Jmenuji se Mark a přišel jsem o práci. Zhruba takto se nyní v USA mezi sebou představují manažeři, kteří kvůli ekonomické recesi ztratili zaměstnání. Jednu ze svépomocných skupin, podobnou proslulým Anonymním alkoholikům, založil Henry Brinton, farář presbyteriánské církve z washingtonského předměstí. Odložení manažeři, právníci či novináři zde mohou sdílet beze studu své pocity a obavy z budoucnosti. Jak uvedl deník The Washington Post, zejména ve velkých městech má řada ještě nedávno úspěšných a relativně zámožných lidí obrovské potíže hovořit o tom, že byli propuštěni z práce. Nemilou novinu sdělí maximálně své rodině. Před sousedy nebo známými ale nadále předstírají, že do zaměstnání docházejí. Někteří jsou ochotni zajít tak daleko, že ráno v obleku odjíždí autem do míst, kde se ještě nedávno nacházela jejich kancelář. Hodiny stráví v parku, knihovně či v kavárně s bezplatným internetem a po skončení „pracovní doby“ se vracejí zpět domů.
Počet vysokoškolsky vzdělaných lidí, kteří ve Washingtonu a okolí pobírají dávky v nezaměstnanosti, se za poslední rok více než zdvojnásobil. Zatímco loni v červenci jich bylo zhruba 2600, aktuální počet přesahuje 6300. Vzhledem k celým USA, kde je nyní více než čtrnáct milionů nezaměstnaných, jde o směšné číslo. Ve Washingtonu se ale k neúspěchu prostě přiznat nemůžete. „Bál jsem se, že si ostatní děti nebudou hrát s těmi mými. Lidé vás nebudou zvát na večírky a budou si od vás držet odstup pro případ, že byste potřebovali pomoc, kterou vám nebudou moci poskytnout,“ popsal svou motivaci například Clinton Cole. V únoru přišel o zaměstnání ve velké IT společnosti a předstírat, že stále chodí do práce, vydržel zhruba dva měsíce. Podle odborníků ale dělal chybu. Většina lidí totiž novou práci sežene právě pomocí svých známých nebo příbuzných. Ti, kdo se spoléhají na internet nebo tištěné inzeráty, bývají podle expertů méně úspěšní.
ČLÁNKY DO MAILU