Mistrovství světa ve fotbale se stalo ztělesněním všeho, co v Brazílii nefunguje
Saopaulský novinář Marcos Guterman, který je autorem knihy Jak fotbalem vysvětlit Brazílii, to říká nekompromisně: „Už když jsme v roce 1950 organizovali mistrovství světa v kopané, ptali jsme se, jestli jsme dostatečně rozvinutý stát, abychom to zvládli. Teď se po 64 letech ptáme znova.
A skutečnost zase ukazuje, že ne.“
Nedávný prezident Lula da Silva chtěl v době rychlého ekonomického růstu planetě předvést, že za jeho vlády se vlast zbavila nevděčného a stále opakovaného literárního přídomku „země budoucnosti“. Charismatický socialista chtěl, aby ji svět viděl jako „zemi přítomnosti“, a dokázal pro ni urvat v rychlém sledu pořadatelství dvou největších sportovních událostí – po letošním fotbalovém šampionátu hostí Rio de Janeiro za dva roky letní olympiádu. Jenomže přípravy na obě akce neúnosně zpomaluje neschopnost státního aparátu a korupce. Předražené stadiony se finišují pár vteřin před dvanáctou, takže se v rychlosti nehledí na bezpečnost práce, což stálo život už osm dělníků. „Místo toho, abychom ukázali, jak je Brazílie skvělá, si uděláme jen ostudu,“ říká rezignovaně Guterman.
z limuzín do helikoptér Není to ojedinělý hlas. Zatímco v době přidělení turnaje podporovaly pořádání mistrovství čtyři pětiny veřejnosti, dnes to není ani polovina populace. Mistrovství se stalo ztělesněním všeho, co v Brazílii nefunguje. Když loni v červnu vypukly v Sao Paulu spontánní protesty proti mírnému zdražení jízdného hromadné dopravy, brzy se rozrostly v masové hnutí. Hlavním sjednocujícím motivem statisícových davů po celé zemi se stala kritika zbytečného utrácení za stadiony, které po skončení mistrovství nebudou mít využití. Přitom s problémy nekvalitního školství či zoufalé infrastruktury se nehnulo ani o píď.
I velké firmy, které do reklamy spojené s šampionátem investovaly obří sumy, si uvědomily, jak moc leží Brazilcům v žaludku. Jen pár týdnů před jeho zahájením nebylo v Rio de Janeiru nebo Sao Paulu skoro poznat, že se sportovní svátek blíží. Žádné v podobných situacích běžné slogany o hrdých hostitelích jedné z nejsledovanějších událostí letošního roku. Jedině Coca-Cola se odvážila oblepit trafiky reklamou, která obsahovala sousloví Mundial 2014. Podobně reagovali i pouliční prodejci. Spatřit na pláži Copacabana na upomínkových předmětech nebo ručnících maskota, pásovce Fuleca, je stejně těžké jako zahlédnout jeho vzácnou předlohu v přírodě. Po desetiletí nadšení za Lulovy vlády jsou nyní lidé k dění v Brazílii, ve které už třicet let funguje stabilní demokracie, velmi negativně naladění. Přehnaný optimismus minulé dekády se přelil do opačného extrému. Přeneslo se to dokonce i v nedůvěru k samotnému týmu kolem hvězdného Neymara. Dotázaní jmenují jako favorita na vítěze raději evropské fotbalové mocnosti.
Z čeho ta „blbá nálada“ pramení? Zaprvé ekonomika zpomalila růst na pouhá dvě procenta, zatímco v době Lulova panování a vysokých cen komodit, na kterých je republika závislá, poskakoval kolem sedmi. Téměř dvousetmilionový národ, který se v předchozím desetiletí pustil do nezřízeného konzumu, najednou cítí, že se mu nedostává peněz a že vše je moc drahé. Například ceny bytů v Riu přesahují i ty, nad kterými nespokojeně reptá západní Evropa. I z Big Mac indexu, který srovnává státy podle ceny oblíbeného hamburgeru, vychází Brazílie jako sedmá nejdražší země planety. A do toho slyší občané každodenně o nových úplatkářských skandálech, které vysvětlují, proč je jejich vlast v žebříčku vnímání korupce sestaveném organizací Transparency International až na 72. místě.
Kromě toho se velká města potýkají s tím, jak pacifikovat favely – chudé, na divoko postavené čtvrti, které policie po desetiletí nechávala v rukou narkomafií a vyděračských gangů. Podnikatele trápí nekompetentní státní správa, jejíž jednání zpomaluje a prodražuje podnikání jak domácím, tak zahraničním investorům. Města jsou tak ucpaná auty, že třeba Sao Paulo se stalo městem s globálně největší vrtulníkovou flotilou, protože nejbohatší elity raději přesedlaly z limuzín do helikoptér. uplacená chudoba Je to zvláštní, že ze země, kterou si svět kýčovitě spojuje s optimistickým obrazem pláží, karnevalu a samby, nyní chodí jedna pesimistická zpráva za druhou. Přitom Brazílii se od minulého domácího mistrovství povedl obdivuhodný skok kupředu, při kterém jako by jí v novém tisíciletí navíc foukal silný vítr do zad.
Svědkem a důkazem tohoto pokroku je Marina. Žije v desetitisícové riodejaneirské favele Santa Marta v přízemí jednopatrového cihlového domku, který by potřeboval dozdít kolem dveřních rámů. Osmdesátnice právě sleduje finále riodejaneirské fotbalové ligy na své ploché televizi, nad kterou se v rohu místnosti nenasytně rozlézá plíseň. Návštěvě nabízí kávu v porcelánovém servisu, kterou připraví ve standardně vybavené kuchyni její dcera, žijící v přistavěném podlaží.
„Když jsme sem s manželem přišli, byly tu jen tři domy,“ vzpomíná na dobu před šesti desetiletími. „Na tomhle místě jsme postavili provizorní boudu a já jsme chodila každý den dělat služebnou do bohatých rodin v Botafogu. Dříve byl můj sen, že právě tam budu jednou žít. Ale už nechci, vždyť se mám dobře,“ vypráví zapáleně. Nelze za tím vidět jen stařeckou smířenost s osudem, nýbrž i spokojenost s generačním vzestupem její rodiny. Zatímco ona byla posluhovačkou, její vnuk studuje na univerzitě marketing.
„Lula je dobrý chlapík,“ chválí mezi chudými Brazilci velmi oblíbeného exprezidenta za to, že za jeho administrativy se masově rozšířily dosavadní opatření pro boj s bídou. Ženy z nemajetných rodin, které mají měsíční příjem 140 realů na osobu, dostanou od eráru sociální podporu ve výši 70 realů na dítě, pokud chodí na všechna předepsaná očkování a nezanedbává školní docházku. Menší podpora je poskytována v rámci plánu tzv. „rodinného měšce“ i těm domácnostem, ve kterých žádní nezletilí nežijí.
Výsledky programu, který představuje procento státního rozpočtu, jsou obdivuhodné. Dětská podvýživa se zmenšila o dvě třetiny a 28 milionů obyvatel vystoupilo z chudoby. Brazílii se díky metodě „dej lidem peníze a oni si poradí“ na rozdíl od většiny rozvojových zemí daří snižovat rozdíly mezi bohatými a chudými, ačkoli i přes výrazné zlepšení je zdejší společnost extrémně nerovná.
Chytit bídu za prsa Prezidentka Dilma Rousseffová, která si je dobře vědomá, že si z „měšce“ kupuje i hlasy za své znovuzvolení v říjnových volbách, se chystá program, který nyní zahrnuje už čtvrtinu brazilské populace, rozšířit o další dva miliony osob, aniž by se to setkalo s výrazným odporem. Opozice ví, že horovat za zrušení sociální podpory se rovná politické sebevraždě. Kritizovat si ho tedy dovolí jen pravicoví akademici. „Krátkodobě je to určitě pozitivní, ale dlouhodobě tím vytváříme kulturu závislosti.
Nemáme domyšlené, jak z toho vystoupit.
Vede to k dalšímu rozmachu šedého hospodářství, protože lidé v obavě ze ztráty příjmů z rodinného měšce nechtějí nahlašovat své pravé příjmy,“ tvrdí nad pivem v plážovém baru na Copacabaně mladý ekonom z Brazilské rozvojové banky Rodrigo Sias. „Jak můžeme říkat, že náš boj s chudobou funguje, když podporu dostává stále více lidí, místo aby jich ubývalo,“ říká naléhavě.
Jenže je to argumentace, které se nedostává sluchu. Místo toho se do Brazílie sjíždějí delegace ze sousedství, ale i z Afriky a Asie, aby se od ní poučily, jak bídě zakroutit krkem.
Není to jediná inspirace, kterou největší latinskoamerická země do rozvojového světa, pro nějž se stala modelovým úspěchem, vyváží. Bídu totiž umí chytit i u prsu.
Lékařka z Rio de Janeira Danielle Aparecida da Silvová otevírá ledničku, nad kterou visí obraz kojící madony. V chladničce stojí vyrovnané sklenice od majonézy či kávy, ve kterých je mléko. Nikoli však kravské, ale mateřské. Systém jeho dárcovství má Brazílie dokonale propracovaný: matky vědí, jak si mléko odsát a jak ho skladovat ve sterilizovaných nádobách do doby, než si pro něj dojede kurýr. „Všechno mléko jde do porodnic, kde ho poskytujeme předčasně narozeným miminkům místo umělé výživy. Tento program vedle rozšíření vakcinace pomohl snížit dětskou úmrtnost ve srovnání se začátkem 90. let o 73 procent.
Cíle OSN pro rok 2015 jsme tak splnili už před dvěma roky,“ hrdě vysvětluje da Silvová.
Nezdravá agrozávislost Poučení Brazílie dává i v zemědělství, byť si u toho ochranáři přírody rvou vlasy nejen při vzpomínce na kácení amazonského pralesa.
Republika šla proti doktríně, že jeho udržitelnost zajišťuje rozdělení půdy drobným farmářům, kteří se o ni budou starat tradičními metodami. Místo toho vsadila na geneticky modifikované plodiny, monokultury, chemická hnojiva, absolutní mechanizaci na gigantických výměrách, obří investice do přeměny savany v úrodné polnosti, výroby pohonných hmot z cukrové třtiny a na orientaci na exportní trhy. Na loňském semináři Aspen Institutu proto americký ministr zemědělství z dob Clintonovy administrativy Dan Glickman uznale označil brazilské agrárnictví za nejlepší na světě. Byť s dodatkem, že je na něm Brazílie nezdravě závislá.
V průmyslové produkci totiž už zdaleka tak hvězdná není, ale i tady má své úspěšné zářezy, jako je výrobce letadel Embraer, který je globální trojkou za giganty Airbusem a Boeingem. A koho by ještě před pár lety napadlo, že by řetězec Burger King nebo pivovar Budweiser mohl mít majitele z Brazílie?
A že se nevzmohli jen investoři, ale i obyčejní lidé, dokládají dvě statistiky z Brazilské rozvojové banky. Zatímco v roce 2002 se prodalo 1,79 milionu nových automobilů, v roce 2012 to bylo 3,8 milionu. Pokud ke stejným datům srovnáme roční počet leteckých pasažérů, zjistíme, že rapidně vzrostl ze 48 na 115 milionů.
Při výčtu těchto úspěchů se nabízí otázka, odkud pramení ona blbá nálada. Možná právě z toho úspěchu. Lidé, kterým se daří, si přejí ještě více. Nechtějí žít jen v úspěšné rozvojové zemi, nýbrž v normální rozvinuté. A co je důležité, už si o to nebojí nahlas říct, když vidí, že jejich volení představitelé jsou neschopní nebo neochotní to splnit.
Přípravy na fotbalový šampionát a olympiádu neúnosně zpomaluje neschopnost státního aparátu a korupce. Ze země, kterou si svět kýčovitě spojuje s optimistickým obrazem pláží, karnevalu a samby, nyní chodí jedna pesimistická zpráva za druhou. Města jsou tak ucpaná auty, že se třeba Sao Paulo stalo městem s globálně největší vrtulníkovou flotilou.
O autorovi| Tomáš Nídr, spolupracovník redakce
