Reset americko-ruských vztahů ovlivňuje pohled na funkčnost odstrašujícího potenciálu USA
Spojené státy americké oznámily, že jsou o kousek blíže k uzavření nové Smlouvy o omezení strategických zbraní s Moskvou. Jejich prezident Barack Obama označil pokrok v jednáních za úspěch, jenž učiní přítrž neustálému hromadění nukleárních arzenálů na obou stranách, mohutně podpoří princip nešíření jaderných zbraní a přiblíží den, kdy se svět stane bezjaderným, a tudíž bezpečnějším. Obamu lze pochopit. V jeho zahraniční politice, zatím značně mdlé a nekonzistentní, není mnoho průlomů, které lze označit za úspěch. Celková logika procesu je však pochybná.
Navzdory tvrzení o neustálém hromadění jaderných arzenálů USA a Rusko v posledních letech počty atomových hlavic spíše snižovaly, než navyšovaly – přitom to činily jednostranně a bez ohledu na smluvní závazky. V listopadu 2001 tehdejší americký prezident George Bush oznámil záměr snížit počet jaderných hlavic až na úroveň mezi 1700 a 2200 kusů. To bylo skoro třikrát méně než šest tisíc hlavic, které povolovala dohoda START z roku 1991 o omezení strategických zbraní. O dva měsíce později tehdejší ruský prezident Vladimir Putin udělal stejně vstřícné gesto. Smlouva podepsaná následně v Moskvě pouze činila sliby závaznými. Američané neviděli v podpisu dokumentu akutní potřebu, ale Rusko na něm trvalo. Nyní je to americký prezident, který trvá na formálním uzavření nové smlouvy. Míní, že to pomůže zamezit hrozbě šíření atomových zbraní ve světě. Pravdou je, že Severní Korea nebo Írán občas poukazují na skutečnost, že USA a Rusko si mohou dovolit obrovské jaderné arzenály, zatímco jim je to zapovězeno. Zničení několika set hlavic jim však sotva vezme chuť usilovat o vlastní atomovou bombu. Stovka hlavic sem, stovka tam, Washington ani Moskva se však nehodlají vzdát hlavní bezpečnostní pojistky – principu zaručeného vzájemného zničení. „Zlobivé státy“ by chtěly vztáhnout tento princip také na sebe. Proto by pro ně jakkoli malý počet jaderných zbraní v Rusku nebo USA byl stále dobrým důvodem pro to, uskutečnit své zvrácené sny. Navíc tvoří nukleární odstrašení jádro bezpečnostních vztahů USA a jejich četných spojenců. Jakmile bezhlavá redukce arzenálů zbaví USA možnosti rozprostřít nad svými spojenci jaderný deštník, země, jako jsou Japonsko, Jižní Korea, Tchaj-wan, Austrálie a další, mohou dospět k názoru, že na ně již není spolehnutí a je načase zajistit si bezpečnost vlastními silami. Nekontrolovatelné šíření jaderných zbraní pak snadno dosáhne bodu, „odkud není návratu“.
V příkrém rozporu s Obamovou vidinou bezjaderného světa je také nedávný slib Washingtonu ochránit pomocí jaderného deštníku blízkovýchodní spojence, především Izrael - v případě íránské atomové hrozby. To však neznamená nic jiného než přiznání neschopnosti uhlídat Smlouvu o nešíření jaderných zbraní. Lze namítnout, že jaderné štíty jsou systémy vysloveně defenzivní, nikoli útočné. Námitka však neplatí. V prohlášení o vzájemném porozumění, podepsaném během nedávné Obamovy návštěvy Moskvy, se v bodě 5 jednoznačně praví, že nová smlouva START 2 bude obsahovat ustanovení o provázanosti strategických zbraní – ofenzivních a defenzivních. Řečeno jinak, nebude mezi nimi činěn podstatný rozdíl. To je důvod, proč se předchozí administrativa zdráhala takovou provázanost uznat. Do jednoho pytle tedy budou naházeny balistické rakety s jadernými hlavicemi a třeba kinetické protiraketové střely anebo radar, jež byly součástí plánovaného protiraketového štítu. A aby toho nebylo málo, bod 6 stejného „vzájemného porozumění“ nahlíží na nejaderné balistické rakety jako na zbraně porušující strategickou stabilitu. USA tím bude podvázán slibný vývoj nejaderných zbraňových systémů. A ještě více se zvýší jejich závislost na jaderných zbraních. Paradox nad paradoxy, což je běžný výsledek každé popletené a sebedestruktivní politiky. Obama je zjevně ochoten zaplatit maximální cenu za redukci arzenálů, která by se záhy tak jako tak konala. To je patrné z předchozích prohlášení ruské vlády o nemožnosti udržovat rychle zastarávající zbraňové systémy. Za ruský šrot Obama nezaplatí pouze tím vlastním, ale i možností modernizovat americkou obranu.
Marketingový „reset“ americko-ruských vztahů, zahrnující veledůležitou jadernou složku, značně ovlivňuje způsob, jímž přátelé i nepřátelé USA pohlížejí na funkčnost amerického odstrašujícího potenciálu. Pohled na svět růžovými brýlemi může ohrozit nejen USA, ale i způsobit u jejich spojenců ztrátu důvěry v americkou schopnost plnit spojenecké závazky včetně poskytnutí jaderného deštníku. Nezbude jim pak nic jiného než nastartovat vlastní vývojové programy. Darmo mluvit, že by to nebezpečí jaderného konfliktu spíše zvýšilo, než odstranilo. Nebylo by to poprvé, kdy by výsledky politiky ve stylu „přání otcem myšlenky“ byly opačné než zamýšlené. Říká se tomu efekt nezamýšlených dopadů. Chyba by však tentokrát přišla hodně draho.
