BLBOU NÁLADOU NETRPÍM

T o m á š     J e ž e k

Dnešní problémy české ekonomiky nemají původ v kuponové privatizaci, ale jsou způsobeny především nedůvěrou investorů, tvrdí člen Komise pro cenné papíry Tomáš Ježek. Podle jeho názoru tuto nedůvěru způsobila nedostatečná regulace českého kapitálového trhu.

EURO: Jak je vám po duši, když se teď tak silně kritizuje kuponová privatizace?

JEŽEK: Ten, kdo kritizuje, tomu asi nerozumí. Asi neví, co je kuponová privatizace, kdy skončila a kdy začal kapitálový trh. První vlna kuponové privatizace skončila přesně 25. 4. 1993 a druhá vlna v únoru 1995. Skončila rozdáním akcií akcionářům. A pak začal kapitálový trh. Co se stalo a nemělo stát a co nás trápí, je období poprivatizační. Koncepce rozdání části státního majetku byla správná.

EURO: V čem byla chyba po kuponové privatizaci?

JEŽEK: Situace byla přímo katastrofální. Akcie byly rozdány do neregulovaného a nedozorovaného nebo špatně regulovaného prostředí. A na den přesně, ale o pět let později, než bylo třeba, teprve nastala náprava. V dubnu 1993, kdy byl konec první vlny, začalo obchodování. A v tom okamžiku tady už měl být silný dozor a silná regulace.

EURO: V době, kdy jste byl bojovníkem za kuponovou privatizaci, jste nikdy nemluvil o tom, že je to jen první etapa a pak nastane ta druhá. Proč?

JEŽEK: Nikdy jsem nebyl ministrem financí. To měl za úkol on, existovala dělba práce a já byl odpovědný za nabídkovou stranu. Měl jsem na její přípravu dva roky a měl jsem toho dost. Starat se ještě o věci, které patřily ministerstvu financí, to opravdu nešlo.

EURO: Ale nešlo o starání. Nepamatujeme si, že byste někdy řekl: „Pozor, hoši, připravme také fungující kapitálový trh.

JEŽEK: To není pravda a mohu to dokázat písemně. Bylo to u příležitosti zákona o investičních společnostech a fondech, už v únoru 1992, jehož návrh se probíral na prezidiu Fondu národního majetku, kterému jsem tehdy předsedal. My jsme tehdy poslali tehdejšímu místopředsedovi vlády a ministru financí Václavu Klausovi připomínky, ale oni je hodili do koše. Nic z nich neudělali. Museli jsme velmi silně bojovat při zmatcích, které tady tehdy byly. Vystupoval jsem tehdy zejména proti Koženému. Jde o to, že tenkrát nebylo bohužel slyšet, co jsme říkali. Já jsem proti Koženému silně vystupoval jak v televizi, tak v novinách.

EURO: Přestože tady nebyl kapitálový trh, jaký by měl být, měla kuponová privatizace pozitivní vliv na vlastnickou strukturu?

JEŽEK: Samozřejmě, dokonce rozhodný vliv. Vím přesně, kam míříte. Tady se někdy vedou silné námitky proti chování akciových společností a proti výkonu vlastnických práv akcionářů, ať už majoritních nebo všech. Tvrdí se, že právní forma akciová společnost nefunguje tak, jak by měla. To je naprosto správný závěr. Chybný závěr však je, že je to důsledek kuponové privatizace. Fungování akciové společnosti je problém nejenom český, ale všeobecný. A zejména v poslední době se o tom mluví všude, dokonce i ve Velké Británii. To znamená, že problém je obecný. Vzniká z toho, že v této vel-mi náročné a složité právní struktuře jsou problémy, které jsou dány oddělením vlastnictví od řízení čili ředitelů od akcionářů. A hledá se mno-ho řešení. U nás je to jenom o něco horší. Ale není to kvalitativní rozdíl. Je to prostě jenom o něco horší.

EURO: Kdyby už tehdy existoval dokonale regulovaný kapitálový trh, nedošlo by ke koncentraci vlastnictví, neovlivnily by trh tak silně fondy a investiční společnosti?

JEŽEK: Dříve měla existovat ochrana minoritních akcionářů. K ní jsem ovšem první kroky udělal až v roce 1996. Nebo jinak, vláda alespoň této ochraně neměla klást odpor. Ze strany tehdejší vlády to nebylo jenom opomenutí nebo nedbalost či zavalení jinými starostmi. Byl to agresivní, aktivní odpor, vyčerpávání energie na to, aby ochrana nebyla.

EURO: V čem byl podle vás smysl vládní snahy?

JEŽEK: To je strašně těžká otázka. Pravděpodobně to bude směs intelektuální pýchy a rostoucího područí vůči skupinám, které měly zájem na tom, aby regulace nebyla.

EURO: Kdo byly tyto skupiny? Kožený? Velké investiční společnosti?

JEŽEK: Ano, velké investiční společnosti a ti, kteří vešli do dějin jako tuneláři.

EURO: Máte důkazy?

JEŽEK: Důkazy nejsou. Ale známe banky, které přišly o majetek. Sám jsem pracoval na několika případech a doufám, že tuneláře dopadnou a že se dostanou za mříže. Ale zatím tam ještě nejsou, což svědčí spíše o něčem jiném.

EURO: O čem?

JEŽEK: Že jsme je neuměli chytit a dokázat jim zločin. Jsem vázán tajemstvím, takže neříkám kdo a jak, protože bych porušil svoje služební povinnosti. Ale není sporu, že tunelování existuje. Problém také je, že některé případy se ani nedostaly k soudu. To znamená, že policie neměla kvalifikované lidi, kteří by uměli vyšetřovat. Začínají se to učit - my se všichni učíme.

EURO: Kuponová privatizace se ovšem začíná spojovat i s nynějším ekonomickým neúspěchem nebo propadem růstu HDP. A to proto, že podniky nedostali do rukou takoví vlastníci, kteří by s nimi dobře nakládali.

JEŽEK: Ne, to je naprosto špatný závěr. Dnešní krizi vysvětluji jako krizi důvěry investorů v českou ekonomiku. Je známo, že domácího kapitálu je nedostatek. Ekonomika potřebuje zahraniční kapitál a ten ztratil důvěru v českou ekonomiku kvůli jevům, o kterých všichni vědí.

EURO: Čili podle vás je kořenem dnešních ekonomických potíží nefunkčnost kapitálového trhu?

JEŽEK: Nechci se ohánět autoritami, ale mám tlustou zprávu Světové banky, která situaci analyzuje. Je to nejlepší zpráva, kterou jsem kdy o českém kapitálovém trhu četl, a Komise pro cenné papíry je dokonce rozhodnuta ji vzít za základ své budoucí politiky.

EURO: Nezakládá se určitá nedůvěra zahraničních investorů i na tom, že se na začátku kuponové privatizace mluvilo o rodinném stříbře, které nebudeme prodávat?

JEŽEK: Určitě ne. Rodinné stříbro byl jen způsob chlácholení domácí opozice. Žádný seznam nikdy neexistoval a nikdy jsme žádné stříbro nedefinovali. V reakci na obrovské tlaky proti zahraničnímu kapitálu jsem pouze říkal, že asi budou nějaké podniky, které nebudeme pravděpodobně prodávat. Naopak existuje dlouhý seznam podniků, do kterých jsme zahraniční kapitál přivedli za pouhých deset měsíců mého působení ve Fondu národního majetku, v letech 1990 a 1991.

EURO: Jenže tenkrát stát možná byl v trochu jiné pozici než dnes, nabídka mohla být širší a lákavější.

JEŽEK: Tím to není. Bylo to proto, že jsem na fondu měl skupinu amerických poradců, která situaci mapovala a pro podniky našla na míru šitého investora.

EURO: V té době však nebylo privatizováno v podstatě nic a musíme opakovat, že rejstřík nabídky byl ohromně široký.

JEŽEK: Nebylo privatizováno nic, ale byly projekty.

EURO: Myslíte, že v roce 1999 je možné vypracovat nějaké nové privatizační projekty a na ty lákat zahraniční investory?

JEŽEK: Nevím, co bych dělal teď. Tehdy to bylo tak, že drtivá většina privatizačních projektů obsahovala rezervu pro strategického investora. Bylo to dáno tím, že na zpracování projektů byla krátká doba a pro většinu podniků se v tak krátké době nestihl investor najít. Takže řada podniků byla privatizována kuponovou metodou jenom zčásti a část FNM držel. A potom se ukázalo, že buď naděje nebyly liché, nebo se investor nesehnal a zbylé akcie asi na FNM kysnou dodnes. A to proto, že se o ně přestali starat. Skupina poradců byla rozpuštěna pod známým heslem, že jde o „měkké rady za tvrdé peníze .

EURO: Kdyby na FNM byla dnes skupina amerických poradců, hrnuli by se snad do České republiky zahraniční investoři?

JEŽEK: Nemusí to být skupina amerických poradců, ale prostě musí se někdo starat.

EURO: Kdo?

JEŽEK: Starat se má ten, kdo má dnes odpovědnost za privatizaci - ministerstvo financí. Je to majetek státu. Stát se musí starat, aby se majetek prodal, aby se strategický partner našel.

EURO: Prodej na veřejných trzích se vám nezdá dost vhodný?

JEŽEK: Prodej může být různý, ale někdo se musí starat. Banky jsou například tam, kde jsem je nechal v červnu 1992.

EURO: Vedle kuponové privatizace existovala hned zpočátku také privatizace formou přímých prodejů domácím investorům. Říká se, že to byl vůbec nejhorší možný způsob, protože podniky zcela dekapitalizoval.

JEŽEK: Naopak - byl vůbec nejlepší. Dob-rý byl v tom, že se nabyvatelé hledali takříkajíc na míru podniku. A byli většinou dobří. Špatné bylo, když se vlastníci později začali hledat pomocí veřejných soutěží. Veřejné soutěže měly velmi neblahý dopad, protože šroubovaly ceny vzhůru. Snažil jsem se tehdy hledat způsoby, jak cenu nezvyšovat. Ideální by totiž byla privatizace zadarmo. Proto jsme chtěli, aby ceny šly spíše dolů, věděli jsme totiž, že privatizační úvěr bude podniky dusit. Poldi Kladno je příkladem - Vladimír Stehlík nabídl o miliardu více než ostatní. A všichni mu to spolkli.

EURO: Myslíte si, že podniky, které jsou zatíženy privatizačními úvěry, se mohou dostat z dluhů?

JEŽEK: Nemohou, určitě ne. Bohužel, vláda byla velmi nepřátelsky naladěna vůči splátkovému prodeji a nechtěla povolovat delší splátky než čtyři roky.

EURO: Důvod?

JEŽEK: Geneticky sahá původ odporu do podzimu roku 1990, kdy se vedla strategická debata o způsobu privatizace. Levice chtěla splátkový prodej, takže pro pravicovou vládu se stal symbolem něčeho nepřijatelného, opozičního. A ve vládě byl tento odpor zakotven. Takže zůstaly jen čtyři splátkové roky. Ale za tu dobu nikdo úvěr splatit nemohl. Jakékoliv moje snahy prodloužit splátkový kalendář na více let vláda zamítala, a tím si vyrobila neplatiče.

EURO: Jestliže nyní ministerstvo průmyslu a obchodu uvažuje například o prodloužení splátkového kalendáře, činí dobře?

JEŽEK: Ano, to už se mělo udělat dávno. Splátkový kalendář, o kterém mluvím, se ovšem týkal FNM, protože ten byl věřitelem. Chápu totiž FNM jako dočasnou instituci, která nemá zaplétat do privatizace další instituce finančního trhu, například banky. Fond měl vzít břemeno na sebe a odejít, až bude všechno zprivatizováno. Tím, že se splátkový prodej neprodloužil, přehazoval se horký brambor na bankovní sektor a způsobil jeho dnešní problémy. Samozřejmě se to musí nějak spravit, ale základní chyba vznikla z nevůle.

EURO: I kdyby byly splátkové prodeje na delší dobu, stejně by vznikal dluh.

JEŽEK: Stalo by se to, že množina neúspěšných by byla mnohem menší. Stát by méně vydělal, ale nedotklo by se to bankovního sektoru. Vše jako by spolkl stát, instituce, která k tomu byla zřízena, tedy FNM.

EURO: Jenže podle dalšího „otce české privatizace Dušana Třísky (viz EURO 10/98) byla idea opačná: proč by vše mělo padat na bedra státu, ať to spadne na soukromý sektor - potažmo banky.

JEŽEK: To je špatně. Stát vytvořil privatizační instituci, jejímž úkolem bylo majetek převést do soukromých rukou. Vždy jsem razil teorii, že stát zároveň má být tím koštětem, které zamete minulost. Včetně dluhů, třeba ekologických či vůči bankovnímu sektoru. Ale to nebyl úkol privatizace. Úkol privatizace bylo převést majetek do soukromých rukou.

EURO: Dnes však sílí hlasy, že v moderní společnosti forma vlastnictví není až tak důležitá.

JEŽEK: Opět špatně. Zapomíná se na jeden strašně důležitý moment: státní podnik, nebo dokonce akt privatizace je ve fungujícím tržním hospodářství něco úplně jiného. Státní podniky v takovém případě fungují proto, že existují v tržním prostředí. I z hlediska práva je na ně nahlíženo jako na subjekt soukromého práva. Kdežto my jsme potřebovali napřed tržní prostředí vytvořit, aby vůbec eventuální státní podniky mohly fungovat. Takže toto není argument proti privatizaci, to je argument o tom, a to samozřejmě připouštím, že dnes státní podniky mohou fungovat dobře. Takže bychom si mohli dovolit i státní podniky.

EURO: Připouštíte tedy, že nynějším polosoukromým českým gigantům by pomohlo opětné zestátnění?

JEŽEK: Tady už je třeba jít případ od případu. Stát ovšem nemá kapitál, který by byl třeba. Čili přijít může jedině soukromý kapitál a zřejmě jedině zahraniční. Pokud je takový státní podnik, který nepotřebuje kapitál, tak může fungovat jako státní, samozřejmě.

EURO: Proč by tedy nemohly existovat polostátní banky?

JEŽEK: Protože naše banky neumějí půjčovat peníze. Mají mizerný management, jsou to neumětelové. Svědčí o tom objemy mizerných úvěrů. Ty dokazují, že musí přijít někdo, kdo je to naučí. A to mohou jedině pořádní bankéři ze Západu.

EURO: Proč si firmy chodí půjčovat stále jen do bank a nejdou na burzu?

JEŽEK: Jsme zpátky u kapitálového trhu. U toho, čím jsme začali, jaká je teorie dnešního hospodářského poklesu. Tvrdím, že je způsoben nefunkčností kapitálového trhu, tím, že investoři mají důvody se tohoto trhu bát. A jsou to zejména zahraniční investoři. A emitenti zase mají strach z nepřátelských převzetí. To znamená, že ještě není dobudovaná infrastruktura kapitálového trhu. Komise se o to snaží, ale pět let tu nebyla.

EURO: Není to také tím, že podniky perspektivnímu investorovi nenabízely záruku ziskovosti investice?

JEŽEK: Ano, ale potom jsme ještě hlouběji. Není tu snad nikdo, kdo by byl schopen mít nějaký nápad, nějaký výrobní program?

EURO: I kdybyste měl tisíce nápadů, na jejich realizaci potřebujete peníze.

JEŽEK: Nemáte je proto, že tu nebyl kapitálový trh jako alternativní způsob financování vůči bankovnímu systému. Tím vysvětluji hospodářský pokles, byť je zčásti vysvětlitelný také restriktivní politikou centrální banky. Ale centrální banka není od toho, aby se starala o ekonomický růst, má dělat to, co dělá, starat se o peněžní stabilitu. A starostí vlády je budovat hospodářskou infrastrukturu, kromě jiného kapitálový trh. Pokud však podnik nemá žádný nápad, tak nepomůže ani svěcená voda.

EURO: Změnila se situace od vzniku Komise pro cenné papíry?

JEŽEK: Minimálně potenciálně ano.

EURO: Víte o tom, že komise nemá nejlepší image?

JEŽEK: Každá instituce má svoje problémy. Musíme zvládnout proces přelicencování. Máme jasnou představu.

EURO: Vraťme se ještě jednou k úplným začátkům kapitálového trhu. Jak se na všem podepsala politika?

JEŽEK: Naprosto šíleným spěchem v období od podzimu 1991 do května 1992, kdy se vše hnalo kupředu kvůli volbám. Tehdy jsem v původním harmonogramu dostal pouze deset dní na zpracování nabídky. Něco naprosto nepředstavitelného. Tak se rozjela kuponová privatizace, aniž by vůbec byl na světě zákon o investičních společnostech a fondech. Ten vznikl teprve za pochodu a upekl se na ministerstvu financí, a byl to jeden z absolutně nejslabších článků kuponové privatizace.

EURO: Když jsme u politiky - máte za sebou bouřlivou politickou minulost. Už jste na politiku zanevřel?

JEŽEK: Jsem v pozici, v níž se očekává politická neutralita. Nevyplývá z toho ale, že to tak bude, dokud neumřu.

EURO: Takže ani z politiky, ani z ekonomiky nemáte „blbou náladu ?

JEŽEK: Já určitě ne. Copak se zblázníme z poklesu HDP o dvě až tři procenta? Vůbec - makroekonomie je degenerovaná ekonomie, druhá ekonomická liga. Ekonomie byla založena jako morální věda, nauka o chování lidských bytostí a ta byla nahrazena naukou o chování agregátů.

EURO: Z propadu ekonomického růstu tedy nemáme vyvozovat dalekosáhlé závěry?

JEŽEK: Přesně tak. Maximálně to svědčí o nedostatku úspěšných podniků. Pokud by se s tím narodily, tak by se nedalo nic dělat. Fakt ale je, že jim vláda spíše nevytváří dostatek příležitostí, že nemají dostatečnou možnost dostat se k penězům. O tom svědčí pokles HDP. Jinak bych si z něj žádnou velkou hlavu nedělal.

Tomáš Ježek (15. 3. 1940),

liberální ekonom, pravidelný účastník předlistopadových ekonomických „bankovních seminářů , jeden z tvůrců ekonomické transformace, jeden ze zakladatelů ODA. V letech 1990 až 1992 byl ministrem české vlády pro správu národního majetku a jeho privatizaci, v roce 1991 se stal předsedou prezidia Fondu národního majetku ČR, o rok později předsedou výkonného výboru FNM. Nyní je komisařem Komise pro cenné papíry.