Skutečný hospodářský růst se podstatně liší od vykazovaných výsledků
Výkonnost ekonomiky, respektive trhu, na jejímž základě se srovnávají úspěchy hospodářské politiky jednotlivých zemí, nás vede k přesvědčení, že růst ekonomických ukazatelů způsobuje zvětšování bohatství a blahobytu. Je to ale pravda?
Jednotlivé póly politického spektra se předhánějí v odhadech ekonomického růstu očekávaného po převzetí odpovědnosti za další vývoj. Iluze budoucího bohatství a vysoké životní úrovně je však ve skutečnosti vykoupena zhoršením stavu životního prostředí, vzdělanosti, rodinných poměrů, jinými slovy vyčerpáním přírodního a lidského kapitálu.
Tržní ekonomika ve své čisté podstatě vnáší do všech sfér hospodářství pevný řád, jehož určujícím prvkem jsou peníze. Regulativní opatření zabraňující často krutému vlivu střetu nabídky a poptávky v současné době mizí. Stát se tedy zříká odpov ědnosti za případné ztráty způsobené neúprosnou rukou trhu. Co se tedy děje s naším bohatstvím?
V poslední době překračuje výkonnost finančního kapitálu růst výroby spotřebních statků a její rentabilitu, a to častokrát několikanásobně. Negativní poměr mezi výnosy z výroby a výnosy kapitálovými vede stále více podnikatelských su bjektů k rozhodnutí orientovat se spíše na obchodní činnost, neboť nákladný vývoj a následná výroba nepřinese srovnatelný ekonomický efekt. Není možné určit hranici, kam až se tento vývoj bude ubírat.
Zkreslení růstových ukazatelů je ještě hlubší, protože důležitá část produkce, která je měřena hrubým domácím produktem, ve skutečnosti znamená spíše pokles než vzrůst blahobytu. Prodej cigaret a alkoholu dospívajícím nebo výnosy z fungování v ýherních automatů jsou příkladem negativního vlivu na růst bohatství země.
Současná ekonomická úprava systému růstových ukazatelů nedává možnost ocenit a vzít v úvahu následky těchto vlivů, takže konečným důsledkem je pouze prezentace výnosů a vytváření klamného dojmu zvyšujícího se blahobytu. Každá země dosahuj e daného ekonomického růstu za použití jiného poměru přírodního a lidského kapitálu při rozdílném stupni jeho vyčerpání. Přičteme-li následky bezhlavého úsilí o dosažení výnosů poznamenané devastací přírodního bohatství a zhoršováním životního prostředí, dojdem e k závěru, že dříve nebo později se budeme muset těmito otázkami zabývat, a to bez ohledu na ekonomické zájmy jednotlivých vlád.
Růstové ukazatele jsou tedy klamné, neboť neodkrývají šíři, v jaké vyčerpáváme existující kapitálový základ, na němž závisí celá budoucí výrobní aktivita. Omezené informace týkající se zmenšování a kontaminace našich lesů, zemědělské půdy, pit né vody a rybářských zón, způsobené poruchy klimatu a prostředí, jakož i sociální problémy a snížení úrovně vzdělanosti nás opravňují k přesvědčení, že ukazatel vyčerpání našeho existujícího kapitálového základu je mnohem vyšší, než se často předpokládá. Výzvou, která stojí před námi, je zaměnit globální kapitalistickou ekonomiku za adekvátně regulovanou tržní ekonomiku, která povede k regeneraci existujícího kapitálového základu, zvýší produkci čistého užitku, vytvoří mech anismy pro spravedlivé rozdělení této produkce, posílí demokratické instituce, navrátí penězům jejich původní roli obsluhy produkčních aktivit a vnese jasno do způsobů hodnocení vlivů ekonomické činnosti na životní a sociální prostředí.
Existuje celá řada problémů, které s tím souvisí. Měly by se upřednostňovat malé místní podniky před globálními korporacemi, stimulovat místní vlastnictví, penalizovat finanční spekulace a přednostně zajišťovat uspokojení základních potřeb vět šiny.
V mnohých aspektech by měla taková ekonomika být opakem toho, co je podstatou globální kapitalistické ekonomiky zaměřené na ziskové hledisko. Teprve pak bychom mohli plně věřit tomu, že ekonomický růst není na úkor zhoršení životních podmínek v bud oucnu.
Mezinárodní srovnání výkonností jednotlivých ekonomik není absolutně spolehlivé, neboť každá země se snaží zahrnout do výnosů maximum tak, aby se zlepšila její mezinárodní prestiž, zvýšil rating bank a finančních institucí, aby se přilákal zahraniční kapitál. Jednotlivé státy se také často snaží zastírat velmi obtížně kvantifikovatelné dopady na budoucí životní podmínky a následně pak konkurenceschopnost. Dnešní pozitivní hodnocení může být v budoucnu vystřídáno hospodářským poklesem způsobeným kumulovanými problémy, které nebyly dlouhou dobu dostatečně řešeny.
Je třeba se zamyslet nad nutností zahrnout do našich úvah alternativní náklady spojené se škodami na životním a sociálním prostředí, které zhorší životní podmínky a později budou muset být odstraněny. Pokud však jde o úroveň vzdělanosti, vyčerpání lidského kapitálu, škody jsou jen těžce vyčíslitelné a počítají se na generace.
Dokud se nezmění úhel pohledu na prezentované hospodářské výsledky, stále budeme naplněni iluzí zvyšování bohatství, aniž bychom pokročili v procesu hledání pravdy o skutečném stavu ekonomiky. Jakou cenu vlastně platíme za hospodářský růst?