětví je někdy nejlepším způsobem, jak zůstat neporažen. Vlna otevírání fondů odebere drtivé části investičních společností většinu aktiv ve správě. To všechno jsou důvody, pro něž musíme počítat s výraznou ko nsolidací mezi českými subjekty v odvětví kolektivního investování. Jejich nabídka začne mít zcela jinou podobu a velkou část trhu převezmou zahraniční renomované instituce. Přesto lze očekávat, že české investiční společnosti nezaniknou a ;část z nich bude nadále prosperovat. Mimo jiné třeba proto, že změní filozofii své existence a začnou nabízet produkty svých zahraničních matek či zahraniční konkurence.
(Materiál připravený redaktorem týdeníku EURO
vychází z jeho přednášky v rámci investičních
seminářů organizovaných časopisem Fond Shop)
