BLÍŽ, NEŽ SE ZDÁLO

N A T O

Když nejvyšší představitelé členských zemí „šestnáctky přizvali Českou republiku, Polsko a Maďarsko ke vstupu do NATO, stanovili za cílové datum tohoto kroku 4. duben 1999, tedy den, ve který Aliance oslaví 50. výročí své existence. Je však možné, že k přijetí dojde již o několik měsíců dříve.

Nejvyšší vojenští funkcionáři Armády České republiky soudí, že tempo a postup jednotlivých kroků, jimiž se naše ozbrojené síly připravují na integraci do euroatlantických obranných struktur, nelze výrazně změnit. Ředitel odboru pro spolupráci s NATO českého ministerstva obrany Zdeněk Borkovec je ale přesvědčen, že jsme na členství z velké části připraveni ať už letos v prosinci, hned na začátku příštího roku, nebo v původně zvažovaném dubnovém termínu. „Jediný rozdíl by byl v tom, že začneme o kvartál dříve platit svůj členský příspěvek, říká Borkovec. „Ten ale činí pouze 0,9 procenta společného rozpočtu Aliance. Vyzdvihuje, že ratifikační proces týkající se našeho přistoupení k Washingtonské smlouvě u nás proběhl hladce a bezproblémová je i ratifikace našeho připojení k NATO v jednot-livých členských státech. Výrazně pokročilo také naplňování úkolů interoperability našich ozbrojených sil s ostatními armádami Aliance.

Podobně spokojeným dojmem působí i náměstek ministra obrany České republiky Petr Tax, když téměř bod za bodem hodnotí jedenatřicet úkolů interoperability: organizace velení a řízení; procesy velení a řízení; logistická doktrína a postupy; architektura systémů velení a řízení; zdravotnické zabezpečení; standardy pohonných hmot; doprava a manipulace s náklady; řízení letového provozu; pozemní protivzdušná obrana; dosažitelnost jednotek; mapy a symboliky. A v neposlední řadě i jazykové požadavky.

Politický skok?

Přesto se zdá, že mezi odbornými vojenskými a politickými špičkami ministerstva obrany a armády nepanuje naprostá shoda v tom, zda je radno uspíšit termín vstupu České republiky do NATO, nebo setrvat u původního harmonogramu. „Rozhodnutí o tom, že některá země - nikoli některá armáda - je přizvána do společenství Severoatlantické smlouvy, je rozhodnutí politické, nikoli vojenské. V něm svou významnou roli hrají aspekty vojensko-strategické, ale ještě významnější roli aspekty politické, konstatuje bývalý ministr obrany ČR, poslanec za KDU-ČSL Miloslav Výborný. Politika stojí bezesporu i v pozadí úvah o termínu rozšíření NATO, ať už o všechny tři přizvané středoevropské státy najednou, nebo individuálně.

Jedním ze zvažovaných politických důvodů, proč by se měla integrace Maďarska, Polska a České republiky do Aliance uspíšit, je skutečnost, že k oslavám 50. výročí podpisu Severoatlantické smlouvy bude přizváno i Rusko, jehož představitelé podobný krok rozhodně nevítají, byť už se s ním postupně smiřují. Na vrcholné schůzce v Madridu loni NATO a Rusko ustavily Stálou společnou radu, která bude dohlížet na jejich budoucí spolupráci; ani to však Kreml nepovažuje za dostatečnou kompenzaci za souhlas s rozšířením hranic Aliance na východ. Bez ohledu na současný politický a zvláště hospodářský marasmus panující v Rusku a na chátrání jeho armády se Moskva nehodlá dlouhodobě vzdávat svých někdejších „sfér vlivu : ať už ve vlastním „blízkém příhraničí , představovaném nástupnickými republikami bývalého Sovětského svazu, v bývalých satelitních komunistických státech, či třeba na Blízkém východě, kde usiluje o zrušení mezinárodních sankcí vůči Iráku. Nově ve své zahraniční a bezpečnostní politice využívá i prvek pravoslaví, zvlášť v přístupu k Miloševičově srbsko-černohorské Jugoslávii a ve snaze uchránit ji před vojenskými údery NATO, zvažovanými jako prostředek na vynucení míru v této oblasti.

Nedotažená legislativa

Zatímco ze strany Aliance zřejmě není problémem, aby se Češi třeba při případné operaci v Kosovu prezentovali už jako vojáci NATO, pro Prahu je to záležitost komplikovanější. O vyslání ozbrojených sil, jakkoli omezených, musí v souladu s Ústavou rozhodnout Parlament; tam ovšem v tomto směru nikdy nebyly potíže. „Pokud šlo o vyslání našich jednotek do zahraničí, nikdy nevznikaly žádné politické třenice a věc byla vždy posuzována věcně a téměř konsenzuálně. Vezměte si jen nasazení našeho praporu v Bosně: tady byl přece široký konsenzus nejen v tom, že má být kontingent vyslán, připomíná exministr obrany Miloslav Výborný. „Nevím zpaměti počty hlasů, ale bylo to vysoce nad ústavní většinu. A nevznikaly dokonce ani problémy, které jsou v jiných a bohatších státech předmětem velkých disputací: o finančním zabezpečení. To není levná záležitost a Parlament samozřejmě dbal, aby nedocházelo k nějakému mrhání prostředků. Ale věděl, že to je věc důležitá, z hlediska zájmu státu jako celku velmi klíčová, a nehrdlil se, že by tam snad mělo být o sto vojáků méně nebo více. To byl poznatek, který i naše zahraniční partnery pozitivně překvapoval.

Současný náměstek ministra obrany Petr Tax posuzuje věc z jiného úhlu. Přestože do mírových operací v zahraničí se vysílají pouze dobrovolníci a nikdo do nich nemůže být navelen, je podle něj třeba pro podobné případy rovněž nastavit zákony o výkonu vojenské služby a o Armádě České republiky. A zde spatřuje díru v naší legislativě.

„Po dlouhá léta vojenská legislativa příslušné ministry příliš nezajímala. Zaplaťpánbůh, že jeden z těchto ministrů byl právník a že se pan Výborný o tyto věci začal zajímat a dotáhl to alespoň do podoby věcných záměrů, říká Tax.

„Pro rok 1998 jsem za prioritu považoval konečné dořešení branné legislativy. Na tom se samozřejmě pracovalo léta předtím a na podzim 1997 už vláda schválila mnou přeložené věcné záměry celého balíku branných zákonů, připomíná Výborný. „V prvním pololetí 1998 by byly bývaly předloženy v paragrafovém znění do vlády a do Parlamentu a byly by projednány. Ale to už se nestihlo.

„My jsme dnes tyto zákony znovu probírali a nyní jsou v novém, zkráceném meziresortním připomínkovém řízení. Děláme všechno pro to, aby nejpozději během prvního pololetí příštího roku je projednal a přijal Parlament, slibuje Tax.

Oboustranná transformace

Proces směřující k rozšíření NATO a k vybudování nové architektury bezpečnosti v euroatlantickém prostoru v podmínkách po skončení studené války nebyl pouze jednostrannou záležitostí, kde by veškerá tíže a zodpovědnost spočívala na přizvaných státech. To platilo snad ještě v roce 1982, kdy do Aliance vstupovalo Španělsko a v souvislosti s tímto krokem se prostě muselo přizpůsobit všem požadavkům kladeným na její řádné členy. Ve zcela odlišné mezinárodní situaci však teď šlo také o řešení vztahů NATO s Ruskem a Ukrajinou, posílení jeho „evropského pilíře , zahájení středomořského dialogu, posouzení nových bezpečnostních rizik vyplývajících z terorismu či nekontrolované migrace obyvatel. Šlo tedy o postupný proces, v jehož rámci se pružně zvažovaly nově se vynořující úkoly.

Samozřejmě bylo třeba v této souvislosti zvážit i otázku nákladů nejen na rozšíření Aliance, ale i na její beztak nutnou restrukturalizaci. V NATO existuje ote-vřený systém financování prostřednictvím oddělených civilních a vojenských rozpočtů, založených na pravidle dělení nákladů. Příslušné výbory - pro civilní rozpočet, pro vojenský rozpočet a pro infrastrukturu - měly zpočátku jen pramálo podkladů pro třeba jen hrubý odhad výdajů do nejbližších let. Není proto divu, že se například v Kongresu Spojených států amerických okamžitě objevily jen z dohadů vycházející předpovědi, podle kterých by rozšíření Severoatlantické aliance o tři až pět středoevropských zemí přišlo na 60 až 125 miliard dolarů v nejbližších deseti letech. Ukázalo se ale, že jde o prognózy stejně přehnané, jako byly předchozí nesplnitelné naděje na „mírovou dividendu , plynoucí z ukončení závodů ve zbrojení. Mnohem realističtější bruselské kalkulace hovoří o celkových nákladech ve výši 27 až 35 miliard, z nichž polovinu by na svá bedra převzalo NATO.

Pokud jde u nutnou modernizaci Armády České republiky v souvislosti s přechodem na standardy Severoatlantické aliance, přijde daňové poplatníky na částku pohybující se v rozmezí tří až šesti miliard korun v nejbližších deseti až patnácti letech - vzhledem k současným ekonomickým možnostem spíš v delším časovém horizontu. To představuje pouze stamilionové výdaje ročně v rámci rozpočtu na obranu ve výši 36,8 miliardy korun pro rok 1998. Pro splnění cílů interoperability byla v letošním rozpočtu ministerstva obrany vyčleněna suma 1922,9 milionu korun.

Ještě dříve, než byly tři středoevropské země přizvány k účasti v Alianci, uskutečnily se individuální rozhovory se všemi uchazečskými státy, mezi něž patřily například i Slovinsko, Rumunsko, pobaltské republiky a rovněž Slovensko, jehož výchozí pozice se prakticky nelišila od české. Po loňském madridském summitu pak následovaly už mnohem podrobnější akcesní rozhovory, v případě České republiky rozdělené do pěti kol. Zaměřeny byly v první řadě na politické otázky, dále na obrannou problematiku, včetně našeho závazku odpovědnosti za kolektivní obranu i další mise NATO, otázku zdrojů a jejich vyčlenění pro společné operace, na ochranu utajovaných skutečností a v závěrečné fázi na stanovení výše příspěvku do společného rozpočtu. Akcesní rozhovory byly ukončeny předáním takzvaného Letter of Intent, v němž Česká republika oficiálně deklarovala svůj úmysl stát se členem Aliance podle Washingtonské smlouvy a plnit závazek a s tím spojené povinnosti.

Jak individuální, tak později akcesní rozhovory byly velmi podrobné a věcné a je třeba přiznat, že ne vždy se české straně dařilo bez obtíží plnit nutné podmínky přizpůsobení se standardům NATO. Přesto bývalý ministr obrany Výborný konstatuje: „Z mých setkání s vysokými činiteli NATO a ministry obrany členských států vždy vyplývalo, že za nejpodstatnější považovali, zda jsou nastartovány dobré trendy pro transformaci armády. Nepovažovali za hlavní, že v tuto chvíli máme letectvo v nějakém stavu, že máme technické problémy takové nebo onaké, nebo že máme ekonomické možnosti takové nebo onaké.

Rovněž Aliance však po celou dobu od pádu berlínské zdi a železné opony procházela komplikovaným procesem vnitřní i vnější adaptace. Nejpodstatnějším úkolem nebylo pouze vybrat více nebo méně nových členů, kteří by splňovali všechna politická a vojenská kritéria. Především šlo o to zpružnit struktury Severoatlantické aliance tak, aby byla připravena nejen na první, ale i následující vlny rozšiřování, a stala se tak skutečně otevřenou organizací. Aby se uchazečské státy, na něž se zatím nedostalo, necítily jako země „druhého řádu , rozvíjí se mezi nimi a Bruselem součinnost na mnoha úrovních v rámci programu Partnerství pro mír (PfP) a Euroatlantické rady partnerství (EAPC).

Ve vojenské oblasti znamená vnitřní adaptace Aliance především podstatnou reorganizaci a současně redukci pozemních, leteckých i námořních sil. Jestliže v minulosti šlo v NATO především o výstavbu a udržování dostatečného odstrašujícího potenciálu proti možnému masivnímu útoku z Východu, dnes se vytvářejí menší, flexibilní a vysoce mobilní jednotky schopné rychle a účinně reagovat v široké škále situací. Uplatňuje se koncepce Společných sil zvláštního určení (CJTF) a vytváří se Evropský sbor, do kterého jsou již zařazeny belgická 1. mechanizovaná divize a francouzsko-německá brigáda a k němuž se do konce roku připojí rovněž španělská 1. divize a perspektivně také lucemburská mechanizovaná rota.

V souvislosti s podstatným stažením především amerických jednotek z Evropy se klade mnohem větší důraz na „evropský pilíř NATO a na propojení obranné politiky s Evropskou unií a se Západoevropskou unií.

Komplexní přestavba euroatlantického bezpečnostního systému se nyní dostala do své závěrečné fáze, která bude završena přijetím tří nových členů Severoatlantické aliance. Na přesném datu jejich vstupu do NATO již příliš nezáleží. Je to však velmi důležitý první krok, který zároveň naznačí, že jde o proces otevřený i do budoucna pro další postkomunistické státy střední a východní Evropy.