Imigrační téma už pár měsíců polarizuje českou veřejnost. V koncentrované podobě jsme toho byli svědky v pražských ulicích během státního svátku 17. listopadu. Jsou to předobrazy toho, co přijde za pár let?
Ti, kdo přišli v úterý odpoledne na pražský Albertov, nebyli jen „nahnědlí“ nebo „islamofobové“, jak je překřtila média. Odhadem větší část z nich byli lidé mezi třiceti a čtyřiceti lety, kteří cítí, že Evropa je ohniskem nezvládnutých pohybů, které mohou ohrozit jejich životní styl a hodnoty. Okolnost, že na tribunách stály obskurní postavy snažící se tyto pocity politicky osedlat, by nás neměla vést k závěru, že stačí dát jim správnou diskreditační nálepku a problém s nezvládnutou imigrací bude vyřešen.
Když se o pár hodin později spojily protestující proudy u Úřadu vlády, bylo zase vidět, jak potřebují v kontaktu s policisty dostat pendrekem přes hlavu. Tak by konečně nespokojení našli svého mučedníka, který by intuitivně protestnímu hnutí dal vyšší smysl. Dnes ho ještě nemají.
Jak konvičkovci, tak vítači se budou vzájemně potřebovat.
Druhý pól byl na pražských ulicích reprezentován zastánci „vítací politiky“. Dobrá polovina jsou však lidé, kteří už od prezidentské volby negují Miloše Zemana jaksi z principu. Kdyby na Albertově náhodou Zeman mluvil o podpoře uprchlíků, lze si docela dobře představit, že by si naopak našli demonstraci, na níž se bude varovat před nebezpečím migrace.
Další podskupinou toho proudu jsou lidé, kteří si skutečně myslí – jak znělo jedno z hesel –, že tahle země je pro všechny. Důležité je také vidět, že v těchto měsících vznikla nová generační vrstva z řad dobrovolníků, kteří odešli pomáhat uprchlíkům na Balkán a jinam. Tito lidé se po návratu do Česka nejspíš shluknou kolem neziskovek a s finanční pomocí státu z nich vznikne vlivná skupina s přesahem do politiky.
Nutnost protipólů
Už dnes je jasné, že jak konvičkovci, tak vítači se vzájemně budou potřebovat. Jen díky existenci protipólu budou moci demonstrovat svou morální nadřazenost a nutnost své existence. O podobě české politiky však rozhodne úplně jiná věc. V dolní části Václavského náměstí byla 17. listopadu tribuna, na níž se střídali historici, pamětníci a rockoví zpěváci, tedy všichni, kteří si chtěli vzpomenout na události před 26 lety a varovat před omezováním svobody. Jejich vystoupením přihlíželo jen pár desítek lidí. Přitom reprezentovali mlčící většinu lidí ze středních vrstev, kteří se nechtějí vydat ani jedním, ani druhým z naznačených směrů. V dalším období se proto bude hrát o to, kdo osloví tyto vrstvy, které jsou v každém státě klíčovými nositeli demokratické politiky.
Mlčící většina je svými postoji někde uprostřed. Cítí, že EU není schopna se vypořádat s finančními či uprchlickými krizemi, a dráždí ji, jak nepoměrně jsou zastoupeny jejich názory v médiích. Současně nemohou jít pod tribuny, na nichž stojí Konvička nebo Okamura. O podobě české politiky rozhodne to, kam se tito lidé v budoucnu pohnou.
Autor je komentátorem týdeníku Reflex
Čtěte také:
Ochranka nepustila studenty k pamětní desce na Albertově, kvůli Zemanovi
Ovčáček: Snaha o položení květin na Albertově byla připravená provokace
