V květnu přišla Evropská komise se záměrem odlehčit členským zemím, které přímo zasahuje nápor uprchlíků. Část těch, kteří splňují podmínky pro přidělení azylu, měla být formou povinných kvót přerozdělena mezi státy, jež uprchlickou vlnou přímo netrpí. Česko mělo přijmout nejprve 1300 azylantů, pak se počet o něco zvýšil. Ani tak ale zdaleka nešlo o nějaké závratné počty.
Mezitím proud uprchlíků neustává, ve veřejnosti roste stres a obavy. Vzniká živná půda pro politickou demagogii. V souvislosti s původním záměrem komise se zvedla vlna odporu, a tak politici zemí „ohrožených“ kvótami kvóty raději odmítli. Zrodil se kompromis, s nímž přišlo mimo jiné i Česko: oslovené země se dobrovolně a podle vlastního výběru rozhodnou, které azylanty přijmou a kolik jich bude. Toto řešení bylo všeobecně akceptováno. Česko přijme asi 1500 lidí, první přijdou koncem letošního roku, poslední do konce roku 2017.
Laciný politický kapitál
Tím ovšem není „problém uprchlíci“ ani zdaleka uzavřen. Příliv do Evropy pokračuje a kdejaký populista kouká ze strachu a hysterie, které veřejnost pohlcují, vytlouci co nejvíc laciného politického kapitálu. Český prezident vede silácké řeči a řinčí zbraněmi. Jihomoravský hejtman Hašek se dva roky po neúspěšném pokusu o převrat v ČSSD pokouší o resuscitaci své politické kariéry a šikuje ve svém kraji z policistů, hasičů, zdravotníků, hygieniků a vojáků mohutnou hráz proti imigraci. S poukazem na to, že z Brna je to co by kamenem dohodil do těžce postiženého Maďarska.
O zmrtvýchvstání usilují i trosky Okamurova Úsvitu, polívčičku si přihřívá iniciativa Islám v ČR nechceme a extremisté nejrůznějšího ražení. Fotbaloví fanoušci – obdivuji ten něžný výraz – rozvinuli plakáty s blonďatou modrookou valkýrou, která kope do zadnice vepře v turbanu. Bylo by to velmi směšné, kdyby z toho zároveň nešel trochu strach.
Sami sobě největším nebezpečím
Největším nebezpečím pro nás totiž není Islámský stát. Největším nebezpečím nejsou ani uprchlíci a imigranti, jakkoli jde o jistě těžký a nepříjemný problém, s nímž si Evropa (tedy i my) musí poradit. Největším nebezpečím pro nás jsme my sami.
Zaprvé strach a pocit ohrožení vede lidi snadno k tomu, že jsou nakonec schopni při zajišťování bezpečnosti a stability země, v níž žijí, bezděčně a přitom vážně poškodit její demokratické uspořádání. Vždycky je po ruce spousta ochotných pomocníků, kteří cítí příležitost pro naplnění svých nekalých politických ambicí a s bouráním demokracie rádi pomohou. Neměli bychom jim podlehnout.
Zadruhé Evropská unie je jen lidské dílo a má spoustu chyb. Vstoupili jsme do ní kdysi dobrovolně a rádi, rádi jsme přijímali pomoc, na níž se podíleli hlavně naši vyspělejší a bohatší spojenci. Spojenectví je ovšem závazek. Teď je příležitost dokázat, že o tom víme.
Autor je politolog
Čtěte také:
O migrantech se mluví jako o škodné, tvrdí vědci. Sepsali výzvu proti xenofobii
Řecko uprchlickou krizi nezvládá, Tsipras žádá pomoc států EU
Už se nemáme kam vrátit, chceme dál do Evropy, říkají Syřané na Kosu
Lenka Klicperová: Strach jménem uprchlík
Migranti musí vědět, že je v Evropě nečeká ráj, tvrdí Francie a Británie