Obliba plotů v Evropě (rozuměj těch na hranicích) roste a šíří se. V poslední době se ovšem přece jen sluší zdůrazňovat, že ve skutečnosti o žádné ploty nejde. Tak rakouský kancléř Faymann označil minulý týden chystaný plot na slovinských hranicích za „stavební opatření“, díky němuž do Rakouska nepřijde ani o jednoho uprchlíka méně než předtím.
A slovenský ministr vnitra Kaliňák zase hovořil o „zábranách“ na hranici s Maďarskem, které nemají zamezit vstupu běženců do země, ale „nasměrovat je na vyhrazená místa, kde lze provést kompletní kontrolu“. V obou případech jde o ploty, stavební opatření a zábrany na hranicích uvnitř Schengenu.
Shrňme dosavadní průběh „východní“ uprchlické vlny: nejprve se ukázalo, že Řecko, členská země EU a Schengenu, je děravé jako cedník. Odtud se lidská řeka přelila do Makedonie (ani EU ani Schengen), která se nekontrolovanému toku pokoušela čelit, leč neúspěšně.
Srbsko se snažilo dostat uprchlíky co nejrychleji tam, kam si přejí. Ti pak narazili (už podruhé) na hranici EU a Schengenu, totiž tu maďarskou. Maďarsko se ocitlo mezi dvěma mlýnskými kameny. Rakousko a hlavně Německo, kam uprchlíci mířili, trvaly na dodržování dublinských úmluv (registrace uprchlíků, žádost o azyl v zemi, kde jsou, a vyčkání do rozhodnutí).
Nekontrolované přechody
Uprchlíci se tomu všemu chtěli vyhnout, protože by jim to zkomplikovalo azyl v Německu. V okamžiku, kdy hranici nekontrolovaně přecházely tisíce lidí denně, stala se situace pro maďarskou vládu nezvládnutelnou. Budapešť byla přitom v nemilosti u vedení EU, které mělo už dříve výhrady k její politice. Tak vznikl maďarský plot. Jako „zábrany, které mají usměrňovat migranty na vybraná místa, kde lze provést kompletní kontrolu“.
Proud se přelil do Chorvatska (v Evropské unii, ale mimo Schengen). Chorvatská vláda chtěla nejprve posílat migranty zátky do Maďarska nebo do Slovinska, ale po dokončení maďarského plotu se všichni valí jen do malého Slovinska (EU i Schengen). To příliv nedokáže zvládnout. A pan Faymann chystá „stavební opatření“.
Chaotická jednání
Jednání všech zúčastněných od Řecka po SRN bylo dosud naprosto chaotické. A v menší či větší míře bezohledné. Vypadá to, jako by se EU hroutila dominovým efektem. Veřejnost a politika na to reaguje dvojí hysterií.
„Antiislamisté“ chtějí hájit „naše hodnoty“ (co to je?) před něčím, co vykreslují jako Čingischánovy hordy, ačkoli jde spíš o zoufalé, deprivované a ovšem zmanipulované lidi. Rádi by si usnadnili situaci tím, že odbourají nadbytečnou svobodu a demokracii. „Sluníčkáři“ se zase tváří, jako by se nic nedělo: „Wir schaffen das.“
Úplně chybí jakýkoli politický realismus: smyslem státu (i nadstátních útvarů) je zajišťovat občanům svobodu, bezpečí a základní životní jistoty. Zároveň je třeba vnímat závazek pomáhat trpícím a ohroženým. Marxistická představa, že bychom se za naše bezpečí a jistoty měli stydět, protože jsme je získali neprávem, je ujetá. Naopak máme povinnost je bránit. Máme ale také povinnost pomáhat. Pokud však svou pomocí své základní jistoty zničíme, nepomůžeme už nikomu.
Autor je politolog
Čtěte také:
Ukryje se Evropa před migranty za ploty? Americká zkušenost naznačuje opak
Syřané uvízli na hranicích s Norskem. V obchodech došla kola
