Ústředním tématem podzimních doplňovacích senátních voleb a voleb do krajských zastupitelstev bude pro Klausovu Občanskou demokratickou stranu vztah České republiky jako národního státu k Evropské unii. Pro ODS je nepřijatelné, řekl Hospodářským novinám jeden z šéfů volebního štábu Jan Vidím, aby reforma Unie směřovala k dominantnímu postavení Berlína a Paříže. Naopak, musí mířit ke zcela rovnoprávné a autonomní pozici národních států. Proti tomu vůbec nic.
Ostatně taková teze není originalitou ODS. Tradičně ji razí britští euroskeptici, kteří už akceptaci představy o Evropě spolupracujících národních států považují za velký ústupek integračním snahám kontinentu.
Úskalí nové iniciativy ODS se skrývá jinde. V nebezpečně zjednodušeném tvrzení o dominantním postavení Německa a Francie. To se může stát namísto výzvou k přemýšlení signálem k vyvolání velmi nepříjemných historických reminiscencí. Zvláště pak v případě Berlína. Jak dobře vědí komunisté, hlavně u starší generace podobné téma spolehlivě zabírá.
Samozřejmě že Evropská unie není jen o ekonomice, dotacích a legislativě. A není tudíž lhostejné, jaké bude její vnitřní, respektive politické uspořádání (v horizontu kolika let?). Pak je ovšem potřeba říci, že právě tato otázka evropské politické špičky rozděluje, a nikoliv spojuje ke společnému postupu.
Postoj Británie je mimo diskusi. Zajedno však nejsou ani Německo a Francie. Viz nekompromisní glosy francouzského ministra vnitra Jean–Pierra Chévenementa, kterými ostře odsoudil vizi německého ministra zahraničí Joschky Fischera o federativním uspořádání Evropy. Ten si dokonce neodpustil poznamenat, že Německo stále sní o Svaté říši římské národa německého. Francie, ač hovoří o „užší spolupráci, je rozhodnou zastánkyní principu národních států ve sjednocené Evropě. Takže minimálně není jedno, zda se mluví o výběru á la carte nebo podle Speisekarte.
Zajedno ovšem nejsou ani Němci, a Joschka Fischer vyvolal svým prohlášením nelibost také u mnoha vlastních lidí. Naznačovat, že německý národ se postavil do šiku a jako jeden muž požaduje likvidaci národních států, je velmi nebezpečné. Teze, s níž tamní ministr zahraničí vystoupil, je legitimní příspěvek do diskuse. A dlužno poznamenat, že například o potřebě společné, stručné a obecně srozumitelné evropské ústavy hovořil letos v únoru ve Štrasburku třeba i prezident Václav Havel. A že mnohým poslancům Evropského parlamentu není taková myšlenka cizí.
Z podobné diskuse, která se vede už delší dobu a dlouhou dobu se ještě povede, se nelze vyvázat. Nelze se jí vyhnout už proto, že zavedení společné měny je alespoň prozatím daná věc. V logice věci je, že někteří političtí představitelé, ale také politologové a sociologové uvažují o dalších krocích.
Na druhé straně, případná ztráta suverenity je proti srsti Holanďanům, Dánům i dalším malým státům. A s patřičným sebevědomím to daly najevo dávno předtím, než Václav Klaus vyzval letos při návštěvě Rakouska k vytvoření jednotné fronty středoevropských států proti tlaku Bruselu. Bez toho, že by se zřekly členství v Evropské unii.
Verva, s jakou se diskuse ujala ODS právě nyní, tedy přinejmenším budí řadu otázek. Především je potřeba se ptát, zda hodlá vést s voliči skutečně seriózní debatu. Nebo se omezit na jednoduchá hesla typu ekonomická prosperita založená na mobilizaci domácích zdrojů (tedy nikoli na zahraniční pomoci či na výprodeji se do zahraničí), která se objevila už v artikuli „Nezadlužená budoucnost v základních východiscích a záměrech hospodářské politiky ODS pro období po předčasných volbách do Poslanecké sněmovny v roce 1998. A pak také jestli národní suverenita dle ODS nebude chutnat po srbsko–jugoslávsku či korutansku. To je momentálně důležitější, než bude–li sjednocená Evropa německá nebo francouzská.
