Velebení „demokracie vůdcovského typu“ je důkazem naprostého nepochopení smyslu a fungování parlamentní demokracie
Představu, že stát se dá řídit jako firma, sdílí řada úspěšných českých podnikatelů. Pro pochopení toho, jak se k této domněnce dopracovali, je zcela klíčový a téměř vše vysvětlující fakt, že svoje firmy či konglomeráty nejen vlastní, ale také řídí. Perfektně to vystihl jeden z nich takto: „…přijde čas na konec diskuse. Potom musí někdo vystoupit a říci, jak to má být a jak to bude. Se vší odpovědností za takové rozhodnutí. Ostatní se musejí podle toho zařídit. Jinak bychom se nikam nedopracovali.“
Ano, stoprocentní vlastník a manažer má právo takhle rozhodovat a také tak rozhoduje, přičemž je lhostejno, zda velíte sám sobě jako živnostník, anebo třeba desetitisícům lidí. Nepochybně přebíráte plnou odpovědnost.
Najdete spoustu příkladů současných fabrikantů, kteří se starají, znají své lidi jménem a dovedou se zeptat i na prospěch jejich dětí. Osvícený patriarchát ale v politice parlamentní demokracie nefunguje, protože by to už samozřejmě nebyla parlamentní demokracie, ale nějaká forma opentleného samoděržaví, třeba něco na způsob „řízené demokracie“. Jediným vlastníkem řízená firma nemůže být přijatelným ani inspirujícím předobrazem pro řízení demokratického státu. Ono to takhle nefunguje dokonce ani ve firmách s více vlastníky či „stakeholdery“, reprezentujícími různé zájmové skupiny. Jasně že se jednou musí diskuse ukončit, ale samotné rozhodnutí neprobíhá tak, že někdo debatu utne a rozhodne sám, přebíraje odpovědnost. Nestane se nic jiného, než že dojde na hlasování.
Zaznamenali jste, jak koncem dubna skončil vnuk vynálezce „brouka“ a předseda dozorčí rady největší evropské automobilky Ferdinand Piëch? Je to žijící legenda a to, co udělal pro Audi, a nakonec pro celý koncern VW, je fenomenální. Ale na klíčovém řídícím výboru prohrál 5:1 hlasování o tom, zda má koncern řídit Martin Winterkorn, a následně odstoupil ze všech funkcí. Byl sám a postavil se proti němu i jeho synovec Wolfgang Porsche; přitom rodinný klan ovládá 51 procent skupiny, která dosud pretenduje na to, stát se největší automobilkou světa, a na jejím úspěchu Česku už kvůli boleslavské Škodě velmi záleží.
Jinak řečeno, někdo vystoupil a řekl, jak to má být… ale ostatní se podle toho ani zdaleka nemuseli zařídit, a také nezařídili.
Shrňme to. Velmi obdivuji autentické české byznysmeny za to, co dokázali, ale když je slyším velebit „demokracii vůdcovského typu“, což jsem na vlastní uši v poslední době zaznamenal vícekrát, a z vícerých úst, nemám z toho dobré pocity. Nechci tvrdit, že ti lidé nejsou demokraté, jsou výborní v tom, co dělají a co dokázali, ale pochopení pro smysl, formu a vnitřní fungování parlamentní demokracie si – možná právě kvůli zaneprázdnění úspěšným vedením svých podniků – bohužel neosvojili. Že je naše verze demokracie a zkušenost s ní frustrující, tomu každý, kdo tady žije, rozumí. Ale kam bychom se touhle cestou dopracovali… Víte kam. Tomuhle typu štěstí bych opravdu nerad běžel naproti.
O autorovi| MIROSLAV ZÁMEČNÍK, zamecnik@mf.cz
