Poslanec Jan Morava si chtěl hrát na Jamese Bonda, a když mu to nevyšlo, plakal
Jan Morava oslovil kdysi voliče svou vizí „Pravý čas pro pravé lidi“ a byl zvolen za ODS do sněmovny. Prý patřil k nejpracovitějším poslancům, jak sám připomíná. Chtěl být chrabrým a úspěšným hrdinou, něco jako agent 007 James Bond. Jak došlo k tomu, že se stal ztělesněním pravého opaku?
Poslanec ODS Vlastimil Tlustý si kdysi v rozhovoru s reportérem TV Nova Jankem Kroupou povzdechl, jaká je to špína, ta socdemácká aféra „pět v českých na stole“. Po vypnutí mikrofonu však reportéra překvapil otázkou, zda by neměl zájem o nějaký (in)diskrétní materiál. Popsal svět politiky v tak otřesných barvách, s tak konkrétními detaily, že v reportérech vzbudil chuť proniknout do dolní komory Augiášova chléva a zdokumentovat, co se tam děje.
Janek Kroupa ho tedy po čase znovu oslovil a navázal na téma podrazů v politice. Poslanec Tlustý se ochotně rozhovořil, především o ústrcích, které se dějí jemu i ostatním takzvaným „rebelujícím poslancům“ v ODS. Tomu lze věřit, mluví z vlastní zkušenosti. Poslanec ale květnatě popisoval i další špatnosti, které se ho netýkaly. Sám přitom zůstal skromně v pozadí. Tedy - až na nějakých patnáct drobností z doby, kdy byl ministrem financí, včetně historky s nějakým nedoplaceným čutálistou. Ty však už neupadnou v zapomnění!
Pak reportéři nastražili pastičku v podobě prefabrikovaného „kompromitujícího materiálu“ (pravý nabízet nemohli), o jaký by mohl být mezi lovci „kompromatů“ zájem. Pouze tento postup skýtal dobrou šanci cosi natvrdo zdokumentovat. Poslanec Tlustý se projevil jako velký šprýmař, akceptoval Kroupův návrh a chutě se pobavil s „figurantkou“ ve vířivce a nechal se přitom vyfotografovat. Tím jeho role v reportáži skončila.
Reportéři pořízené fotografie začali nabízet v politickém zákulisí se střídavým úspěchem. Nakonec se chytil poslanec ODS Jan Morava, fotografie dostal a poskytl je novináři z MfD k budoucímu zveřejnění, vázanému na svůj souhlas. To je konec plánované části reportáže.
Nastala však druhá, neplánovaná část příběhu. Poslanec Morava, vystupující jako „informační tykadlo“ ODS, začal reportéry (vydávající se za soukromé detektivy) úkolovat. Chtěl, aby byl vyfocen v přítomnosti dcery „rebelující“ poslankyně, tentokrát Strany zelených, Olgy Zubové. Výslovným motivem bylo získání důkazu, který by paní poslankyni pomohl „srovnat“, kdyby v nějakém důležitém hlasování váhala. Fotografie byly skutečně pořízeny a poslanec Morava si je skutečně převzal. Předané médium bylo ale prázdné, reportéři si nemohli dovolit udělat chybu. Ihned poté byl poslanec konfrontován s televizním štábem. Následně byl s natočeným materiálem konfrontován premiér Mirek Topolánek. Poté reportérům nezbylo, než reportáž zveřejnit. MfD materiál avizovala, blížil se sjezd Strany zelených a krajské volby. Nechtěli být nařčeni, že ji točili v něčí prospěch. To je konec druhé části reportáže.
Vynořilo se mnoho otázek. Mají novináři právo používat takových postupů? hřímal na sjezdu zelených premiér. Kde jsou hranice aktivních, respektive provokativních postupů reportérů? Jsou stejné u veřejnoprávních i u privátních médií? Jak mají být kauzy vedeny a kdy mohou, mají a musí být ukončeny?
Necháme-li se inspirovat výměrem „krajní nouze“ z trestního kodexu, můžeme dovodit, že reportéři by pochybili, kdyby bylo možno sledovaný problém za daných okolností dokumentovat jinak, anebo kdyby způsobili následek zřejmě stejně závažný nebo ještě závažnější než sledovaný problém. Přiměřenost „nutné obrany“ se taktéž nevymezuje taxativně, ale odvozuje se od intenzity hrozícího nebo trvajícího útoku. Společnost má právo se přiměřeně bránit. A reportovaný problém, týkající se samé podstaty fungování demokracie, je takové závažnosti, že zcela ospravedlňuje postupy, kterých použili reportéři.
