Dnešní ODS je hodně vzdálena cíli, který vytyčil Václav Klaus
K jedné z nejznámějších tezí bývalého vůdce občanských demokratů Václava Klause patří ta o potřebě trvale vyrovnaného rozpočtu. Jak vzdálena je dnešní ODS tomuto cíli! Uvnitř vlády i nejsilnější strany koalice se tvrdě bojuje o to, zda se český schodek v roce 2008 sníží na úroveň tří procent hrubého domácího produktu. Nikdo nepředpokládá, že by se deficit v příštích letech přiblížil nule.
Z takových Němců, v minulosti právem kritizovaných za porušování evropských pravidel pro veřejné finance, by dnes Klaus mohl mít větší radost. Tedy nebýt toho, že Berlín jedná především v zájmu měnové unie, k jejímž fanouškům český prezident zrovna nepatří… Právě Německo prosazuje, aby země eurozóny do roku 2010 dosáhly „téměř vyrovnaného“ rozpočtu. O tom také budou jednat tento týden ministři financí států, jež zavedly společnou měnu euro. Česká republika se v tomto kontextu jeví jako záhadná země z jiné planety. Společně s Maďarskem ostatně tvoří duo, které se může „pochlubit“ nejhoršími vyhlídkami ohledně deficitu pro příští rok.
Také čeští rozhazovači veřejných peněz ale mohou hledat inspiraci v zahraničí. Francouzský prezident Nicolas Sarkozy dal najevo, že plánům ministrů financí eurozóny se podřizovat nehodlá. Tedy prozatím. Sarkozyho lidé v Paříži vysvětlují, že Francie nyní musí provést strukturální reformy, snížit daně, ulevit zaměstnavatelům v sociálních příspěvcích a zkvalitnit univerzity. To nejde s úsporami dohromady.
Zdá se, že jsme na prahu dalšího kola celosvětové diskuse o tom, zda je deficit přípustný. Evropa má svého Sarkozyho, Amerika zase třeba profesora Roberta Reicha. Také tento bývalý spolupracovník prezidenta Billa Clintona, s nímž se však později názorově rozešel, horuje pro investice do budoucnosti národa. Proti kritice „rozpočtového deficitu“ staví kritiku „investičního deficitu“. Amerika podle jeho článku v listu Financial Times velmi zaostala ve výdajích na školství, zdravotnictví či dopravní infrastrukturu. Jak Reich tvrdí, to je nutné dohnat i za cenu vyššího schodku veřejných financí. Demokraté jsou nyní v Americe na vzestupu, ovládli Kongres a nabízejí několik nadějných kandidátů do prezidentských voleb v příštím roce. Časem se ukáže, zda se přikloní spíše ke Clintonovi, který Ameriku rozpočtového deficitu zbavil, nebo k Reichovi.
Je pravděpodobné, že argumenty známé ze Spojených států či západní Evropy dříve či později uslyšíme také v Česku. Sarkozy a Reich mají v jednom pravdu: Když už se stát zadlužuje, měl by investovat tak, aby se mu to v budoucnu vyplatilo. Historie je ale plná příkladů, kdy se dobré úmysly v tomto směru zcela zvrhly a ta či ona země se dostala do velkých potíží. Pokud nemáte vyrovnaný rozpočet v hospodářsky příznivém období, budete se velmi těžko vyrovnávat se zhoršenými ekonomickými podmínkami. Dříve či později na to doplatíte. Takové příklady není nutné hledat až v Argentině. Západoevropané takto doplatili na špatné hospodaření v devadesátých letech. Itálie má dodnes státní dluh vyšší než sto procent hrubého domácího produktu. Není divu, že Němci se nyní snaží najít pro Evropu jiné cesty. Rostoucí napětí mezi Berlínem a Paříží by mohlo ohrozit fungování eurozóny.
My navíc nežijeme ani v Americe, ani ve Francii. Okolní svět včetně finančních trhů a investorů posuzuje Česko jako malou zemi Evropské unie, která se mimochodem také zavázala zavést euro. V tom - a také svou velikostí a geografickou polohou - se nejvíce podobá Maďarsku. Jakékoliv náznaky, že se nedaří zlepšovat stav českých veřejných financí, budou mnozí srovnávat s tím, jak se Maďarsko relativně nedávno dostalo na pokraj finanční propasti. Není nutné, aby Češi skutečně rychle vstoupili do měnové unie. Stačí když ukážou, že jsou schopni plnit příslušné podmínky. Tedy především redukovat rozpočtový deficit. Mimochodem, ani Robert Reich nechce ten americký schodek zvyšovat nad úroveň tří procent HDP. A Francouzi se koneckonců také nepřestanou hlásit k cíli „téměř vyrovnaného rozpočtu“, byť budou žádat odklad třeba do roku 2012.
Až jednou Česko dosáhne nulového deficitu či rozpočtového přebytku, třeba se otevře větší prostor pro „malé české Reichy“, jak by řekl Václav Klaus. Polemika o potřebě výrazně vyšších investic do té či oné oblasti pak bude docela na místě. Dnes je nutné vzít na vědomí, že téměř nulový není schodek, nýbrž manévrovací prostor vlády v oblasti veřejných financí.
